Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jan Borna se pokouší o létání v Dlouhé

autor: archiv

Divadlo v Dlouhé připravilo na tento víkend novou inscenaci. Vybral si hru nejslavnějšího bulharského dramatika 20.století Jordana Radičkova Pokus o létání. V inscenaci se představí celá „elita“ mužského souboru divadla. O práci na inscenaci s ním v průběhu zkušení hovořila Karola Štěpánová.

Proč jste si pro svou novou inscenaci vybral právě hru Jordana Radičkova Pokus o létání?
Dlouho jsem hledal nějaký zajímavý text mezi autory, kteří jsou mimo hlavní proud cool dramatiky na jedné straně a psychologického realismu na straně druhé. Vzpomněl jsem si na inscenaci Lazařina, kterou jsem kdysi viděl v Divadle na provázku, a to mi připomnělo Radičkova. Přiřadil bych ho možná k magickému realismu, i když ten se váže spíš k Latinské Americe. V Pokusu o létání se prvky zcela reálné mísí s prvky fantazijními, úplně svobodně, jako na Chagallových obrazech. A dohromady popisují základní lidskou situaci, základní lidskou touhu. Není tu hlavní hrdina, není tu klasický příběh, dokonce tu není ani časová souslednost, jak ji známe. A ona základní touha vzlétnout může být metaforou pro spoustu lidských činností. Neznamená jen to, že by člověk chtěl létat vzduchem, i když tady je právě tak realizována. Hra klade řadu dalších otázek: co se stane s úplně obyčejným člověkem, když se mu tato touha najednou splní? Jak to promění jeho pocit ve společnosti, vztah k lidem, kteří to s ním spoluprožijí, a co to přinese, když narazí zase zpátky na realitu, v níž žije? Líbilo se mi, že Radičkov mluví o velikých věcech úplně obyčejnými slovy. Nemám moc rád různá královská témata, protože se čím dál, tím hůř ztotožňuji s vládci, kterým se rozpadají říše. V Pokusu o létání jsem schopen se ztotožnit téměř s kýmkoliv z hrdinů. A pak je tu poslední věc – když jsem tuto hru četl, najednou jsem v ní začal vidět naše herce. A to mě velmi vzrušovalo, zároveň s rostoucím pocitem provinění vůči našim herečkám, protože jsem vlastně původně hledal hru s ženským obsazením. Takže teď tam mám jednu holku a patnáct kluků…

A jak se Vám zkouší s téměř výhradně mužským obsazením?
Nádherně. Zkoušky jsou tak pěkné, že se nám po nich asi bude stýskat. Měli bychom požádat o nějaký grant, abychom se mohli scházet třeba tři čtvrtě roku. Termín premiéry nás v jisté chvíli žene k určitým kompromisům dřív, než bychom k nim došli, kdybychom nebyli pod tlakem. Jinak se ale zkouší krásně. Ženský element nám dodává jediná herečka v obsazení Ivana Lokajová, a také inspicientka Halina Ničová a suflérka Jaroslava Vališová, které svou přítomností zabraňují tomu, aby se kluci vrhli jen na svá témata.
Nutno ovšem říct, že jsem vůbec netušil, co jsem vlastně přinesl. Myslel jsem si, že Pokus o létání bude příjemná, oddechová hra, a místo toho jsme zjistili, že to je asi nejtěžší věc, jakou jsme kdy zkoušeli. Autor řadí repliky za sebe a neosvětluje, v jaké situaci a proč je kdo říká, co u toho dělá… Dialogy na sebe nenavazují, někdo řekne repliku a odpoví se na ni za sedm stránek. Pořád jsou všichni na scéně a veškeré jednání jsme si museli vymyslet. Jestli se to trochu povede, tak na tom budou mít velký podíl herci, kteří milimetr po milimetru objevují motivace a jednání svých postav. Moje role je opravdu více inspirační než řídící. Zjistil jsem, že tentokrát vůbec nejsem schopen se připravovat doma, o samotě vymýšlet, kam která z patnácti rovnocenných postav na prostoru 2x2 metry jde a co dělá. Detailní práci proto objevujeme až na zkouškách.

Značná část děje se navíc odehrává v balonu letícím nad Balkánem...
K tomu se váže jedna pikantní příhoda: dlouho jsem si myslel, že chalupníci poletí tak, že k balonu přivážou žebřiňák. Moji nejbližší spolupracovníci Jaroslav Milfajt a Jan Vondráček mě přesvědčili, že to není dobrý nápad, a vyřešili jsme to jinak. Později, asi v půlce zkoušení, mi dramaturg Štěpán Otčenášek přinesl článek o slovenské inscenaci Pokusu o létání, o níž jsem přesvědčen, že jsem ji neviděl. A tam letěli na žebřiňáku! Od té chvíle si nejsem jistý, jestli jsem ji náhodou neviděl, anebo jestli jsme jen se slovenským kolegou měli stejný nápad, vyplývající z logiky textu.

Kde jste hledali inspiraci pro hudební stránku inscenace?
Od začátku se nám líbila balkánská dechovka. Máme pocit, že muzikálnost je tam součástí života, jakmile začne někdo rychleji bubnovat do stolu, začnou všichni tancovat. Tuto základní inspiraci pak přetavil Milan Potoček do svého cítění a do našich možností. Mísí se tu hudba živá i nahraná, a také poměrně široká škála dalších zvuků.

Bude Pokus o létání pro celou rodinu?
Ne, myslím, že tentokrát je to představení jen pro dospělé. Není tam sice nic, co by děti nemohly vidět, ale je to úplně mimo jejich zkušenost.

22.1.2007 22:01:43 Redakce | rubrika - Rozhovory

TIP!