Scéna.cz 

Ballet du Grand Théatre de Geneve

Mezinárodní festival soudobé taneční tvorby a pohybového divadla s názvem Tanec Praha vstoupil letos do jubilejního patnáctého ročníku. Tento festival prezentuje nejen profesionální moderní tanec v České republice, ale představuje divákům i špičkové soubory z celého světa. Novinkou letošního festivalu je i to, že propojuje živá představení s promítáním tanečních filmů, zapůjčených v Centre Pompidou v Paříži.
Pražští tanečníci se představí v projektu pro zahradu Slovanského domu a také je uvidíme v Ponci. Od 9. do 11. června probíhala ve Slovanském domě vystoupení uměleckých škol a jejich hostů. 11. a 12. června 2003 zahájil Ballet du Grand Théatre de Geneve ve Stavovském divadle sérii tanečních představení, která jsou pro naše diváky premiérami.

Ženevský balet se drží na špičce světových baletních těles – a my jsme se přesvědčili, že oprávněně. Jeho současný ředitel, Ital, pan Giorgio Mancini na tiskové konferenci uvedl, že si k choreografiím většinou zve přední světové umělce. Nyní odchází k baletu do Florencie. Jeho hosty byli např. nejen náš Jiří Kylián, ale i Mats Eck, Maguy Marin a další. Eckovu Carmen můžeme vidět na videoprojekci ve Francouzském institutu, od Maguy Marin uvidíme tamtéž na videu Groosland.
Jako první část zahajovacího večera uvedl talentovaný japonský choreograf Saburo Tehiqawara taneční kompozici Para-dice. Je nepřesné a nevystihující jen konstatovat, že technika tanečníků byla vynikající. To, jak zvládli své tělo ve vlnách trupu, jejich pohybové impulzy, vycházející z různých center, nádherné vláčné a citlivé paže – i u tanečníků – kde mimo symbolických orientálních gest ruky a zápěstí se neporušila oblá linie, bylo opravdu nezapomenutelným zážitkem. Autor volil jako doprovod buď jeden tón v prodlevě, nebo monotónní jednoduchý motiv či někde expresivní dynamickou „hudbu“. Má skromná představa si spojovala tento nádherný pohybový dojem s odpovídající, inspirativní a kvalitní hudbou, která by tento rajský přelud ještě umocnila.

Druhou částí večera byla choreografie Johna Neumeiera LE SACRE. Když v roce 1913 uvedl v divadle na Champs-Élysée v Paříži sólový tanečník a choreograf Ďagilevova Ruského baletu Václav Nižinský premiéru Svěcení jara na hudbu Igora Stravinského, způsobil svým moderním pojetím a zpracováním nesmírný rozruch. Scénář k „Obrazu z pohanské Rusi“, jak zněl tehdejší podtitul, napsal Nižinský s přítelem Nikolasem Roerichem, který také navrhl původní scénu a kostýmy. Obsahem je taneční ztvárnění starého pohanského jarního zvyku na jižní Rusi – přinést jaru jako oběť mladou dívku. Letitá stařena vybere z tanečního reje chlapců a děvčat jednu dívku, která musí tančit obětní tanec tak dlouho, dokud neklesne mrtvá k zemi. Je to prastarý barbarský zvyk, ale jeho námět je pro choreografy tak zajímavý a přitažlivý, že se k němu od té doby vracelo mnoho předních renomovaných choreografů – Pina Bausch, Maurice Béjart atd. a snažili se vždy o svůj osobitý přístup. Pina Bausch např. pro vyjádření syrovosti a zemitosti měla celou taneční plochu jeviště pokrytu pilinami. I my se tanečními prostředky ocitáme někde v pradávných dobách, kde se pohybují ptáci, lidé, zvířata, stromy a všichni jsou součástí přírody.

V této náročné choreografii byli tanečníci Ženevského baletu opět úžasní a za své taneční mistrovství byli odměněni dlouhotrvajícím potleskem.