Scéna.cz 

Básník v čase stmívání

„Žil jsem v čase velikého stmívání světa, na to ať nikdo z lidí nezapomene, až mne jednoho dne potkají,“ poznamenal básník Jiří Orten. Kolik intuice, emocionálního náboje a niternosti se skrývá v jeho poetické tvorbě, ale i v tomto krátkém výroků. Bohužel, výroku do krajnosti pravdivém a naplněném. Vladimír Holan v básni Jeho smrt o závěru Ortenova života napsal: „Tušil ji… A ona také nic nezapírala…“
Básníka den před jeho dvaadvacátými narozeninami porazila v Praze německá sanitka. Krátce potom, 1. 9. 1941, zemřel. Poslední léta svého života prožil pod tlakem diskriminace a prohlubování trýznivého pocitu úzkosti.
Po maturitě na gymnáziu odchází Orten (vlastním jménem Jiří Ohrenstein) do Prahy. Jablko nepadlo daleko od stromu, Jiří se chtěl věnovat divadlu podobně jako jeho matka – ochotnická herečka, nebo bratři Ota Ornest a Zdeněk Ornest.
Bohužel, dramatické oddělení konzervatoře v Praze musel ve třetím ročníku kvůli svému židovskému původu opustit.

Ve druhé polovině 30. let spolupracoval s různými literárními časopisy, nemalý vliv na něj měl František Halas, přátelil se s Kamilem Bednářem a dalšími známými autory své doby. Divadlu se věnoval jako interpret, dramatik, ale i recenzent. Osobitou tvorbu Ortena lze těžko porovnávat s dobovými básnickými jevy, přestože jde o poezii plnou existenciálních témat.
Silná poetická citovost ovlivnila také výraz a podobu autorových prozaických textů. Zajímavým svědectvím o osobním a uměleckém vývoji jsou jeho Deníky. Za pozornost jistě stojí i Ortenova korespondence s matkou a s přítelkyní Věrou Fingerovou, dopisy knižně vyšly až v 80. a 90. letech minulého století.
Umění transferu vjemu do slova se nejvíce projevilo v autorově poezii. Od konce 30. let do smrti Jiřího Ortena vyšly básnické tituly Čítanka jaro, Cesta k mrazu, Jeremiášův pláč a Ohnice. Posmrtně byly vydány sbírky Elegie a Scestí. Milostný cit, zvláštní předtucha konce vlastního života, bolest z pocitu osamocení, ale i tragičnost vývoje událostí za okupace - to vše se odráží v Ortenově poezii.

Svět viděl a cítil obdařen, nebo lépe – obtěžkán, silnou básnickou citlivostí, prorockým pohledem. Ve své Červené knize poznamenal: „My všichni, celé lidstvo, jsme „zařízeni“ na povrchnost a každá vzpoura proti tomuto zařízení je trestána.“ Vidět dál než ostatní je velký dar, ale také tíživé břemeno.