Scéna.cz 

Ivan Pinkava: Samotné fotografování je fascinujícím divadlem nebo rituálem.

Už počtvrté se na Pražském hradě uskuteční výstava MAXIMÁLNÍ FOTOGRAFIE ze sbírky skupiny PPF. Od 25. června do 14. září 2007 tu své fotografie v podobě velkoformátových zvěšenin vystaví významný světový fotograf Ivan Pinkava. Výstava Salome, instalovaná v areálu Pražského hradu, představí výběr z jeho slavných portrétů. Kurátor expozice Pavel Lagner expozici ozvláštnil i některými pozoruhodnými snímky Pinkavových zátiší.
„Profesor Šmok mne kdysi překvapil větou, že vlastně dělám obrazy, že s objekty zacházím malířským způsobem.“ Asi v tom něco je. Souvisí to s tím, že mě malířství vždycky hodně zajímalo. Možná, že to byly mé hlavní – takové ty duchovní - inspirační zdroje...,“ přiblížil fotograf Ivan Pinkava.

Z hlediska lidské přirozenosti je malířství obrovská fyzická dřina. Zatímco u fotografie to jen nastavíte, osvětlíte a zmáčknete...
Dělat fotografii může být větší dřina. Je vidět, že jste nikdy netahal stativy, světla, nechodil s nimi po schodech. To je myslím skutečná dřina. Fotografové někdy své pomůcky ani neunesou.

Dnes se přece všechno miniaturizuje...
Některé věci ano. Ale čím víc o té profesi víte, tím více zjišťujete, jak digitalizace přinesla pouze další možnosti navíc. Tedy spíše vše rozšířila, než aby jen miniaturizovala. Když se touto profesí živíte, tak musíte mít ve vybavení celou škálu aparátů.

Zaujalo mě, že jste vlastně filosof. Ve vašich fotografiích jsou obrovská témata, která nemohou nechat člověka chladným. Je to oscilace na hraně věcí a lidských osudů... Mám pocit, že pracujete s obrovským niterným vesmírem, který dáváte pak dál do svých kompozic.
Spíše zpracovávám určitý prostor, který vytvořili jiní a reaguji na něj. Je jasné, když čtete, zajímáte se o dějiny umění, filosofie, tak se spíš jen tak dotýkáte věcí, a napadá vás přitom, jak je vizuálně zpracovat. Postupně si vytváříte svůj vlastní pohled na svět. To je taková má trvalá ambice – nalézt společný jmenovatel pro své fotografie, který by vizuálně sděloval mé uvažování.

Zajímalo by mě, zda názvy fotografií vznikají jako první nebo jsou až výsledkem kompozice, kterou zachytíte.
Obojí je pravda. Jsou fotografie, které vznikaly od samého počátku s přesným záměrem. Dopředu byla daná i kompozice, tak jak jsem ji měl uloženu v představě. Při fotografování konkrétního snímku často pokračujete dál. Velmi často přijdou okamžiky, kdy musíte pracovat velmi rychle, takže nemáte ani čas přemýšlet o tom, co přesně děláte. Tam potom hlavní úlohu hraje Vaše intuice. V tom případě názvy vznikají dodatečně. Pro mě je hledání názvu součástí práce. Jde mi o to, aby název pomáhal interpretaci fotky. Špatný název může fotografii hodně poškodit. Dobrý naopak může hodně pomoci.

Je to určitě i otázka citu.
Několik názvů mi pomohli najít přátelé. Když mám novou fotku, tak ji ukazuji nejbližším lidem. Stává se, že někdo má rychlou asociaci, která přesně vystihne interpretační klíč k obrazu.

Bojíte se barvy?
Nebojím se jí. Dokonce jsem i párkrát zkusil fotit i v barvě. Není mi to ale úplně vlastní. Moje osobní vysvětlení je takové – při mám určitá omezení, nemám potřebu dělat úplně všechno, protože taková cesta směřuje k rozbřednutí. Dobrovolně jsem si vymezil určitý úsek. Uvědomuji si, že není potřeba využívat všechny možnosti, nabídky, které vám dnes fotografie poskytuje.

V případě této výstavy velkoformátových fotografií vaše snímky zvětšovali na maximum. Už jste je viděl?
Ještě ne, ale už s tím mám zkušenosti,. Už jednou jsem se zúčastnil výstavy ve společné kolekci Maximální fotografie. Momentálně pracujeme především na kvalitních scanech pro výsledné kopie.

Ptám se záměrně. Podle mě tento velký formát dodá snímku úplně jiný náboj. Hodí je úplně jinam...
Zvětšuji v různých velikostech. Galerijní velikosti mých fotografií se přibližují této velkoformátové fotografii. Nikomu z nás nešlo o to vztyčit v zahradě cosi na způsob billboardů. Při hledání koncepce výstavy a hledání umístění pro jednotlivé fotografie vystal pro nás především dialog se zahradou. V žádném případě nešlo o to ji přehlušit. Hledali jsme zajímavé vztahy, které otevřou zcela jiný pohled než ten, který je ve výstavní síni. To je na celé práci to nejzajímavější. Když vstupujete do veřejného prostoru, oslovujete úplně jiný tip diváka. Často je to ten, který Prahou jen prochází, a do galerie nevstoupí. Zde je skvělá možnost, jak ukázat své věci jiným lidem. A pro mě také určitá výzva pracovat v dialogu s architekturou. To je úžasná radost.

Oslovujete třeba i diváka uměním nepolíbeného. Podílel jste se na dramaturgii výstavy?
Samozřejmě. Tato výstava je tvořená z fotografií, které jsou ve sbírkách PPF. Tím je tedy dán určitý limit pro výběr. Přesto jsme s tímto výběrem maličko pracovali. Něco málo jsme i doplnili. Konkrétní rozmístění vznikalo ve spolupráci kurátora Pavla Lagnera se mnou. Byla to příjemná spolupráce. Dělá vše precizně s dostatečným časem bez chaosu.

Když jsem si přečetl některé statě z kritik nad vaším dílem, tak mě zaujalo: symboly starokřesťanské pohanské atd... Pražský Hrad, to je genius loci, kde toto všechno bylo – od pohanského obětiště až po první křesťanský kostel.
Přiznám se, že jsem v těchto souvislostech ani nepřemýšlel. Náměty mých fotografií jsou především současné. V nějakých odkazech se dá říci, že cituji. Ale cituji v současných kontextech a relacích. Funguje tu určité zpochybňování, nabízení různých úhlů pohledu, i jistá míta provokace. Vizualita, která by mohla působit velmi konzervativně, je možná jen zdánlivá a trochu úmyslně vyvolaná. Ve skutečnosti mířím úplně jinam. Na této výstavě mne zajímá mj. souvislost s renesanční architekturou. Pro mě je renesance hodně klíčová právě v odkazech na malířství. V Čechách je renesanční architektury poměrně málo. Pražský Hrad je jedno z míst, kde najdeme větší komplex renesančních budov, který se tu navíc mísí s modernou – Plečnikem. To je velmi zajímavá výzva pro instalaci.

Jaký je váš vztah k vaším dílům? Existují jednotlivé fáze spojené s fotografií, podobně jako je to u vniku divadelní inscenace? Např. než se dílo prodá nebo jde na výstavu, tak to může být takové zkouškové období, pak premiéra a prodejem to může být pro vás derniéra.
To prvotní období je, kdy se cosi ukládá např. při čtení, nebo na nějaké výstavě, nebo prostě dostanete nějaký vizuální nápad večer, když usínáte. Je to naprosto nepředvídatelné, prostě najednou vám naskočí obraz. Vy si uvědomujete, že ho získáváte jaksi bez zásluhy. Je to prostě dar čehosi, co se vám samo nabídne. To je možná úplně to nejdůležitější, protože bez takových momentů nic nevznikne. Pak je druhá fáze související s vlastním vznikem, kdy se snažíte vytvořit nějaké podmínky pro realizaci nebo hledání vhodného člověka, s kým by se fotografie dala uskutečnit.
Následuje vlastní život snímku, který závisí částečně na štěstí a na náhodě, tedy realizace v podobě výstavy. Prodej je bezvadná věc, když se uskuteční. Ale vlastně u mě není nikdy motivací. Nikdy jsem nepřemýšlel o díle, jak se bude prodávat. Ta věc potom žije částečně svým životem, protože nikdy nevíte, v jakém kontextu se někde objeví, ať už publikovaná, nebo že se k ní někdo odkazuje apd.. Díky tomu, že u fotografií můžete pracovat s edicemi, a ne s jedním jediným originálem jako u malířů, tak samozřejmě s fotografií žijete výrazně déle. Což může být výhoda i nevýhoda. Někdy se k ní neustále vracíte, což může být také únavné. Na druhé straně je úžasné, že když fotografii prodáte, tak se s ní nemusíte rozloučit.

Máte k fotografiím osobní vztah ve smyslu – třeba – na tuhle jsem pyšný nebo tady ta mi dala zabrat?
Spíš tam vzniká osobní vztah, který je spojený s konkrétní vzpomínkou na situaci vzniku fotografie.
A pak je tu ještě jeden typ vztahu, který se odvíjí od vaší práce s modelem. Člověk, kterého fotografujete Vás musí zaujmout, provokovat Vás nebo třeba i iritovat.
Samotné fotografování je fascinujícím divadlem nebo rituálem, protože najednou před vámi stojí člověk, kterého jste do té doby znal jiným způsobem, který je ochoten odkrývat nějaké své vrstvy své osobnosti , do kterých můžete vstoupit a současně skrze toto vytvářet svůj obraz. Model vám poskytuje nějakou zrcadlící plochu. Fungujete to asi pouze tam, kde se setká něco z vašeho myšlení s jeho myšlením.

Přemýšlel jsem, jestli to je zneužití nebo není zneužití toho člověka, protože on dává všanc své tělo?
Zneužití to určitě není. Využití to určitě je. Nebavilo by mne fotografovat s někým, kdo by si to nepřál, neměl by z toho zážitek a nebavilo by ho to. Nikdy nepracuji s profesionálními modely nebo herci. Profesionální model Vám zahraje cokoli. Mne ovšem nazajímá herectví.

Vyzkoušel jste si práci s profesionálním modelem?
Asi dvakrát jsem fotil s člověkem-hercem a skutečně to nefunguje.
Podmínkou k práci je oboustranná ochota cosi ze sebe investovat. Samozřejmě impuls musí vycházet z autora. V tomto smyslu je to jednoduché. Je to nakažlivé jako smích. Je to do určité míry taková psychohra.

Vy vlastně své modely hypnotizujete?
Trošku se tomu směji, ale je pravda, že jsem zažil, že mi několikrát model překvapivě nečekaně omdlel.. Ale to opravdu není způsob, jak bych si přál pracovat.

Fotograf Ivan Pinkava se narodil v roce 1961 v Náchodě. V roce 1986 absolvoval obor umělecká fotografie na FAMU a od té doby se věnuje volné fotografii. Je známý především jako autor fotografií, v nichž postihuje hlubinnou nejednoznačnost člověka. V letech 2005–2007 působil jako vedoucí ateliéru fotografie na VŠUP v Praze. Pravidelně vystavuje především v Evropě a v USA. Jeho díla jsou zastoupena v domácích i světových sbírkách (Kinsey Institute Art Collection, Bibliotheque Nationale – Paříž, Musée de l'Elysée – Lausanne, Victoria & Albert Museum – Londýn, Maison Européene de la Photographie – Paříž, Museum of Fine Arts of Houston, Sbírka skupiny PPF – Praha, Moravská galerie – Brno). V roce 2004 proběhla velká retrospektiva jeho díla v pražské Galerii Rudolfinum pod názvem Heroes. Jeho maximální fotografie pod názvem Salomé si mohou až do 14. září prohlédnout návštěvníci Rajské zahrady a zahrady Na Valech.