Scéna.cz 

Zbožný Karel IV. a kostely novoměstského kříže

Zbožnost císaře Karla IV. nikdo nezpochybňuje, naopak jeho kritici ho za podporu církve označují dokonce za „popského“ krále. V určitém smyslu jím skutečně byl tak jako každý pomazaný král té doby, protože obřad královské korunovace, který zahrnoval pomazání posvátným olejem a oblečení do liturgických rouch, ho posvěcoval k vykonávání nejnižší kněžské funkce podjáhna a jáhna. Karel IV. této pozice - pro mnohé panovníky spíše formální - také využíval a účastnil se aktivně liturgie. Platilo to však jen na území svaté říše římské a jak víme z kr onik, když cestoval o vánočních svátcích do Francie, chtěl slavit Kristovo narození ještě v Metách, aby mohl o mši předčítat.

Nebyl to jen osobní náboženský postoj, z teologického konceptu vycházel při svých státnických i uměleckých počinech. Jedním z důkazů může být projekt Nového Města pražského. K založení jej vedly přirozeně pragmatické důvody – nejen rozvoj Prahy jako císařské rezidence ale i potřeby rozsáhlejšího zázemí pro novou univerzitu. Podle některých odborníků koncipoval jeho dispozici podle plánů starého Jeruzaléma. Skutečně pokud oba půdorysy porovnáme, jsou velmi podobné. Spekuluje se s tím, že Karel IV. byl ovlivněn vizemi filozofa a mystika Jáchyma z Fiore o třech věcích. Velmi zjednodušeně řečeno jako císař mohl Karel IV. pociťovat svůj závazek a povinnost uschopnit celou svou říši pro existenci v nastávající době Sv. Ducha, v časech Nového Jeruzaléma. Tato myšlenka se někdy objevuje rovněž ve výkladu symboliky svatováclavské kaple v katedrále sv. Víta nebo kaple sv. Kříže na Karlštejně.

Dalším posvátným prvkem je rozložení novoměstských kostelů a jejich umístění do podoby kříže žehnajícího městu. Jedním z prvních byl sv. Apolinář z počátku padesátých let 14. století vystavěný ve vyvýšené poloze nad budoucím městem uprostřed pomyslného kříže a vysvěcený v roce 1363. Císař k němu přenesl starobylou kapitolu ze Sadské a pro nás nezvyklé zasvěcení sv. Apolináři, žáku sv. Petra, biskupu v Raveně, který podle legendy pomohl z vězení zřizovateli sadské kapituly Bořivoji II.. V roce 1420 kostel zabrali husité a od onoho okamžiku po Bílou Horu jej využívali utrakvisté. Větší škody způsobili stavbě Prusové, kteří v něm v roce 1744 zřídili dílnu na náboje. Kostel přežil bez újmy josef&i acute;nské reformy, protože se stal farním, jak je tomu i v současnosti. V kostele regotizovaném koncem 19. století Josefem Mockerem se zachovaly cenné gotické fresky. Hlavní barokní oltář s pozoruhodným obrazem těhotné Matky Boží od J.J. Heintsche sem byl přenesen z Karlova. Obraz byl považován za zázračný a v roce 1743 k němu putovala i Marie Terezie.

Vrchol novoměstského kříže tvoří kostel původně s klášterem sv. Kateřiny Alexandrijské založený roku 1355 a vysvěcený po 17 letech, k němuž Karel IV. uvedl augustiniánky. Ke sv. Kateřině Alexandrijské měl Karel IV. zvlášť důvěrný vztah, protože mu několikrát pomohla v kritických situacích.. V roce 1420 vše zpustošili husité a přes některé opravy se klášter již nevzpamatoval. Později spravovali areál augustiniáni od sv. Tomáše, kteří opravili konvent a vystavěli nový kostel podle plánů K.I.Diezenhofera (vysvěcený 1741). Netrvalo dlouho a klášter i kostel byly v roce 1784 zrušeny Josefem II. Nějaký čas v něm sídl ila vojenská škola a ve dvacátých letech 19. století tu byl zřízen ústav a později klinika pro choromyslné. Barokní kostel, u něhož zůstala z Karlovy stavby jen gotická věž, byl po dlouhých dobách chátrání nakonec opraven a předán řeckokatolické církvi.

Svislé rameno kříže vede přes kostel Panny Marie na Trávníčku. V údolí Na Trávníčku stávala kdysi kaple Panny Marie přeměněná v roce 1360 Karlem IV. na kostel Zvěstování Panny Marie a klášter servitů. Podobně jako ostatní církevní stavby byl kostel poškozen husity, později opravován., ale klášter se už nikdy nevzpamatoval k samostatné existenci a nakonec byl svěřen do správy staroměstských servitů. Za Josefa II. byl definitivně zrušen, zpustl a situace se nezlepšilo ani v čase, kdy areál využívala armáda. Ve druhé polovině 19. století byl přeměněn na blázinec a byla vystavěna budova v novogotickém slohu, dnes stará část Revmatologického ústavu. V současné době se ho po rozsáhlejší renovaci kostela ujala pravoslavná církev a zaměnila název „Panny Marie Na Trávníčku“ za tradiční „Zvěstování přesvaté Bogorodici“.

Kříž je zakotven ve vyšehradské bazilice sv. Petra a Pavla, která před gotickými karlovskými úpravami měla za sebou již slavnou historii. Založil ji kolem roku 1070 král Vratislav II. poté co opustil Pražský hrad a přenesl své sídlo na Vyšehrad. Při románské bazilice ustanovil kapitolu a v kostele zasvěceném sv. Petru byl pohřben on sám, jeho syn Soběslav a další příslušníci přemyslovské dynastie. Karel IV. nechal chrám přestavět v gotickém slohu a učinil jej výchozím bodem korunovačního průvodu českých králů. To bylo také jeho nejslavnější období na dlouhá staletí. Na Vyšehradě řádili husité i cizí arm ády útočící v různých dobách na Prahu, poničený kostel byl několikrát provizorně opravován až se v roce 1880 přistoupilo k novogotické přestavbě podle plánů Josefa Mockera (věže dokončil František Mikš), v níž kostel obdržel svou dnešní podobu. Kostel byl proslaven zázračným obrazem Dešťové Madony z majetku Karla IV. Obraz, který se nosil v prosebných procesích za déšť, je dnes v Národní galerii a v bazilice se nachází jeho kopie.

Vodorovná ramena kříže ukončují kostely na Karlově a Na Slovanech - v Emauzích. Nejvyšším bodem Nového Města byla „Karlova hora“, kde v roce 1350 položil Karel IV. základní kámen ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého a klášteru, do něhož přivedl augustiniány- kanovníky. Chrám, jehož projektant není znám, proslul pověstí o jeho paktu s ďáblem a hrozné smrti. Ve skutečnosti byl kostel provizorně zastřešen a vysvěcen v roce 1377. Byl poškozen v husitských válkách a pak opravován, ale nádherná klenba vznikla až v roce 1575 a je dílem císařského architekta Bonifáce Wohlmuta. Další pohromy jej postihly za vpádu pasovských, kdy zde řádila pražská lůza a během třicetilet&eacu te; války. Později byl kostel barokizován a nevyhnul se ani útokům Prusů. Svou typickou podobu s báněmi nabyl až v polovině 18. století. Klášter nepřežil josefínskou dobu, ale objekty nebyly nijak zdevastované, kostel sloužil v 19. století chorobinci a posléze se stal farním. Z jeho gotické (renezanční) minulosti zbyla důmyslná klenba, interiér je převážně barokní s novogotickými prvky. Zvláštností jsou Svaté schody vložené do interiéru Santinim, nápodoba Svatých schodů z Pilátova paláce, které do Říma nechala z Jeruzaléma přemístit sv. Helena.

Protějškem ke Karlovu jsou Emauzy, původně klášter mnichů se slovanským liturgickým jazykem, k jehož založení Karla IV. vedla mimo jiné snaha zlepšit vztahy s východními státy a východní církví. Klášterní kostel byl zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie, sv. Jeronýmovi jako předpokládanému překladateli Bible od slovanského jazyka, a sv. Cyrilu, Metoději, Vojtěchovi a Prokopu. Byl vysvěcen v roce 1372 na velikonoční pondělí, kdy se čte z evangelia o setkání v Emauzích a odtud pochází jeho přezdívka Emauzy. Do kláštera přišli chorvatští mniši z benediktinského opatství nedaleko Zadaru, které st&aa cute;le existuje a kam se dnes jezdí na výlety z mořských pláží. Klášter se stal brzy kulturním a uměleckým centrem. Měla zde vzniknout i hlaholská část rukopisu evangelia, které husité v rámci svých propagačních cest odvezli do Konstantinopole a kde ho později zakoupil lotrinský kardinál. Ten knihu věnoval katedrále v Remeši a na tzv. remešské evangelium pak přísahali francouzští králové při korunovacích, než jeho pravou totožnost odhalil ruský car Petr Veliký. Husité klášter nezničili a dokonce zde vznikl jediný utrakvistický klášter u nás., který fungoval po více než sto let než byl pro pohoršlivé mravy zrušen a předán katolíkům. T aké Emauzy padly za oběť běsnění davů za vpádu pasovských. kdy byly vydrancovány a mniši zabiti nebo vyhnáni. V pobělohorské době se zde usídlili španělští mniši z Mont Serratu, kteří přinesli vzácnou sochu Panny Marie Montserratské. Přežili tu pruskou a francouzskou okupaci i josefínské reformy, ale to už mezi nimi snad ani žádní Španělé nebyli. V roce 1880 sem přišli němečtí benediktýni z Beuronu. Ti se snažili vtisknout stavbám středověký ráz, odstraňovali prvky barokních úprav a nahrazovali vše pseudogotikou. Do konečného zestátnění v roce 1950 se tu vystřídalo ještě několik skupin obyvatel, areál byl poškozen bombardováním v únoru 1 945 a po válce obnovován. V šedesátých letech se na místě zničených věží objevila betonová křídla a kostel a klášter se poněkud rozpačitě rekonstruovaly. Dnes patří opět benediktýnům, v kostele se konají bohoslužby i koncerty a do ambitu chodí návštěvníci obdivovat krásné gotické fresky.

Kostely novoměstského kříže bývají přístupné jen během bohoslužeb nebo při mimořádných akcích. Městská část Prahy 2 v nich pořádá například před vánocemi adventní koncerty a právě nyní mají zájemci jedinečnou příležitost prohlédnout si je a nejen je a dozvědět se mnohé o jejich historii během komentovaných prohlídek v rámci karlovských oslav 14. a 15. května.

(zdroj: Pavel Bedrníček, Příběhy pražských svatyní)