Scéna.cz 

Mariusz Szczygł: GOTTLAND

Pozoruhodné osudy výjimečných osobností veřejného života ve víru proměn 20. století, autor knihy Mariusz Szczygł v abecedním pořádku umístil do krajiny, která ho již dlouho fascinuje. Nazval ji symbolicky Gottland - podle jejího nejpopulárnějšího zpěváka, kterému přezdíváme „Mistr“, nebo „Božský Kája“. Gottland je krajina, kde to český čtenář zná nebo si to myslí, než se do knihy začte. Kromě čtení jedním dechem, provokuje i k myšlení a diskusím, a její forma umožňuje pohodlně cestovat časem s jakýmkoliv pasem...
Historické, politické a kulturní kontexty a podtexty se v této kafkovsko-švejkovské krajině proplétají s pikantními životními příběhy lidí různých profesí od rodiny Baťových po Martu Kubišovou, Lídu Baarovou nebo Jaroslavu Moserovou. Zajímavý pohled erudovaného cizince vybízí k zamyšlení nad vztahem Čechů ke své nedávné i dávné minulosti, koncepce knihy ukazuje především tragický dopad totalitních režimů na život jednotlivce, který se nějak vymyká, míří nad mlčící většinu. Autor se s postavami dostává do dialogu, z jejich zpovědí se dozvíme mnoho o zločinech a křivdách komunismu, které upadly v zapomnění, i když se staly poměrně nedávno. Pokouší se analyzovat veřejné mínění současnosti k problémům Charty, Anticharty, kultu Stalina, popsat tehdejší společenské klima.

Mariusz Szczygieł je především reportér, některé „kauzy“ této knihy vydal už dříve v polském deníku „Gazeta Wyborcza“. Proč svou reportážní knihu nazval právě Gottland, by mohla napovědět jeho reportáž o českém ateismu, která se do knihy nedostala, ale jejíž téma v knize také zazní takto:
„V červenci 2006 bylo v Jevanech u Prahy otevřeno muzeum, na němž zasvitl neon Gottland. Žádný žijící umělec, tedy aspoň v Čechách, nikdy neměl vlastní muzeum, kde by průvodci na směny prováděli návštěvníky ve třech světových jazycích. Karel Gott- to je sacrum v desakralizované skutečnosti. Svět nemůže být bez Boha a v Čechách, této nejateističtější zemi na Světě, tuto zodpovědnou funkci plní stárnoucí celebrita. Mein Gott.“
I když jsou místy některá tvrzení silně subjektivní a ironická, jiná zjednodušující, styl autora je plastický, barvitý a vtipný. Kromě snahy upoutat či šokovat čtenáře, si tvůrčím způsobem pohrává s mýty a stereotypy o české národní povaze. Někdy se projevuje bojovně, jindy si dovolí odbočku či vysvětlivku. Přitom nechává prostor pro čtenářskou fantazii, kterou znamenitě podporují černobílé dobové fotografie. Odhaluje neznámá fakta nebo překvapivé souvislosti z naší historie, o níž ví mnohem víc, než velká většina Čechů.
Kriticky na příklad připomíná polskou účast v okupaci Československa v srpnu 1968 i další bolestné momenty, které jsou mezi Čechy a Poláky jablkem sváru.
Vřelý vztah k Čechům ovlivňuje i výběr osobností a událostí. O některých píše košaté studie, někoho zmíní jen v krátké črtě, která doplňuje mozaiku celého díla, citlivě zobrazující autorův moderní pohled na českou minulost.
Na Gottlandu mne zaujalo také množství poznámek, odkazů a citátů zpracovaných v poznámkovém aparátu. Autor se snaží hledat odpovědi na otázky: Jak žít? Jak přežít? Jak žít dál? Táže se i Tomáše Bati: „Je třeba se učit a dívat se kolem sebe s očima dokořán. Neopakovat chyby a poučit se z nich. Poctivě pracovat a nehledět jen na svůj zisk.“
Myslím, že se zde podařil autorský záměr, přenést do cizího jazykového a myšlenkového prostředí specifickou atmosféru, která na území Čech panuje, atmosféru plnou „Kafkárny“ a „Švejkovin“. Atmosféru malých velkých mužů a odvážných žen. Podařilo se nabourat některé mýty a vyvrátit omyly. To není málo. Pro žádoucí úroveň vzájemného lidského a kulturního poznání, bychom v Čechách potřebovali obdobu Gottlandu nejen o sousedním Polsku.
Gottland v překladu Heleny Stachové na podzim připravuje k vydání vydavatelství Dokořán-Máj.