Scéna.cz 

Zdeněk Sýkora

Oslavy devadesátých narozenin našeho současného nejvýznamnějšího zástupce geometrické malby, malíře a grafika, Rytíře francouzského řádu umění a literatury, Zdeňka Sýkory, které připadly na 3. února, začaly už koncem ledna komorní výstavou Extrémy v Galerii Zdeněk Sýkora. Jejich vyvrcholením se zajisté stane výstava Galerie hlavního města Prahy, otevřená od 19. února do 2. května ve 2. patře Městské knihovny na Mariánském náměstí.

Pro vývoj tvorby lounského rodáka Zdeňka Sýkory je důležitý jeho vztah k matematice. Společně s výtvarnou výchovou, kterou později vyučoval, studoval v prvních poválečných letech na Pedagogické fakultě UK také deskriptivní geometrii. Začínal sice surrealismem a krajinami ze Středohoří – vystavoval je poprvé v roce 1952 v Alšově galerii v Praze, ale už koncem padesátých let pod vlivem obrazů Henriho Matisse, které spatřil v Ermitáži, se začal ubírat zcela odlišnou cestou geometrické abstrakce.

V šedesátých letech se stal členem skupiny Křižovatky, k níž patřili mimo jiné Jiří Kolář a Karel Malich, a vytvářel pomocí počítače struktury, v nichž zkoumal vzájemné pozice několika daných elementů. Práce Zdeňka Sýkory vzbudily velmi brzy pozornost v zahraničí, kde se od poloviny šedesátých let začala odvíjet dlouhá řada výstav a jeho malby a plastiky byly zakupovány prestižními evropskými a americkými galeriemi. Na rozdíl od Československa, kde se mu žádné oficiální odezvy nedostalo a po poslední výstavě v roce 1970 ve Špálově galerii musel počkat na další celých 17 let.
V sedmdesátých letech dochází v jeho tvorbě k dalšímu posunu, kdy počítačová data – barevnost, hustota, směr a síla určené čísly- vynáší na plátno podle přesných pravidel jako nekonečné linie, neomezené velikostí obrazu. I když se tímto vzdává tvůrčí spontaneity, přibližuje se více životní realitě, v níž se princip předurčené nebo matematizované náhody odráží.
Zdeněk Sýkora je i autorem návrhů, které byly realizovány v architektuře – např. keramická stěna v bývalém Polském informačním středisku v Jindřišské ulici z konce šedesátých let, v roce 2005 výzdoba vstupní haly budovy Řízení letového provozu v Jenči.
Pro nakladatelství Aulos vytvořil ilustrace pro celou řadu publikací, např. k Nerudovým písním kosmickým, které vyšly v roce 1999, nebo v roce 2007 pro Máchův Máj.
Současná výstava je průřezem jeho celoživotního díla po současnost. Kolem stovky exponátů ze soukromých i galerijních sbírek, mezi nimi i Poslední soud zapůjčený ze Centre Pompidou (jen 13 obrazů je přímo z umělcova archívu) představuje propojený soubor s vnitřní logikou, z něhož vzchází základní malířův pocit, jak uvedl kurátor výstavy Pavel Kappel, „úžas z přírody a radost ze života“.