zvláštní poděkování
Volný.cz

Tomáš Dianiška: Prý nejsem milovníkem na první pohled…

Tomáš Dianiška

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Herec a dramatik Tomáš Dianiška je prostě v kurzu. Jako herec na domovské scéně Divadla pod Palmovkou, ale také jako dramatik scény Studio PalmOff. Jeho hry hrají i jiné soubory, jako A Studio Rubín nebo Divadlo Letí. Ovšem nejraději realizuje autorské inscenace s týmem osvědčených lidí. V Liberci to bylo Divadlo F. X. Kalby (jako variace na Divadlo F. X. Šaldy). Jako Slovák se bravurně popral s češtinou. Hovoří česky tak, že by se většina moderátorů ze soukromých stanic mohla stydět. Tomášova výslovnost vyniká čistou až dokonale sebejistou precizností. Ve svých třiatřiceti letech prošel divadelní zkušeností v Divadle F.X. Šaldy v Liberci, a před časem zakotvil v pražské Libni v Divadle Pod Palmovkou. Daří se mu i v osobním životě, nedávno se stal šťastným tatínkem. Patří dnes mezi dramatiky oblíbené nejen u mladé generace. Jeho hry tak lze vnímat jako generační výpověď…

  • Momentálně se vaše hry hrají na několika pražských scénách, a Vy sám jste velmi aktivní ať už jako dramatik, režisér a herec. Kolem Vás je tedy pěkný rej. Jak zvládáte se v tom všem pohybovat?
    Cítím se být v dobrém stavu. I když netuším, kam se to bude dál ubírat. Nemám ambice být jen dramatik, nebo jen režisér. Vyhovuje mi, že hraji dvacetkrát do měsíce. Do toho dokážu napsat sem tam nějakou hru, a jsem rád, že se to lidem líbí. Chodí na to a chválí mě. Divadlo pod Palmovkou je v kurzu, takže všechno kolem sebe vidím v dobrém modu.
  • Máte za sebou několik divadelních her, co se pustit třeba do filmu?
    Už teď mám pocit, že nestíhám – hraji a zkouším. Dramatici, kteří se živí psaním, nic jiného nedělají. To není můj případ. Najdu si sotva pár hodin na psaní, a někdy jsem už hodně unavený. Pokud by v mém případě mělo dojít na film, musel bych přestat hrát, a to bych nechtěl.
  • Pojďme k Vašim hereckým začátkům. Jak na výsledek přijímacího řízení na DAMU reagovali Vaši rodiče?
    V podstatě je to sice překvapilo, ale brali to sportovně. Máma je psycholožka, otec ekonom, oba mě podporovali. Na úplném začátku bylo mé působení na ZUŠ ve Zvolenu, protože v našem městě Banské Bystrici dramatický kroužek nebyl. Tam se mě ujal herec Viktor Szabó, a díky jeho přípravě jsem vše dovedl ke zdárnému konci.
  • Pokud se nemýlím, trefil jste se do černého hned napoprvé…
    Přihlásil jsem se na všechny umělecké školy – DAMU, JAMU, VŠMU a na Akademii umění v Banské Bystrici. V Praze byly pohovory jako první a hned mě vzali. Kdyby to nevyšlo, plánoval jsem kariéru učitele.
  • V jakém jazyce jste předváděl texty před komisí?
    Do prvního kola jsem měl připravený monolog ve slovenštině, do druhého kola jsem si musel připravit český text, který určila komise, s tou jsem jinak „rozprával vo slovenštině“.
  • Jak jste zvládl české „ř“?
    V tom není problém, protože to je hláska, kterou slovenština vůbec nemá. Problém jsem měl s „d, t, n“, ucho to nějak zpracuje, ale mozek nepozná ten rozdíl. Nezbývá než se na to soustředit. Pak to rozeznáte. Učit se česky mě bavilo i díky skvělé hlasové pedagožce Regině Szymikové. Doma jsem to hodně dřel, protože herec musí mluvit dokonale.
  • Jak Vás tak poslouchám, trénoval jste dobře, máte krásnou a čistou výslovnost…
    Ďakujem.
  • Zmínil jste LŠU. Ale kdy vás vlastně chytlo divadlo jako takové?
    Je zajímavé, že na začátku nebyla činohra, protože v Banské Bystrici máme jen operní scénu a k tomu Bábkové divadlo na rázcestí pro dětského diváka. Do opery jsem začal chodit jako středoškolský student. To už jsem trochu tušil, že bych se chtěl stát hercem. Všechno se to odehrávalo v době, kdy jsem navštěvoval elektrotechnickou průmyslovku, ale tam mi to moc nešlo, dokonce jsem v jednom ročníku propadl…
    Nějak to herectví u mě vyplulo na povrch. Do toho jsem chodil na různé kroužky jako hru na kytaru, sbor apod. Moje sestra studovala gymnázium s uměleckým zaměřením. Navrhla mi, abych to taky zkusil. Najednou jsem se do toho zakousl a začalo mě to bavit. Přečetl jsem knihu Stanislavského Metoda herecké práce. To mě definitivně vzalo a začal jsem se divadlu věnovat naplno. A byl to „fičák“.
  • Na DAMU jste byl součástí velmi úspěšného ročníku (mj. Pavla Beretová, Vojta Dyk, Lukáš Příkazký, režiséři Jan Frič a Dan Špinar, dramatik Petr Kolečko). Dnes máte za sebou přes 70 inscenací. Ve svých angažmá jste často narazil na Shakespeara – hrál jste nejen v jeho hrách Večer tříkrálový, Romeo a Julie, Zkrocení zlé ženy, Othello, Něco za něco, ale momentálně hrajete samotného Shakespeara v inscenaci hry Zamilovaný Shakespeare. Ten Vás vlastně jako píšícího herce, nemohl minout…
    Režisér Michal Lang tvrdil něco podobného, prostě se na mě prý hodí. Dalším důvodem bylo, že nejsem typ pro love. Prý nejsem milovníkem na první pohled. Ale ta hra není jen o lásce, je hlavně o tom, jak se píše, jak se nechá inspirovat múzou, jak se hledají nápady. A do toho jsem mohl skutečně dát něco ze sebe. Jako autor vím, jaké to je prožívat premiéru vlastní hry.
  • Co pro Vás vlastně znamená psaní her?
    Někdy na začátku to pro mě byl koníček, určitě ne druh odpočinku. Teď už se do psaní musím hodně nutit. Zrovna mám rozepsanou hru, kterou v pondělí začínáme zkoušet, přede mnou víkend na to, aby ji dopsal. Hned potom musím dělat další. Docela se tak okrádám o volný čas, to je pravda. Ale celý ten proces až po výsledek na jevišti se může stát odměnou, takže se na to všechno vlastně těším. Když zkoušíme můj text, je to super, kolegové herci do toho dávají něco ze sebe. Většinou dělám se stejným týmem, kde všichni znají mé gusto, můj styl, druh humoru, rozumějí té konstrukci i co od toho očekávat. A je pravda, když zkoušíme mou hru, že se někdy až tak nedržíme předlohy.
  • Vaše hry už hrají také jiné soubory. Jaké to je, když Vaší hru realizuje jiný režisér? Je to podle Vás dobře? Dostane Vaše hra jiný náboj?
    Toto mě zatím potkalo snad jen třikrát. Dvakrát to bylo v A-Studiu Rubín: Zvrhlá Margaret v režii Anny Petrželkové a Moje malá úchylka v režii Adély Stodolové. Něco jsem dělal do Arény Ostrava. A poslední můj opus Den závislosti startoval ve Vile na Štvanici se souborem Divadla Letí. Většinou se to seběhne tak, že režiséři nebo producenti přijdou na naši hru. Odcházejí s pocitem, že je to skvělé, bezstarostné, energické, pak si přečtou texty, a zjistí, že je to náročné přenést. Něco jiného je vidět mé scénické psaní v počítači nebo na papíře, kde to nevypadá tak zajímavě jako hotová inscenace. Když píšu, mám představu o tom, jak to budu realizovat. Během zkoušení do toho nasázíme obrázky, fóry, to už je něco jiného než papírový scénář. Pomalu se učím dělat do textu scénické poznámky, aby ti režiséři, co to budou číst po mně, aspoň trochu začali tušit, jak jsem to myslel.
  • Říkáte, že nejraději pracujete se svými herci. Jak jste se dali dohromady?
    Potkali jsme se náhodně v Liberci. Máme k sobě hodně blízko věkem, ale studentský ročník nejsme. Např. Jakub Albrecht je z VOŠH, Barbora Kubátová byla v Naivním divadle v Liberci. Na popud Michala Langa jsme přešli na Palmovku, a vždycky přibereme někoho mladšího.
  • Číháte na personálním, kdo přijde z mladých kolegů podepsat smlouvu?
    (Smích.) Všechny naše produkce děláme ve volném čase. V době, kdy se na velkém jevišti současně zkouší jiná hra. Děláme to po večerech, když se nehraje, nebo nezkouší, po představeních. Takže ty herce, co mají nějaké zázemí, rodiny, nechci okrádat o volný čas. Možná by chtěli spolupracovat, ale mně to nedá. Důležité je, aby ten, kdo s námi zkouší, měl možnost pružně časově reagovat. Mladé kolegy zatím baví dělat ve volném čase spíš nějaké punkové divadlo...
  • Punk má grády.
    Mimo jiné hrajeme inscenaci Mickey Mouse je mrtvý, to je takový stylový punk, jak formou, tak i vizualizací. Tahle naše práce punk určitě je, protože nezkoušíme pravidelně, ale spíš halabala. Takže naše inscenace nemáme totálně nazkoušené, spíš sázíme na energii. Je to hlavně o drajvu.
  • Funguje to?
    Energie herců a chuť to dělat má podle mě v konečném výsledku hodně procent.
  • Zapůsobilo na mě hodně složení obecenstva. Můžete být spokojení, na představení seděli diváci všech generací…
    Dokonce na naše věci hodně chodí starší diváci, než jsme my sami. Docela mi vrtá v hlavě, co to způsobuje. Možná se padesátníci a starší rádi seznamují s tím, jak žijeme my, mladí, jak vnímáme okolí. Nebo to může být trochu nostalgie…
  • Jako autora her uvádíte někdy „F.X. Kalba“. Předpokládám, že se jedná o odkaz na Vaše liberecké působení?
    V podstatě ano. I když nyní to znamená spíše to, že se jedná o kolektivní režii. U svých představení dělám takovou supervizi, mám poslední slovo, např. v případě inscenace Pusťte Donnu k Maturitě!. Hraje nás tam asi dvanáct herců a bylo nutné, aby někdo zastavil proud nápadů.
  • Velký kritický ohlas má Vaše hra Mlčení bobříků. Klobouk dolů, divadelní tvar funguje, textově to drží…
    V podstatě je to takové pel mel všeho, co se dalo o 50. letech najít a z čeho si lze ještě dělat legraci. Ne pro každého současníka té doby to byl teror, podobně jako v 70. nebo 80. letech. Všichni režimem a normalizací šikanovaní nebyli. Čerpal jsem z literatury a filmů, do toho jsem pustil trochu fantazie... Ale základem hry je skutečná událost.
  • Používáte trochu drsný jazyk, v podstatě na hraně akceptovatelnosti, a sem tam nějaké perverzity…
    To souvisí s žánrem, což je horor. Bavilo mě psát s touto nadsázkou. Přišlo by mi trapné, kdybych to psal s nějakou velkou pietou. Nechtěli jsme z toho dělat něco jako Schindlerův seznam, ani bych to neuměl. Spíš jsme si z toho dělali legraci.
  • Ve svých hrách (i inscenacích) hodně čerpáte z filmů, ať už se jedná o klíčové scény, formu nebo hudbu…
    To je pravda. V inscenaci Mlčení bobříků je například spousta odkazů na různé filmy, třeba na Vetřelce, Noční můru v Elm Street, Vymítače ďábla (starší film ze 70. let). Používáme tam hudbu z filmu Tanec s vlky, Hvězdné války, Pevnost Boyard.
  • Vaším nejnovějším titulem je Poslední důvod proč se nezabít… Prozradíte, zda na textech ještě dále pracujete? Proměňuje se inscenace?
    Text už dál nerozvíjím. Jinak, v divadelním procesu je normální, že se inscenace někam posune, ale že bych se nutil to přepsat jinak po nějakých reprízách, to rozhodně ne. Když doma píšu na počítači, tak nad každou větou přemýšlím, pokouším se to složit. Snažím se udělat silnou konstrukci, která drží pohromadě. Nejsem nějaký grafoman, že bych toho napsal moc. Moje hry mají nejvíce třicet stránek. Když už tam nějaká věta je, tak text ladím hlavně rytmicky. Není to proud slov, co mě napadnou. Dělám to víc technicky. V toku textu to navenek vypadá jako sitcom. O to se snažím: věta, věta, narážka, střih a pointa. Ratatata …. Herci si nahazují na smeč. Donna je ten samý příklad. Tam je to jen a jen o vtipu, takový divadelní Kameňák. Herci už to všechno většinou vědí, tak do textu moc nezasahují.
  • Vaši herci…
    (Hehehe…) Tereza Dočkalová, Jakub Albrecht, Barbora Kubátová, Honza Hušek a další mi rozumějí. Vědí, že by se to změnami oslabilo.
  • Když hru píšete, rozesměje Vás vlastní text?
    Ano. Nebo si odhaduji, že tady bude místo, kde se možná lidi budou smát. A často se i dojmu, to k tomu patří.
  • Inscenace 1000 věcí, co mě serou - sepsal jste si je, nebo je to pomyslné číslo?
    Celé to vzniklo podle stejnojmenného blogu, který jsem zdramatizoval. Jeho autoři skutečně napsali tisíc fejetonů, a já jich ve hře použil asi sedmdesát. Postupoval jsem spíš instinktivně, jak mě to napadlo.
  • Můžeme si to vyložit tak, že Vás štve celý svět?
    Osobně to vnímám tak, že si tady žijeme dobře. To, co nás štve, jsou spíš malichernosti: třeba sluchátka, když je uložíte do kabelky nebo aktovky, tak se vždycky zamotají, nebo když vám nefunguje zapalovač… Upřímně, na světě jsou daleko vážnější problémy, než tohle. Ale beru to jako takovou generační výpověď, prostě milá pozitivní hra.
  • To zní zajímavě, manifest mladé generace?
    Osobně bych to nevymyslel, to mi podsouvají druzí. Každý, kdo něco dělá, ať v umění nebo v řemesle, se vždycky podílí na nějaké výpovědi.
  • Jak se díváte na vulgarismy, vulgární mluvu?
    V Mlčení bobříků jich třeba moc není. Vulgární je celá forma té inscenace. Vulgarismy lidé používají jako trik, mimikry, nebo jen zlozvyk, kdoví… Já sám to v životě moc nepoužívám. A co je to generační divadlo? Když se ke stejnému tématu vrátím třeba za pět let, tak je jasné, že už to bude neaktuální. A určitě to nebude cool.
  • Pokud se všechno bude vyvíjet jako nyní, kdy jedni nosí neustále sluchátka, druzí za chůze neustále sledují mobil, budou lidé slepí a hluší…
    Já jsem v tomhle optimista. Lidé stále ještě chodí do divadla, tak snad i nadále někdo bude chtít vidět živé herce, zažít nějaký příběh…

    www.divadlopodpalmovkou.cz

    18.6.2018 21:06:13 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory
  • Časopis 25 - rubriky

    Archiv čísel

    reklama

    Tanec Praha

    Časopis 25 - sekce

    OPERA/ TANEC

    To bylo Pražské jaro 2018

    To bylo Pražské jaro 2018
    Nejzajímavější okamžiky, rozhovory a postřehy ze 73. ročníku mezinárodního hudebn celý článek

    další články...

    LITERATURA/ UMĚNÍ

    Výtvarné tipy 26. týden

    Kokořín (Krajinou příběhů českých hradů známých i neznámých)

    Příběhy domů: Lékárna U Zlaté koruny
    Gotika a čtyři století lékárníků (2008). Režie J. Bařinka. Lékárna U Z celý článek

    další články...