zvláštní poděkování
Volný.cz

Jiráskův Hronov 2017

Valérie a týden divů (V.A.D. Kladno)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Ohlédnutí na 87. Jiráskovým Hronovem přináší spoustu zajímavých zážitků, i když mezi nimi chybí pověstná „bomba“. Průběh festivalu, kde jsem poctivě (jen s několika málo vynechávkami) odsledovala celý hlavní a valnou část doplňkového – volného - programu, ukázal, že naše amatérské divadlo nabízí opravdu kvalitní a nápaditou tvorbu. A jsem přesvědčena, že každý kousek zvlášť je svými diváky ceněn i více, než jak se to dělo u zhýčkaného a divadelními lahůdkami přecpaného publika hronovského festivalu. Mnohdy to ocenění opravdu hodně závisí na tom, jestli divák věc vidí po několikáté (účastníci často během roku již byli na nějakém nižším festivalu, z něhož právě titul přišel), a buď mu fandí, nebo naopak srovnání není ve prospěch konkrétního představení na JH.

Mnohé také dělá očekávání, a soubory, které za léta práce nesou značku kvality. Ať je to tak, či onak, nakonec se každý přikloní k svým „oblíbencům“. Naladění na určitý typ poetiky a humoru. Nemohu tedy nežli velmi subjektivně poukázat na ta představení, která byla pozoruhodná pro mě.
Jedničkou – a to nejen pro mě – v oblasti amatérského divadla, které má stále nové nápady realizační, dokáže zacházet s divadelními kouzly, s jednotlivými prvky vynalézavou formou, vládne zajímavým souborem, a zpracovává témata s výrazným autorským vkladem, je V.A.D. Kladno. Tentokrát přišel soubor Latrina Magika při V.A.D. Kladno s adaptací Nezvalovy prózy Valérie a týden divů. Lze ji nazvat poctou Janu Švankmajerovi vzhledem k surrealisticky rozplývavé poetice kusu a jeho celkové náladě. Název „podsouboru“, který dílko v režii Jana Červeného (alias John Red) přivezl se na první signální okamžitě spojit se scénografií, která na počátku vypadá jako venkovská latrina s vyřezaným srdíčkem, a též na první otevření se zdá být tímto zařízením. Nicméně, vzápětí se scénografie začne rozvíjet jako podivuhodně bující květina, která rozvíjí a zase zavíjí své květy – a proměňuje se díky projekcím a nápaditému otevírání latrínového artefaktu a nejrůznějších okýnek v něm v pokojíčky, sklepení, ulici, a nejrůznější místa tajemného domu, v nichž se pohybují kromě Valérie a její zvláštní babičky mnohé bizarní a úchylné postavy. Kromě toho všichni herci jsou zároveň hudebníky, event. zpěváky, a vedle scénografie a zapamatovatelného hereckého panoptika je tedy nezapomenutelnou součástí také vtíravě naléhavá muzika (Dresden Dolls a Dillonové Tip Tapping ). Příběh o dospívání, touhách, stárnutí, plození – vyberte si. Je tam vše.

Druhou jistotou je soubor Ad Hoc, hudebníci (+zároveň herci) z celé republiky, se scházejí, aby si společně zahráli a pohráli si (s muzikou, s tématem i se slovy). A je to taková divadelně-hudební radost. Tentokrát přivezli Nové TV. I když parodie na televizní pořady jsou už hodně ošoupané klišé, Ad Hoc ukázali, s jakým nadhledem a nesmírně zábavně lze i takové téma ještě zpracovat. Společně s nimi nahlédneme do zákulisí televizních pořadů, plavně zpravodajství, které má za úkol neustále chrlit „události“. A tak se zde vychází, že „někde se něco děje“, možná teroristický útok. Nikdo sice nic neví, ale je třeba o tom informovat, dokonce dát dohromady speciální relaci, která bude kauzu průběžně sledovat. A sehnat nějakého velvyslance, policejního prezidenta, odborníka na terorismus i na další obory, očité svědky, oběti atd., z nichž každý je dotlačen k tomu, aby „něco“ řekl. Tak vzniká mediální informační koule, na níž se nabalují stále další lidé, aniž by kdokoli tušil, o co vlastně jde. Řetězení absurdních střípků, prokládaných výkřiky nedokončených sloganů z nejrůznějších pořadů všeho druhu, hry se slovy a slangem televizního i politického zákulisí. i mikropříběhů televizních pracovníků, dává společně s hudební stránkou věci dohromady velmi zábavný tvar, který je možno pokládat za jakýsi svérázný aktuální kabaret. K hudební stránce jen tolik, že všichni, kdo hrají (jako herci), hrají především skvěle na různé nástroje, a tak je tu k slyšení několik písní nejrůznějších žánrů a stylů (od hip-hopu, přes lidovku, dechovku až k opeře). No, a že je to všechno původní „made in Česko“, není třeba dodávat.

Trochu klasiky přivezl Slovanský tyjátr z Olomouce. Totiž Maryšu, která podle některých pouze převyprávěla příběh, dle mého ovšem přinesla zajímavou intepretaci vztahů, která může z dnešního pohledu vysvětlit Maryšin zoufalý čin pochopitelněji než „obžalobu systému, který před láskou upřednostňuje sňatky z rozumu a kvůli penězům.“ Ono to totiž v případě olomoucké inscenace zas tak moc o penězích není. Nebo je, ale jinak. Maryša, Vávra a Francek jsou v tomto případě víceméně vrstevníci (což je pro soubor stejně starých lidí z gymplu výhodou). A to, proč se Maryša sňatku tak brání je dáno všeobecným pohrdáním celé vesnice vůči Vávrovi. Ten to ví, a vlastně je do sňatku s Maryšou tak trochu natlačen jejími rodiči. Je to neurotik, kterému spadl do klína mlýn, takže se oženil, má děti, ale žena umřela, a tak musí najít někoho, kdo se postará, resp. přinese další majetek. Nějak tuší, že na Maryšu nemá, a je z toho docela nešťastný. Frajer Francek naopak nemá co ztratit, protože nic nemá, a proto si může dovolit být lehkomyslný. Ponížit Vávru je pro něj hra, navíc oceněná celou vesnicí. A Maryša je prostě jen mladičká holka, která se ráda směje a vdávat se nechce, určitě ne za toho, jímž všichni pohrdají. Vypadá to, že po svatbě by se smířila se svým údělem, tak jako mnohé před ní, kdyby ti všichni kolem ní nedali do pohybu proud ničivých události. Soubor hraje opravdově, uvěřitelně, zdá se, že každý svou postavu dobře zná. Jako celek je to inscenace srozumitelná, vstřícná hlavně vůči mladému publiku.

Na závěr ještě upozornění na dvě představení, která si pohrála s meotarem a živou animací. Jedním z nich je společná práce Gymplu Brandejs pod názvem Ještě jeden příběh…, který v kombinaci živé animace a jejího promítání na stěnu, vyprávění, herecké akce a komiksových prvků zpracoval čtyři japonské kaidany (záhadné či hororovité příběhy) v různých žánrech. I když se samozřejmě dá tomuto mladému souboru vytknout leccos, nápaditost, dravou energii, smysl pro nadsázku jim upřít nelze. Jiný příběh, na jehož realizaci jaroměřský soubor Mikrle spotřeboval dokonce tři meotary, je adaptace Čapkovy povídky Šlépěj. Dva mladíci zde zkombinovali živou animaci, zpěv s doprovodem kytary a vzájemný věcný dialog o podstatě záhady související s osamělou šlépějí zanechanou uprostřed neporušené pláně sněhu.
Zajímavých inspirací by se našlo na festivalu JH určitě více, a to jak v amatérské, tak profesionální oblasti. Mj. tu byla k vidění Olga souboru Letí (z prostředí pražské Vily se jim podařilo vytvořit a přenést prostředí Hrádečku, a herecké výkony jsou vesměs výborné), Láska ke třem pomerančům Geisslers Hofcomoedianten (oblíbený profesionální soubor, který právě na JH a nedalekém Kuksu kdysi začínal jako amatérský), Anna souboru Divadlo Dagmar z Karlových Varů (matka a dcera Hana Franková a Magdalena Hniličková v působivé intepretaci osudů ruské novinářky a básnířky Anny Barkovové, která strávila třetinu života v izolaci nebo lágrech).

21.8.2017 13:08:59 Jana Soprová | rubrika - Recenze

Časopis 34 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Kapka medu pro Verunku

Časopis 34 - sekce

HUDBA

Dara Rolins - ETC

Přebal alba ETC

Zpěvačka Dara Rolins po šestileté pauze vydala nové album pod názvem ETC. ,,Dala jsem si čas, potřebuji nejdří celý článek

další články...

OPERA/ TANEC

Bohéma s Pavarottim

Luciano Pavarotti (Bohéma)

G. Puccini: Bohéma
Luciano Pavarotti v roli básníka Rudolfa v čtyřaktové opeře na libreto L. Illiky a G. Gi celý článek

další články...

LITERATURA/ UMĚNÍ

Marcela Zweschperová: Prostě je to hop nebo trop...

Výtvarnice Marcela Zweschperová

Křehká krása polozapomenutého drátenického řemesla se stala inspirací pro výtvarnici Marcelu Zweschperovou, kt celý článek

další články...