Scéna.cz 

Jiří Kylián: Mosty času

Ke stému výročí založení republiky uvádí Národní divadlo jako svou první letošní baletní premiéru večer Kyliánových choreografií pod titulem Mosty času. Zároveň s republikou tím oslavuje i 71. narozeniny světoznámého umělce, kterého se konečně podařilo získat k plné spolupráci. Přirozeně některé jeho choreografie už byly na našich jevištích uváděny, ale tentokrát je to vůbec poprvé v historii, kdy všechny skladby v programu jsou podepsány jeho rukou.
Název „Mosty“ (času) jak sděluje Jiří Kylián jistě vymyslel již někdo před ním. Nicméně v současné situaci je to pro něj nejvýstižnější charakteristika uvedeného díla. Most, na jehož jednom konci se člověk narodí, přes nějž jej vede život na druhý břeh, kam se sám autor už také blíží, i když to tak vůbec nevypadá.

Do základů mostu na jednom břehu umístil Jiří Kylián choreografii ze svých ředitelských počátků v NDT, která se dožívá letos
24. listopadu úctyhodného stáří 40 let a stala se „klasikou moderny“. Přestože čas od času může Jiří Kylián provést v nějakých skladbách jisté menší korektury, do vycizelované Žalmové symfonie neměl potřebu vůbec zasahovat.
Žalmová symfonie na hudbu Igora Stravinského je skvostným příkladem způsobu Kyliánovy prvotní práce s hudbou. Tehdy pro něj byla základem, do něhož mohl i nemusel zasadit nějaký námět, myšlenku a podle toho pak komponoval choreografie. Několik desítek děl z pozdější doby jsou vytvořeny postupem právě opačným. Nejdříve je zde téma, příběh, vlastní text, obraz a k němu pak vzniká na objednávku hudba.
Náboženská skladba na námět biblických textů, které se týkají zejména úctyplného vztahu člověka k Bohu, měla pro Jiřího Kyliána i zcela aktuální a praktický význam. Využil ji jako pojivou materii nejednotného společenství, kde přesto zůstává místo pro odchylky a vlastní přístupy. Postavy 16 tanečníků a tanečnic v jednoduchých bleděmodrých kostýmech se vyjímají před stěnou sestavenou z orientálních koberců, kde převažuje červená. Některé koberce nesou v ornamentech symboliku dokonalého božského světa a právě jejich struktura se stala inspirací ke „geometrii“ pohybu. Členové a členky obměněn é ho baletního souboru ND byli schopni skvěle ji zpřítomnit a předat energetický náboj skladby v nezmenšené síle, na čemž má zcela zjevně zásluhu i nácvik (alespoň v poslední fázi) za působení osobního charismatu samotného mistra.

Ve skladbě Bella figura z roku 1995 uvažuje Jiří Kylián obecně o přelomových momentech „představení“, kdy začíná, kdy končí, kdy nastává úsvit a kdy se stmívá. Může jít o představení našeho života, protože „každý z nás má na sobě nějaký kostým a hraje nějakou roli“. Je to rovněž podobenství o vnímání krásy, o tom, že je k nalezení i v nedokonalosti a nedostatcích. Bella figura neznamená v italštině jen krásnou postavu, kterou na scéně ztělesňuje tanečník nebo tanečnice ale i statečnost, nezlomnost nebo snahu udělat dobrý dojem.
Oproti první skladbě s důrazem na prostorové skupinové konfigurace je tu vyzdvižena plasticita jednotlivých těl obepjatých trikoty. Ukazuje se pestrost a neomezená škála pohybů označovaných jako kyliánovský rukopis, bohatší a kontrastní barevnost v oděvech i rozptyl ve zvolených úsecích hudby.

Do počátku devadesátých let spadá choreografie Petit mort, jež zvláštním způsobem pojímá smrt. Francouzský výraz „malá smrt“, který je v některých dalších jazycích opisem pro vyvrcholení v pohlavním aktu, chápe autor v symbolickém smyslu jako přítomnost vědomí o smrti i v okamžiku možného vzniku nového života. Smrt jako nerozlučný společník každého, nesčetné velké smrti, jež mají na svědomí války a muži, kteří je vyprovokovali – zde sestaveni do válečného šiku mávajícího šavlemi. Hudebním doprovodem jsou dvě volné věty z Mozartových klavírních koncertů, z nichž byla záměrně vynechána rychlá část.

Poslední částí večera bylo Šest tanců, snad nejpopulárnější opus z raného období (1986) na stejně oblíbenou Mozartovu hudbu. Bláznivá skladba, v níž tančí vedle živých tanečníků také slavností róby, které si někdy žijí svým vlastním životem, kde se muži oblékají jako ženy a naopak. Muži v bílých parukách a spodcích, ženy rovněž v načesaných účesech, z nichž se práší pudr, dovádějí a snaží se užít co nejvíce životních radovánek. Komedie, za níž se ale může skrývat smutek a nevyřčené otázky a pochybnosti, je stejně strhujícím zážitkem ať ji vidíme po několikáté a v kterékoliv době.

Jako ve všech předchozích skladbách i zde se všichni přičinili, aby nic nechybělo k dokonalému prožitku Kyliánova mistrovství. V repertoáru baletu Národního divadla se tedy konečně zaskvělo v plném lesku jméno, která tam nutně patří. Možná, že s dalšími výročími dojde k pokračování retrospektivy a do Prahy dorazí i pozdější Kyliánovy kusy.

www.narodni-divadlo.cz