Scéna.cz 

Olga Walló: Kráčel po nestejně napjatých lanech

Příklad věty nepravdivé:“ Kdo žije ve vnitřním vězení, pro toho jsou vnější události nepodstatné,“ - motto knihy

Začtete-li se do knížky Olgy Walló - Kráčel po nestejně napjatých lanech, je to jako se ponořit do lákavého, leč ne vždy zcela pochopitelného světa. Ty zázraky, které tvoří knížky, moudrost filozofů, příroda, jídlo – to vše je vykupováno obrovským napětím, strachem, nejistotou, neustálou kritikou a nutností být vděčný za snad každý doušek vzduchu, který člověk nadechne. Na takovém ostří se pohybuje autorka jako dítě, uzavřené ve vězení výlučné rodiny s příliš kritickou matkou a (nejen umělecky) trpícím otcem. Nedobrovolně vyloučena už jako dítě ze světa obyčejných lidí a dětských radostí.

Dlouho jsem příliš nechápala porevolučně přijaté oblíbené slovo „sofistikovaný.“ Ale právě toto slovo nejlépe vystihuje knihu Olgy Walló. Tj. rozumějme – rafinovaně vypracovaného, chytře poskládaného, poutavě nedořečeného a tím provokujícího.
Poválečná situace, přesněji 50. léta, jsou tu viděna sice očima dítěte, ale dítěte divně předčasně vyspělého, až nepřístojně vzdělaného na svůj věk, ale právě proto velmi osamělého. Můžeme se jen dohadovat, co z toho, co nám autorka předkládá, je skutečně autobiografické, a co je vysoká stylizace poupravená do literárního tvaru životní zkušeností a zázemím dlouholetého psychologického studia. Starší historii rodiny popisovala autorka již v předcházející kvazirodinné sáze Věže svatého ducha. Tady se kromě dítěte – které nejraději pozoruje svět z pod stolu, kde je ukryto před jeho nemilosrdností a neomaleností dospělých - seznámíme s matkou, herečkou, která nechtěla hrát, otcem, kolísajícím mezi pozicí génia a outsidera, ale i s celou škálou stejně podivných příbuzných. Ti všichni ovšem tvoří jen poněkud zvláštní protiklad proti zdeformovanému poválečnému světu, jehož socialistická rozjásaná současnost diktuje sveřepě a bez jakékoli kritičnosti ujeté příkazy a hesla.
Bez ambice jakkoli srovnávat mi vytanula na mysli kniha popisující (ovšem s humornou nadsázkou) minulost očima jinak přemoudřelého dítěte, totiž Báječná léta pod psa Michala Viewegha. U knihy Olgy Walló humor, ba ani úsměv nenajdeme. je to vše spíše mučivé, protože všichni ti lidé, pohybující se v románu, jsou hluboce nešťastní a cítí se světem nepochopeni a trápeni. To dítě, jehož ústy Olga Walló vypráví, jako by se stále snažilo roztáhnout křídla a vzlétnout, ale pokud jej nestáhne dolů někdo z blízkých, vytvoří si symbolickou překážku samo. Nicméně, přesto si svět, který je uchopován dětskýma-nedětskýma očima, v sobě uchovává mnoho utajených kouzel, citů, dobrodružství. A proto po přečtení knížky, na jejíž poslední straně stoj výmluvně Pokračování příště... se přes všechnu depresívnost napsaného těšíte na to „příště“, které snad už někde (alespoň v mysli autorky) vzniká.

Olga Walló: Kráčel po nestejně napjatých lanech
Labyrint 2007