Scéna.cz 

disk (časopis pro studium dramatického umění) březen 2006

Jaroslav Vostrý shrnuje ve stati Scéna a scéničnost v době všeobecné scénovanosti nejdůležitější teze, ke kterým scénologie v tomto ohledu zatím dospěla, a to zejména ve vztahu jmenovaných vlastností k zásadní proměně postoje člověka v mediální společnosti.
Scénologické aspekty se uplatňují i v příspěvku Miroslava Vojtěchovského Objekt ozvláštněný objektivem. Zabývá se problematikou proměny zobrazování předmětu (nebo skupin předmětů) s důrazem na oblast, kterou označujeme jako zátiší, a to především z hlediska smyslu a funkce této proměny v dějinách malířské a grafické tvorby. Na příkladu rozvoje fotografie a ostatních moderních mechanických médií přitom zkoumá, jak se obecně proměňuje přístup k zobrazování předmětu. Dochází k závěru, že právě s rozvojem moderních médií jde stále více o inscenování předmětu a jeho transformaci do výrazové roviny.

Július Gajdoš se ve studii Od techniky k imaginaci, která je pokračováním jeho příspěvku z minulého čísla nazvaného „Od kalkulačky k magii“, zamýšlí nad počítačem jako novým typem média, schopným zastoupit ostatní, a nad spory o to, co dokáže počítač primárně poskytovat: jestli informace, nebo prožitky. Zdá se, že řešení se nabízí ve spojování a propojování, které souvisí s podstatou počítače, tj. se situací, kdy jedna věc nebo složka poukazuje k druhé a sama jako taková je spíše prostředníkem než něčím, co funguje ‘samo o sobě’.
3. prosince 2005 se odehrálo v prostorách Českého muzea hudby v Praze poslední ze čtyř představení duchovní opery Benjamina Brittena Curlew River (Řeka Sumida). Operní projekt realizoval režisér Jiří Heřman v rámci aktivit svého sdružení in spe. Tímto projektem jako by se uzavřela jedna etapa jeho pozoruhodných snah o „transmisi hudebnědramatických děl do prostoru“: právě fenomén prostoru v konfrontaci s hudebnědramatickým dílem je hlavní náplní režisérovy výzkumné činnosti, kterou má příležitost reflektovat také jako účastník doktorského studia oboru ‘scénická tvorba a teorie scénické tvorby (scénologie)’ na divadelní fakultě. Po zkušenostech s citovaným projektem rekapituluje J. Heřman (Aktuální téma: prostor!)vlastní zkušenosti s tvůrčím zkoumáním této problematiky ve dvou inscenacích hraných v tradičním (Samson a Dalila a Bludný Holanďan v Plzni) a dvou inscenacích v netradičním prostoru (Lamenti v NoD a citovaná Řeka Sumida). V závěru vytyčuje několik naléhavých otázek k dalšímu zkoumání, které jako celá Heřmanova tvorba souvisejí s dramatickým cítěním prostoru a možností jeho uplatňování v současném společenském (a to znamená i mentálním) prostředí.
Ve 2. části studie Text a scénování vychází Jan Císař z pěti inscenací Divadla Na zábradlí, kterými ilustruje své obecnější úvahy o proměnách literatury pro divadlo, jejíž významná část podle něho opouští řád a poetiku dramatu a pokouší se formovat zcela nové prostředky deixe. Jandlův text Z cizoty, který inscenoval Jan Nebeský, vytváří například novou komunikační a výpovědní situaci nezvyklým dialogem, jehož možností inscenace nevyužila. Co s takovými texty, jejichž uspořádání se vymyká rámci vytyčovanému teorií dramatu? Podle Císaře poskytuje rozhodující možnost, jak jim porozumět, analýza, ke které ale českému divadlu chybí adekvátní teoretické nástroje. Pokud jde o další čtyři texty inscenované Divadlem Na zábradlí a napsané na jeho objednávku v rámci projektu Československé jaro, zkoumá Císař podle vlastních slov především sílu deixe těchto děl, související s jejich schopností vynutit si sdělení alespoň základního smyslu prostřednictvím scénování. Zatímco tuto schopnost mělo a má drama (dramatický text), tyto texty vycházející z jiných principů zvětšují podle něho příležitost být scénováním dotvářeny a přetvářeny. Takový přístup k textu nazývá Císař autorsko-recipientským. Jsou to pak tvůrci inscenace a především režiséři, kdo v jeho rámci jako vlastní původci významové výstavby uplatňují své autorství.
Studie Jana Hyvnara Herec v divadle Jiřího Frejky: od hravosti k osobnostnímu herectví se věnuje přínosu významného českého režiséra pro formování moderních metod a stylu herectví. První část vychází z Frejkovy knihy Člověk, který se stal hercem, kde autor zkoumá organické základy herecké tvorby, kterou pojímá jako střetání intuice a inhibice, přičemž klade důraz na emocionální myšlení. Frejkovy názory se tu v mnohém stýkají s názory a experimenty Stanislavského, Copeaua a dalších. Druhá část „Od hravosti k osobnostnímu herectví“ sleduje práci Frejky s herci od avantgardních počátků, kdy šlo především o obnovu divadelní hravosti, až k tvorbě v Národním divadle a v Městských divadlech pražských, kde vznikla řada skvělých inscenací pojatých jako „zbásněná skutečnost“. V centru pozornosti je zde proto moderní konstruktivní režijně-herecká práce, kterou Frejka pojímal v protikladu k pouhé nápodobě skutečnosti (Nachahmung) jako „náhru na skutečnost“ (Anspielung), při níž měl herec usilovat o objektivizaci vnitřního jádra své persony ve vnějších gestických tvarech postavy a jejího chování. Pokud jde o divadelně orientalistické zájmy tohoto časopisu, dokumentuje je nejenom zpráva Denisy Vostré o Japonsko-čínsko-českém sympoziu věnovaném vztahu umění a techniky, které se konalo na Divadelní fakultě AMU v listopadu minulého roku (Sympozium o japonském a čínském tradičním divadle), ale i další překlad hry nó, který pořídila Zdenka Švarcová a který tiskneme i s jejím komentářem. Do cyklu her o paní Komači, ze kterého předložila čtenářům Disku už text s názvem Stúpa a paní Komači, jehož autorem byl Kan’ami Kijócugu (1333–1384), patří i Cesty za paní Komači: na této hře zanechal vedle Kan’amiho svou autorskou stopu i jeho syn Zeami Motokijo (1364–1444). K informovanosti čtenářů časopisu Disk o asijském (a tentokrát současném) divadle přispívá i poznámka Elišky Vavříkové o tom, co viděla v jihokorejském Soulu při příležitosti, kterou jí poskytl zájezd Farmy v jeskyni (S Farmou v jeskyni v Jižní Koreji). Přibližně stejný počet stránek můžeme ale tentokrát věnovat i polskému divadlu: přispěla k tomu především Małgorzata Jabłońska, která pro nás napsala článek Zpěv těla – tanec ducha o vývoji a současné situaci polského ‘antropologického’ divadla, spojovaného u nás stále především s Grotowským, ale i Štěpán Pácl, který tu podává zprávu o krakovském divadelním festivalu (Do Krakova na Baz@rt!).
V tomto čísle tiskneme také hru Martina Glasera a Olgy Šubrtové na námět Jaroslava Havlíčka Muž sedmi sester. Může být i zajímavým příspěvkem k diskusi o dramatickém a tzv. postdramatickém divadle i (dramatických a postdramatických) textech a o zasloužené či nezasloužené pozornosti, kterou budí ony samy i teoretické konstrukce na nich budované. Předkládané dílo může k takové diskusi přispět nejenom svým vlastním (rozhodně nikoli nějakým ‘spotřebním’) tvarem a zaměřením, ale i tím, že představuje (rozhodně dramatický) text, který napsali režisér a dramaturgyně (nepochybně i jako odpověď na stav dramaturgické nouze ‘repertoárového’ divadla v době, jejíž označení jako by se podle nejrůznějších teorií už v žádné oblasti nemohlo obejít bez předpony ‘post’). Vznikl tedy v divadle, tj. tak, jak takové texty kdysi vznikaly obecně a jak také jaksi už samy sebou řešily problém textu a scénování – o tom, je-li je jako psané texty třeba pokládat za literární, či divadelní, a kdo se má pod ně nakonec vlastně podepsat, ani nemluvě.