Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Daniela Kolářová: Nejtěžší je vždycky najít balanc.

autor: archiv divadla

Jste dlouholetá herečka jednoho z největším pražských divadel. Ale stále častěji se objevujete na menších scénách, někdy ve velmi experimentálních představeních. Jak se k této spolupráci necháte zlákat?
Dušan Pařízek, kterého jsem chviličku učila na DAMU, mi nabídl roli ve hře Lidumor. Já jsem se přistihla, že s touhle dramatikou mám problém. Rozhodla jsme se, že to zkusím.
Dala jsem se zlákat k tomu, abych si osahala neznámý terén. Pak jsem zjistila, že mi to nedělá potíž a začalo mě to dokonce bavit. A tak jsem ráda přijala nabídku na další role, např. ve hře U cíle.

Oproti klasice ve vinohradském divadle je to hodně jiné. Jsou to hry typu coolness dramatiky?
Myslím, že to není úplně přesně coolness. Vím, že existují anglické a francouzské hry pro jednoho, dva lidi, které řeší problémy homosexuality. Tyhle hry jsou trochu jiné – mají velice zvláštní humor. To platí jak Schwabově hře Lidumor, tak o Bernhardově U cíle. Mají stylizaci myšlení a struktury jazyka, takže dá velkou práci se do toho obout. Ale když do textu proniknete zevnitř, tak vás to začne bavit a těšit.

Začínala jste na malé scéně – v Maringotce, dlouhá léta hrajete na velkém vinohradském jevišti. Co je vám bližší – velká nebo malá scéna?
Když vás text a práce baví, je jedno, jaký je prostor. Jenom musíte prostoru přizpůsobit prostředky. Ve velkém prostoru děláte větší gesta, musíte přidat na hlase. Ale to jsou jen povrchové znaky. Nedělá mi potíž různé prostory akceptovat. Důležitý je obsah.

Někteří herci se bojí blízkého kontaktu s divákem. Jak je to u vás?
Ta malá distanc je pro mě skutečně příjemnější.Je to taková domluvené hra, mezi hercem a divákem je pomyslná čtvrtá stěna. Mám ráda chytré publikum, které jde textu naproti. Vždycky se to nepodaří, ale když to funguje, tak je to pro herce radost.

Máte nějakou roli, kterou hrajete raději než ostatní?
Jsou to spíše obtížnější věci, na které myslíte od božího rána. Chodíte s tím celý den a musíte si opakovat text. To se týkalo jak Matky v Bernhardově U cíle, tak paní Vočistcové v Lidumorovi a na Vinohradech Aurélie v Bláznivá ze Chaillot. Jsou to strašně užvaněné ženské a já se musím soustřeďovat už od probuzení.

S jakým typem režiséra ráda spolupracujete? Dáváte přednost někomu, kdo vás přesně diriguje, nebo tomu, kdo vám dá více volnosti?
Mám ráda spolupráci. Diktátorský způsob mi nevyhovuje. Neumím se do toho okamžitě nacpat, a probouzí to ve mně revoltu. Protože pak to je spíše režisérská exhibice, ale není to vzájemná spolupráce, kterou můžeme obapolně obohatit. Ale v každém případě mám ráda, když je režisér chytřejší než herci.

Prví inscenace, kterou jste dělala pro Studio Dva, byla Podzimní sonáta. Vzpomínáte si, jak došlo ke spolupráci?
Myslím, že Patrik Hartl se byl podívat na Lidumorovi a pak mi nabídl spolupráci. Do té doby jsme se vůbec neznali. ráce na Podzimní sonátě byla krásná. Bylo mi sympatické, že byl připravený, koncepční, přesně věděl co chce a co nechce. To bylo překvapující.

Naladili jste se na stejnou vlnu?
Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla... Patrik Hartl je svérázná osobnost, ale dobře se mi poslouchalo, jak o tématech a postavách mluvil. Dokázal velmi dobře rozebrat vztahy těch žen, které se v Podzimní sonátě objevují, zaujalo mě, jak důkladně se připravil. Takovou hloubku jsem od mladého člověka nečekala.

Podzimní sonáta byla hodně vážná hra. Ta, kterou připravujete letos, je ze zcela jiného soudku. Jak na vás ta hra zapůsobila, když jste ji poprvé přečetla?
Líbilo se mi to, velice dobře jsem porozuměla tomu, co ženská postava řeší. Tím vším jsem si prošla a je dobře, když se na divadle takové vážné věci řeší s troškou jemného humoru, když to nezabíhá do hysterie nebo k nějakým zásadním sdělením, protože to může působit směšně a bývá to kontraproduktivní. I v životě je dobré se na problémy dívat s humorem, ale ne vždycky se to člověku povede.

Charakteristiky hry mohou být samozřejmě různé, ale o čem je podle vás z ryze ženského hlediska?
Mně se líbí uvažování Laurence, které není tak racionální jako u muže, je plná instinktů. Moment, kdy děti odejdou z domova, si člověk sice raciem zpracuje – je jasné, že se „buňky musí oddělit“, ale zůstanete s prázdnou náručí. To se pocitově strašně špatně sděluje a opravdu to bolí. Musíte si vytvořit úplně nový hodnotový žebříček, vrátit se někam na začátek, věnovat se sobě nebo najít nový program s partnerem. Změní se něco naprosto zásadního, takže není divu, že je žena zaskočena a že ji to trápí. I když tuší, že situace je normální, má pocit, že je k ničemu, že je naprosto zbytečná, že je stará, že pro ní skončil život. To je náročná životní etapa, kdy se rozpadají manželství proto, že odchodem dětí pro ně přestane mít smysl, muži si hledají mladší partnerku, nebo žena musí chodit na psychoterapie, aby se s těmi pocity dokázala vyrovnat. Je to v životě velmi vážný moment, a zaplaťpánbu, že se při tom můžeme na jevišti alespoň trochu zasmát.

Jak se říká: muži jsou z Marsu, ženy z Venuše. Lze podle vás tyto dva světy skloubit? Mohou si porozumět?
Musí chtít, když nechtějí, tak to nejde. Když se do toho racionálního mužského pohledu zaplete ironie a výsměch, tak je to neřešitelné, není dialog. A z druhé strany samozřejmě taky – scény, řevy, hysterie nic nevyřeší. Podle principu taoismu - jing a jang, mužský a ženský prvek by měl být v rovnováze. Nejtěžší je vždycky najít balanc. Ale tady v té hře je myslím jedna důležitá věc – oni se stále mají rádi. A je někdy dobré podívat se na sebe z odstupu, očima druhé osoby. Kéž by to tak vždycky šlo i v životě!

Jaký názor máte na manželství jako instituci?
Nic lepšího není vymyšleného. Je hrozně fajn, když se to povede a je to plnohodnotné manželství pro oba, nikoli jen pro jednoho. Najít tuhle rovnováhu je velmi těžké, lidé ji hledají, pokoušejí se o to, ale stejně se jim to vždycky nepovede.

Souhlasíte s bonmotem, že láska a manželství se vzájemně vylučují?
Neměly by se vylučovat, ale ty všední úkoly, to je vpád nových starostí a nových povinností do života. V mé generaci byly ženy připravovány na manželství, ve kterém byly přesně rozděleny role. Dnes je to jiné, a zdá se mi, že se to zlepšuje. Potkávám třeba spoustu tatínků s kočárky. To v naší době nepamatuju, mladý otec s kočárkem to byla ostuda, něco opovrženíhodného. Kromě toho existují spolky otců bojující o své děti po rozvodu, takže myslím, že se vztahy v rodině někam posunují.

Stává se, a je to vidět i v této hře, že po letech zjišťují partneři o sobě navzájem věci, které netušili. Znamená to podle vás, že se přetvařovali, nebo je to spíše záležitost toho, že každý vidí jen to, co chce?
To jsou takové zvláštní kompromisy,o kterých se ve hře mluví. Každý tzv. dělá nějaké ústupky, a myslí si, že je to jen nepatrná daň společnému vztahu. Jde tady zase o mužské a ženské hledisko – třeba to, že žena s vysokoškolským vzděláním zůstane dobrovolně doma s dětmi. Muž se zeptá : a jak bys to řešila, kdybys chodila do práce a děti byly nemocné? Ona odpoví otázkou: A jak bys to řešil ty? Ukáže se, že on prostě takové věci neřešil, protože nemusel. Proto si myslím, že zásadní zadání je v rovnováze, o které jsem mluvila. Žena potřebuje k výchově dětí partnera a pro děti je velmi důležité, aby viděly, že model rodiny funguje pohromadě a ne proti sobě.

Zeptám se vás na osobní zkušenost – je podle vás herecké manželství jiné než manželství běžné?
Ne, myslím že ne. Vždycky je potřeba vzájemné pochopení a určitý nadhled.Zvláštností hereckých rodin je jen to, že život nemá pravidelný rytmus ani v práci, ani v osobní rovině.

Stává se vám někdy, že se v životě chováte jako v roli?
To ani ne,ale často zjištuju, že některé části z těch postav jsou i moje pocity, můj způsob myšlení. Jsou to fragmenty, které mě posunují blíž postavám a lépe jim rozumím.

Jaké teď máte před sebou další profesní plány?
Společně s mladou režisérkou Katherinou Schmittovou jemně rozezkoušíme novou německou hru pro dvě ženy a jednoho muže v divadle Komedie. Je to zvláštní text, skoro detektivka. Začátkem října bude premiéra. Pokud jde o seriál Ulice, mám roční smlouvu. Uvidíme.

Jaké je vaše životní krédo?
Mluvila jsme o taoismu, kolem kterého neustále kroužím. Takže životní krédo můžu vyjádřit slovy: „Není krásné, co není poctivé.“

Kterých hodnot si v životě nejvíce ceníte – proměnily se nějak během let?
Určitě se věkem proměnily. Když byl člověk mladý,hloupý a drzý, bylo mu strašně k smíchu, když si starší lidi přáli honě zdraví. Považovali jsme to za frázi, ale pro mě je to teď absolutní jednička – zdraví. A člověk v sobě musí pěstovat, burcovat od rána všechny pozitivní pocity, protože negativního je kolem nás strašně moc.
Miluju začátek jara a snažím se zastavit, vnímat ho a ten pocit si uložit do sebe. Zkrátka, všechno vnímat jako pozitivní nabídky, protože jinak bych se zbláznila a nemohla ani vylézt na ulici.

Jak si nejlépe odpočinete?
Neumím moc odpočívat - a to je špatně. Jsem neklidná, ale co mi čistí hlavu je příroda. Ráda se rýpu v zemi, sázím, seju novou trávu. Když pak něco vyroste, je to pro mě absolutní zázrak. Je to pro mě velmi intenzivní a intenzivní.

Kam se chystáte na prázdniny?
Samozřejmě do přírody. Loni jsem konečně přemluvila manžela k cestě na Island. Od dětství, kdy jsem četla Andersenovy pohádky, mě přitahuje sever.Láká mě ta čistota, všechno je tam absolutně ostré a jasné, není tam žádná přibližnost...

28.5.2007 01:05:57 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

Festivaly (1), Recenze (3), Z éteru (2), Ze zlaté kapličky (1), Zveme ... (7)

reklama