Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Režisér David Jařab: Nechceme být divadlem všehochuti…

autor: Scena.cz

„Vymetl jsem se do Prahy,“ konstatuje režisér David Jařab (1971), který je od roku 2002 spjatý s Divadlem Komedie. Ještě před absolvováním brněnské JAMU v roce 1992 zakotvil v HaDivadle. „Po šesti letech se blbě mete, proto jsem se rozhodl odejít. Všechno, co jsem mohl v tomto divadle říci, jsem už řekl.“
Přiznal, že má rád změnu. Režíroval kolem třiceti inscenací či projektů, ale pouze čtyři z nich byly původní hry. V době, kdy jsme se setkali, měl před premiérou své další hry v Divadle Komedie – Parsifal. Přiblížil nejen tento „poslední případ“, ale i začátky spolupráce s ředitelem Dušanem D. Pařízkem.
Pochází z Ostravy a prý vůbec nemůže hovořit o nějaké tamní divadelní inspiraci. Ale „nějakou pohádku v dialozích napsal poprvé v sedmi letech“. Psaní her charakterizuje jako „takový alchymistický proces, který nejsem schopen jednoduše popsat“. Nechce se věřit, že jako dramatik a režisér, který rozehrává osudy postav, .. nehraje šachy…

V roce 1998 jste přišel s ideou Ostrostřelců, projektem, který probíhal Na zábradlí, v Arše a v Disku. Dnes se stal neodmyslitelnou součástí zahájení sezóny v Divadle Komedie. Dokážete rychle střelit – něco ve Vás dlouho uzrává, pak bouchnete a jedete?
Čím dál více je mi to bližší. Témata her v sobě nosím dlouho. Pak ji musím rychle napsat. Podobný pocit mám i v režii. Zkoušet inscenaci dva až tři měsíce je dlouhé. Kratší doba může způsobit, že práce je koncentrovaná. Herci v našem souboru jsou už vycvičení, na věci slyší, dokáží je rozvíjet způsobem, na kterém jsme se dohodli, jsou nesmírně autentičtí a samostatní… Práce je v tomto směru jednodušší.

Divadlo Komedie směřuje určitým směrem. Jak jste sám říkal, s ředitelem Dušanem Pařízkem máte podobné názory na dramaturgii a směřování divadla. Absolvovali jste spolu nejdříve konkurz do Činoherního klubu. Nakonec jste byli vybráni pro vedení Divadla Komedie. Vnímáte to jako vítězství?
Určitě ne. Už jsme prostě byli jenom lépe připraveni. Ale spíše než vítězství to bylo vědomí, že budeme moci konečně naplňovat předešlý program. Pražské komorní divadlo před tím existovalo na okraji divadelního spektra – ne významem, ale především finančně. A přesto se dařilo věci realizovat. Bylo to tak trochu neuvěřitelné - a možná, že to byl důvod, proč nás vybrali.

Máte za sebou filmovou zkušenost – snímek Vaterland.
Vyzkoušel jsem si preciznější druh režírování. Pro mě je to úplně něco jiného než divadlo. K filmu jsem vždy tíhl a tak to byla přirozená cesta jiným směrem. Zase něco dalšího. Otravuje mě totiž, když dělám jen jednu věc. Dříve jsem podvědomě prosazoval do divadla filmové postupy, ale ukázalo se to jako jakási slepá ulička. Plně jsem si uvědomil, že na divadle hledám něco jiného až po filmování. Je to skutečně autentický dialog s hercem. A pak většinou bývám i autorem, hledám možnosti jazyka, které ve spojení s herectvím jsou velmi stylizované a velmi nadsazené, což ve filmu v tomto smyslu neexistuje.

Přejděme od filmu k dramaturgii Divadla Komedie. Prozraďte něco ze zdejší kuchyně.
Nechceme být divadlem všehochuti. Vybrali jsme si určitou dramaturgickou výseč. Nesnažíme se být repertoárovým divadlem, které dělá jeden den Karkulku a druhý den Romea a Julii. Rozhodli jsme se pro to, co nám je blízké – dramaturgii středoevropské divadelní a nedivadelní literatury se zaměřením na kulturu českou, rakouskou a německou. Máme tu mezi pětadvaceti tituly sice i hru ruskou a americkou, ale ty jsme vybrali pro určitou vnitřní intenzitu, která pro výchozí kulturu není příliš typická.
Děláme relativně dost českých textů – původních i adaptací. Ale dnes už to nejsou vlastně ani adaptace, ale původní hry volně inspirované motivy literárních předloh. Poslední případ je Parsifal, který má teď premiéru. Napsal jsem ho mimo jiné na základě inspirace románem Wolframa von Eschenbach Parzival z 13. století. Věčný mýtus o grálu. Přetavil jsem ho do současné hry. Ten mýtus je neustále živý a inspirativní a neustále nás provází. Neustálé hledání, zasvěcení od nejnižšího stupně až k nejvyššímu. A zároveň zkouška: určitá skupina lidí cítí, že není schopna mezi sebou vygenerovat charismatického vůdce. Tak se musí otevřít a čekat, až přijde někdo z venku. A musí poznat, kdo z těch lidí je vlastně dostatečně prostý a zároveň předurčený, aby se mohl stát jejich vůdcem a králem.

Grál vnímáte ve smyslu duševního bohatství (vědy) nebo ve smyslu mamonu – zlatý prut?
Pro mě to není žádný předmět. I když je to vždycky alegorie – zástupný moment pro grál, který symbolizuje něco. Grál je duchovní cíl, k němuž člověk směřuje. Mýtus o grálu částečně pochází z Persie, částečně z keltské kultury. Postupně začal na sebe nabalovat křesťanské prvky. V našem pojetí je to hledání cesty, zkouška z dospělosti. Dítě, které jde neuvědoměle určitým směrem a je mu dáno být velkým. Musí ale projít výhrami i pády, aby z něj šrámy učinili skutečného člověka.

Zajímal by mě váš pohled na hry z úhlu autora a režiséra.
Člověk většinou píše již s určitou režijní představou, tím se malinko ochuzuje o možnost podívat se na věc z jiné strany. Mám pocit, že v posledních dvou případech (Rekonstrukce, Parsifal) už se mi daří se od toho oprostit. U Parsifala jsem se nepouštěl do žádných režijních výkladů; to jsem si zakázal. Psal jsem to bez herců. Skutečně jako báseň, která se odehrává v mé hlavě – ne jako divadelní představení. A pak jsem k textu přistoupil jako úplně jiný člověk. Je-li to vůbec možné.

Můžete trochu přiblížit prazáklad Vašeho psaní pro divadlo?
Vůbec nechápu, jak se to vlastně stalo, ale v sedmi letech jsem poprvé napsal nějakou pohádku v dialozích – král dvojtečka, princ dvojtečka…. Slohovky – ty byly u mě velmi zvláštní a nikdy se neslučovaly s běžnou tendencí. Na střední škole jsme měli velmi tolerantního profesora, který měl pro to pochopení. V osmičce na základní škole jsem pak poprvé režíroval se svými spolužáky vlastní hru.
Tak nějak jsem k tomu asi tíhnul. Ale ne cestou zkušenosti s existujícím divadlem. Pocházím z Ostravy a nepamatuju si, že by tam pro mě kvetla nějaká velká divadelní inspirace, to ne… V době, kdy jsem se hlásil na JAMU, tak jsem byl asi šestkrát v divadle. Tehdy jsem byl spíš typ autora, který se divadlem zabývá ve své hlavě. Na studia mě přijali a tím určili moji cestu.

Hrajete šachy?
Nehraju. Umím, ale nehraju. Rád bych je hrál. Musím říct, že na to dost často myslím. Parsifal je vlastně taky taková šachová partie. Dlouho jsem si takovou nezahrál.

Jak se do vašich her dostává dynamika?
Nevím.

Přemýšlíte nad psaním nebo to prostě plyne?
V podstatě je to tak, jako by v těle byly nějaké nádoby, které se musí naplnit nějakými informacemi a emocemi. A pak musí nastat moment, kterému říkám proces hnití – člověk sedí a nic v tom správném směru k němu nepřichází. Není to ono, nic se neděje, nenapíše se ani čárka. Jenom to bublá. A pak přijde moment, kdy se to otevře, vypadne to a má to nějaký tvar. Nakonec vezmete pilník a procházíte tím, aby to bylo co nejpreciznější. Destilace.

Jak se vám chce číst hra v celku – oddalujete daný okamžik?
Většinou ji čtu po částech a řeším menší bloky. Čtení v celku – to už je klidnější proces. V momentě, kdy už tam něco je, tak to něco se už dá předělávat. To už je velmi příjemná fáze. Nejhorší je prázdný papír.

2.5.2005 13:05:05 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!