Scéna.cz 

Jaroslav Mihule: Martinů – osud skladatele

Když se v roce 2002 objeví nová publikace o Bohuslavu Martinů, znamená to značnou odvahu autora, který se rozhodl rozšířit dlouhou řadu titulů na toto téma. Ta začala knihami Miloše Šafránka, který jako pracovník v diplomatické službě v před-válečné Francii a válečných Spojených státech stál poblíž skladatele a zů-stal mu věren až do smrti, ale rychle se začaly množit i práce zahraniční – německy vydaný katalog děl od Harryho Halbreicha či cizojazyčné monografie (anglická – Brian Large, francouzská – Guy Erismann, ruská – Natalia A. Gavrilova, nizozemská – Karel van Eycken aj.).

Kniha s názvem Martinů – osud skladatele prof. dr. Jaroslava Mihuleho, CSc., je tedy obohacením obsáhlé literatury o skladateli a zároveň dalším projevem životního zájmu tohoto muzikologa, který u něho navenek začal studií Symfonie Bohuslava Martinů (SNKLHU 1959) a vlastně dodnes neustal. S jeho jménem jsme si zvykli prohlížet komentáře na obálkách gramofonových desek s hudbou Martinů či koncertní a operní programy, naslouchat úvodům k rozhlasovým pořadům nebo sledovat jeho organizační činnost v čele Společnosti B. Martinů apod. Už vzhled nového titulu napovídá, že zde dochází k životní bilanci (kniha má 628 stran velkého formátu), které pomohla na svět i Univerzita Karlova (Nakladatelství Karolinum za redakce Mgr. Lenky Ščerbaničové a v ele-gantní grafické úpravě Jana Šerých). Příslušný podíl zásluh patří i Nadaci Bohuslava Martinů, která vydání „významně podpořila“, jak se lze dočíst na s. 4.
Protože z pera Jaroslava Mihuleho vyšla už v roce 1974 kniha Bohuslav Martinů – profil života a díla (Supraphon Praha, přeložená do ruštiny v nakladatelství Muzyka, Moskva 1981), nabízí se úvaha, k jakým změnám zde v odstupu bezmála třiceti let došlo. Posun v přístupu naznačuje sám název díla – od tradiční podoby monografie uspořádané ve tvaru „život a dílo“ k akcentování jiných souvislostí. Petr Eben v jedné přednášce vyslovil myšlenku, která dobře postihuje, co je možná za poetickým názvem „osud skladatele“ skryto: „Osudem skladatele je to, že musí psát hudbu.“ Psát hudbu může pochopitelně kdokoli; skutečného skladatele však odlišuje to, že hudba je mu osudem, životní nutností. Kniha tak nabízí pohled do psychologie a tvůrčí dílny skladatele spojený s osudovými momenty, které zvláště v případě Martinů mají mimořádně dramatický průběh.
Začteme-li se do Mihuleho textu, zjistíme už po několika stránkách, že slovo „osud“ tu nabízí ještě další významovou dimenzi: „je výpovědí o univerzu člověka a světa; hovoří o lidském snažení, při němž se neustále pohybujeme mezi osudovou nutností a štěstím svobody,“ jak píše autor v úvodu (s. 10). „Není pochyb o tom, že osud tohoto skladatele se po celý život prolínal s osudem jeho národa, s věčným koloběhem jeho nadějí a zklamání.“ Je tu vlastně naznačen program a je třeba s uznáním přiznat, že byl dodržen. Růst a zrání chlapce z malého provinčního města ukazuje někdejší sílu českého národa, který se uměl starat o své talenty. První – juvenilní – skladatelský vzestup Martinů je tu demonstrován v sou-ladu s nástupem energie mladého státu, do něhož je jeho osud vetkán desítkami jemných vztahů – ať jde třeba o přá-telství s rodinou prezidenta Masaryka, o činnost v České filharmonii za vedení mladého Václava Talicha, euforie prvních premiér (Istar v Národním divadle) nebo vztahy k Jo-sefu Sukovi či Stanislavu Novákovi.
Přijde vzrušující kapitola hladové bohémy v Paříži, zahraniční uznání a konečně politická krize s nástupem hitlerovského Německa vrcholící válečnou katastrofou. Není mým úmyslem tlumočit na tomto místě známou historii Československa do poloviny dvacátého století, do níž je vpleten život tohoto skladatele. Na jeho osudu se však podepsala historie našeho státu zcela jedinečným způsobem – čest být jako skladatel dvakrát za život zakázán ve vlastní otčině má v sobě příznak města Franze Kafky.
Odstup let 1974 a 2002 umožňuje ovšem Mihulemu něco zcela původního: totiž psát dnes o všech těchto věcech bez cenzury, což bylo možné v minulosti jen v nápovědích – pokud vůbec. A za tento pohled na pravou tvář mnoha věcí, které může znát jen ten, kdo se danou otázkou zabývá celý život, zaslouží Mihule uznání. Dozvíme se třeba, že například Ochranný svaz autorský přidělil za války Bohuslavu Martinů (ve Spojených státech) a Vítu Nejedlému (v So-větském svazu) opatrovníka (!), který měl mít na starosti výnos skladeb (s. 302); samozřejmě z něho nebyla nikomu vyplacena ani koruna – v duchu příslušných výnosů říšského protektora. Sledujeme osudové linie mnoha přátel Martinů, od nichž ho oddělila emigrace do Spojených států. Končily tragicky – v koncentračních táborech, v bezmoci, v zneuznání – ať to byl Stanislav Novák, Camill Hoffmann (s. 303) či Juliette Arányi (s. 277 a 303). I případ Václava Talicha je zde na podkladě autentických písemností podán mimořádně sugestivně (s. 366), sledujeme rovněž celoživotní přátelství Martinů s Janem Masarykem a deprimující ohlas jeho smrti (s. 404). Fascinující jsou drobné linie, kterými je protkán hlavní „příběh“ skladatele: vynoří se například zmínka o básníkovi Josefu Palivcovi v pro-cesu s Miladou Horákovou 1948, znovu se jeho jméno vrací v dopise Vítězslavu Nezvalovi 1954 („Chtěl bych, abyste mi svým vlivem pomohl jej ze žaláře dostat“ – s. 463) a pak jako teskný epilog za osudem básníkovým zaznívá: „Lituju, že si nebudu moci poslechnout toho sumerského Gilgameše od Bohuslava Martinů“ (Palivec 1958 z kriminálu v Ilavě o Pražském jaru – s. 514). Jestliže si Mihule umínil konfrontovat život Martinů s paralelami osudů jeho českých současníků, podařilo se mu nastavit zrcadlo naší novodobé historii tak všestranné, že do něho vplynul dokonce i osud disidenta Pavla Kohouta a jeho ženy Jeleny (s. 553): jejich návrat ze zahraničí do vlasti se stal předmětem politického smlouvání za souhlas k pře-vozu skladatelových ostatků!
Samozřejmě nebylo možné vynechat smutnou kapitolu ideologického temna a tzv. socialistického realismu. Mihule se jí dotkl citlivě, leč přesto s exemplární výmluvností, když totiž vedle sebe například postavil názor předního českého estetika 50. let na Polní mši: je z oněch „vynikajících děl“ – „dílo, které má všechny předpoklady, aby zlidovělo,“ bylo psáno roku 1947 – a týž autor v roce 1951: v této skladbě se „neozve ani jediná melodie, která by vyjadřovala bojové nadšení a optimismus lidu a která by mohla přejít do úst vojáků jako jejich píseň“ (s. 432 – a Mihule dodává: „Obzvláště svérázný požadavek na mši!“).
Kniha Jaroslava Mihuleho ví, co chce říci, a říká to čtivým a zasvěceným způsobem. Protože se v ní se stránkou historicky narativní střetávají i poznámky analytické, vztahující se k významným skladbám, odlišil vydavatel obě roviny i graficky. Petitem jsou vysázeny exkurze teoretické – pohled na strukturální stránku skladeb: je to vlastně, řečeno slovníkem internetové doby, vhodně uplatněný princip hypertextu. Kapitolou sui generis je poznámkový aparát, hodný samostatného studia a zamyšlení. Knihu doplňuje graficky šťastně pojatá chronologická tabulka, přehled díla Bohuslava Martinů (možná by zasloužil být doplněn o vydavatele skladeb – pokud by tu ovšem neinterferoval zřetel komerční, tedy málo žádoucí reklama pod hlavičkou Karlovy univerzity). Výběrová bibliografie ukazuje, jak obrovskému zájmu se čím dál více těší dílo Martinů i po stránce publicistiky. Rejstřík je nejen důkladný, ale promyšlený a plně funkční. O recenzi se postarali prof. dr. Rudolf Pečman, DrSc. (Masarykova univerzita v Br-ně) a PhDr. Iša Popelka, přední znalec života a díla Martinů.
Kniha „Martinů – osud skladatele“ patří mezi ty, které asi není dobře možno přečíst na jeden zátah – hypertextové poznámky naznačují, že je i kompendiem pohledů na jednotlivé skladby. Rozhodně však není stereotypním opakováním věcí notoricky známých, ale právě naopak. Je to panorama českých dějin, z jehož pozadí před námi vystupuje velká postava skladatele, který mnohé doma provokoval a mnohým dalším připadal jako vzor nejen hudbou, ale i svý-mi životními postoji. Co stojí za zvláštní zdůraznění je fakt, že pro autora knihy Bohuslav Martinů pozvolna přerůstá národní program a odmítá „zděděné limity češství“, tím spíše pokud by za nimi byl cítit tlak provincionalismu: „jedinečná je integrace jeho tvorby do souvislostí evropských, o níž programově usiloval“ (s. 10). Nastolují se zde v souvislosti s Martinů otázky živé, ať mají v sobě aktuálnost dneška nebo trvalou platnost umělecké pravdy.