Scéna.cz 

Strhující experimentální práce Běly Kolářové

Výjimečně ucelenou, kvalitní a některými položkami dokonce objevnou soukromou sbírku raných děl vytrvalé experimentátorky a originální umělkyně Běly Kolářové (1923 – 2010) představuje výstava s názvem Otisk, stopa, linie, přístupná od 18. ledna do 17. února 2012 v pražské Fotograf Gallery. Vystavenou kolekci tvoří zhruba tři desítky prací spojených nejen vročením do 60. let minulého století, ale především vzácnou ukázkou autorčiných výbojů v prostoru fotografického experimentu.

Autorka vystavených působivých, až strhujících kompozic Běla Kolářová je řazena mezi nejzásadnější a nejoriginálnější české umělkyně 20. století. Spojuje se s ní i pojem ženského umění, což budou moci posoudit rovněž návštěvníci Fotograf Gallery. Podle kurátorky Marie Klimešová jsou práce Kolářové příkladem neokázalého, ale velmi přesně promyšleného napětí ženského a mužského rodu, a to na půdorysu neo-dadaistického přístupu, jenž byl autorce blízký právě na počátku 60. let. „Přesto z děl čiší pozoruhodná syntéza intimity a vůle k řádu. Zatímco se dadaisté snažili vyloučit ze své tvorby záměrnost volby a estetický ohled, Běla Kolářová vybírala při plném vědomí,“ doplňuje kurátorka.

Další rozměr výstavě Otisk, stopa, linie vtiskl výtvarník Tomáš Vaněk, který ji doplnil zvukovým pozadím - nahrávkou konkrétního cyklu myčky na nádobí. “Sto padesáti minutový opus ve své struktuře odkazuje k základním principům práce Běly Kolářové,” vysvětluje Tomáš Vaněk a dodává: „Způsob, jakým zacházela s věcmi, je průzračně hravý a odkazuje k jisté metodologické partituře.“

Během své umělecké dráhy se Kolářová zabývala nejrůznějšími výtvarnými technikami a postupy. Všímala si všedních předmětů, vytvářela nejrůznější druhy koláží a materiálové asambláže. Výstava ve Fotograf Gallery je výjimečná už koherencí tématu i materiálu. V roce 1961 totiž odložila Kolářová fotografický aparát a začala pracovat s takzvaným umělým negativem.

Tvořila přímo s fotografickým papírem či otiskovala předměty do parafinu rozetřeného na celuloidové destičce. „Kolářové experiment s otisky banality navazuje na dávný dadaistický objev odpadku a obyčejnosti. Sestavuje jakýsi stopový atlas zaostřený na nejbližší, důvěrně známé okolí, nabitý jinotaji a metaforami,“ doplňuje kurátorka Marie Klimešová.

Výstava Otisk, stopa, linie dále představí ukázky z cyklu Roentgenogramy v kruhu, který rovněž navazuje na dadaistické impulzy a podstatnou úlohu v nich hraje hmat. Svým způsobem jde o aluzi ke grafickým rotoreliéfům Marcela Duchampa z dvacátých let minulého století. Na rozdíl od něj se však Kolářová snažila ve svých kruhových fotogramech fixovat pohybem vzniklé linie; vytvořila tak chvějivý, imaginární prostor okouzlující – podle Marie Klimešové – „zastaveným světelným chvěním“. Světlo je i přemostěním k unikátní dvojici vystavených fotografií: ty podle znalců díla Kolářové nejotevřeněji reprezentují vnitřní, expresivní proud její imaginace. V zásadě lze hovořit o kresbách světlem.