Scéna.cz 

Jaroslav Riedel: Kritik bez konzervatoře

Po roce 1989 pocítil takřka kdekdo nepřekonatelnou touhu svěřit se veřejnosti s líčením svých životních osudů. Pokud takto vlastní rozšířené curriculum vitae svěřovaly papíru významné osobnosti, většinou si jejich vyprávění našlo i dostatek čtenářů; v některých případech tak vznikla docela pozoruhodná literární dílka, jejichž četba není jen nahlédnutím pod intimní pokličku soukromých příhod, ale i svého druhu uměleckým zážitkem. V obecném smyslu to takto platí například o knize Miloše Kopeckého, do níž skvělý český herec vložil mnohem víc, než jen popis prožitých dnů; o poznání speciálnějším, ale nikoli méně hodnotným vkladem tohoto typu jsou třeba vzpomínky pianisty Artura Rubinštejna. Dar literárního talentu sympaticky ozvláštnil i paměti Ilji Hurníka, skvělou dokumentární i stylistickou hodnotou zaujalo Panorama paměti Lubomíra Dorůžky. Některé jiné publikace tohoto druhu byly spíše sebestředným pokusem buďto obhájit nějaká vlastní pochybení, nebo – v lepším případě – pochlubit se rolí, kterou jejich autor sehrál ve svém oboru (sem patří třeba kniha zručně napsaná Ladislavem Štaidlem nebo spisek Karla Gotta z devadesátých let; neklame-li mne paměť, obě ty knížky se posléze objevily „za dvacku“ na pultech prodejen levných knih...).

Publikace, jejichž autoři se pohybovali v poměrně úzkém kruhu odborně zainteresovaných kolegů, mají ovšem jednu nevýhodu: s rozkoší je hltají především ti, kdo tak říkajíc „byli u toho“ a jimž četba přináší potěšení ze vzpomínek na mladá nebo alespoň mladší léta, zatímco „mimooborové“ čtenáře zajímá víc to, co sami opravdu „na vlastní kůži“ prožili, takže zbytkem textu většinou jen zběžně proběhnou.
Docela jiným případem je knížka Jaroslava Riedla Kritik bez konzervatoře (název je parafrází na titul knihy Zpěváci bez konzervatoře z roku 1966, jejímž autorem je právě interviewovaná osobnost). Na více než třech stech padesáti stranách, k nimž je připojeno několik desítek dokumentárně cenných fotografií, se tu totiž rozvíjí dlouhý Riedlův rozhovor s předním českým publicistou a kritikem v oblasti populární hudby Jiřím Černým, jehož znají i ti, kdo nikdy na nic nehráli, nikdy nebyli ve středu dění v dané oblasti, ani nikdy soustavněji nesledovali její vývoj. Černý totiž při nejrůznějších příležitostech (v měsíčnících Melodie a Gramorevue, ve čtrnáctideníku Rock + Pop, v rozhlase, v televizi i ve svých knihách a v poslední době také v deníku Lidové noviny ad.) v průběhu několika desetiletí svého žurnalistického působení věrohodně oslovoval celou českou veřejnost a od úžeji vymezené scény pop music přesáhl původní, převážně jen muzikantský záběr až ke komentování celého komplexu našeho veřejného života. Někde se – pravda – Riedlovy otázky i Černého odpovědi zabývají problémy povýtce příliš speciálními (například na straně 121 v popisu Rockfestu nebo na straně 216 při líčení vzniku časopisu Folk & Country), takže méně zainteresovaný čtenář patrně tyto partie bez váhání přeskočí a soustředěnou pozornost věnuje jen tomu, co mohl v příslušné době – jako například rozhlasovou Houpačku nebo Černého Antidiskotéky – sám bezprostředně vnímat. (Ostatně: Černý v jedné z odpovědí se sobě vlastní poctivostí a upřímností připouští, že soužití s populární hudbou má – na rozdíl od hudby tzv. vážné – výsostně generační charakter, a že některá témata s přibývajícím věkem i on sám prostě přestal sledovat...)
Riedel se na debaty s Černým profesionálně perfektně připravil: v několika případech vzpomněl i na fakta, jež Jiří Černý už z paměti takřka vyloučil. Navíc je Riedlův způsob kladení otázek nikoli jen zvídavý (a leckde i polemicky provokativní), nýbrž zároveň informativní; dovede tak zpovídaného donutit i k vyjádřením, s nimiž by se Jiří Černý možná jinak veřejnosti nepochlubil. Poznání zpovídané osobnosti tak dostává nečekaně celistvý, komplexní ráz, v jehož rámci mají své místo jak Černého sportovní novinářské začátky, tak jeho vášeň pro operní zpěv nebo nanejvýš subjektivní, odstupem času už sice pročištěný, ale přece názorově důsledný pohled na proběhlý spor o autorství knihy Hvězdy tehdejších mikrofonů, který Černý vedl se svou první ženou Mirkou Filipovou a v němž prohrál...
Leckdo z těch, jichž se v rozhovorech Riedel s Černým bez servítků dotkli, se možná po přečtení knihy bude cítit dotčen. Kdo ovšem zná Černého neúplatnou názorovou pevnost, toho jeho kritické poznámky nemohou urazit: jsou totiž opřeny o vynikající paměť, o podrobnou znalost problematiky oboru a o mimořádnou schopnost široce založeného objektivizujícího pohledu. Riedlova zásluha spočívá nejen v tom, že Černého vzpomínání inspiroval, ale především v tom, jak přímočaře a bez zábran to udělal. Dosáhl tak toho, že knížku si nepochybně se zájmem přečte i ten, kdo v letech 1960–2007 nebyl zrovna uprostřed dění ve sféře populární hudby. Cenný doplněk knihy představují i desítky fotografií; nakladatelství GALÉN pak patří uznání za pečlivou redakci a kvalitní vypravení publikace.

Jaroslav Riedel: Kritik bez konzervatoře. Rozhovor s Jiřím Černým. Nakladatelství Galén, Praha 2006, 382 stran.

Zdroj Hudební rozhledy 06/02007, Petar Zapletal.