„Činoherní studio mi bude chybět,“ říká Martin Finger
autor: archiv
V letech 2003 - 2004 nastudoval v pražském divadle Komedie několik inscenací. Za všechny jmenujme - Kvartet, Solingen (rána z milosti), Třetí Řím, Alenka v kraji divů, Antiklimax nebo Kanibalové. Není divu, že opouští svou domácí scénu Činoherní studio Ústí nad Labem. Rozhovor s Martinem Fingerem o jeho působení v divadle a odchodu do Prahy zpracovala dramaturgyně Johana Součková. Přebíráme ho v plném znění z webu divadla.
Něco se ve mně pohnulo, něco ve mně dozrálo, ale nevim, jestli uschnulo... to doufám, že naopak. Co? Všechno. V životě, v bytí, v divadle čili v herectví. Člověk se pořád vyvíjí. Za poslední rok se toho stalo tolik, že by to pro mě vydalo na několik divadelních sezón.
Nejsem vyčerpaný. Já jsem člověk, kterej je pořád nespokojenej s tím, jak dělá svou práci. A chci, aby to bylo dobrý a k něčemu. Když si promítnu teďka zpětně třeba poslední dva roky, tak je tam u mě nějaký posun. V tom, jakým způsobem teď zkouším a jakým způsobem hraju.
Hm. Ale to nebylo radikální. To trvalo nějakou dobu. Člověk cítí, že tu změnu potřebuje a zároveň se mu nechce opouštět něco, co miluje a má rád. A nejen z pozice profesní, ale i rodinný, životní, to je všechno dohromady. To se tak ty věci sejdou.
Tak to bylo asi určitě potkání s režisérem Jirkou Pokorným a Tobiášův Jaurés, vlastě první práce, a to byl taky velkej rozdíl proti ND, kde ta práce pro nás byla dost o ničem. A pak zkoušení Crave v režii Davida Czesanyho. Takže ty režisérský osobnosti a pak ty lidi tam dohromady, že jim opravdu jde o to divadlo a že pro to dělají maximum. Ale někdy jako by Činoherák byl přehnaně zahleděný do sebe (a já to měl taky tak). Všechno se nemusí brát tak úplně vážně a ne všechno, co děláme my, je dobře, a co dělají ostatní, není špatně. Protože opravdu těch možností je hodně. Ale to bytí v tom naplno a jít si za tím, co chceš dělat, tak to určitě, to je ta věc.
A to horší? Nikdy jsem v tom městě (a to se týká i těch pokojů na ubytovně, který jsem vystřídal tři) nebyl doma. Nikdy jsem si to tam nezařídil tak, aby to byl můj pokojíček. Radši jsem trávil čas při práci nebo v baru nebo s těma lidma někde, ale většinou ty pokoje byly jenom na přespávání. Já na ten domov mám asi větší nároky. A to souvisí i s tím městem, bylo období kdy jsem najednou vyjížděl a chodil jsem do lesů okolo, ale to město samotný mě nikdy nelákalo.
Doufám, že přechodu a vzniku nějaký nový etapy. Pevně v to doufám. Každopádně si myslím, že už dlouho trvá stav, kterej všechny uvnitř divadla poznamenává tím, že to není asi tak úplně ono, jak to bylo předtím. Ale myslim si, že to je úplně klasickej stav, kterej nastane a nastává, a ta obroda přichází s novejma podnětama, s novejma lidma, s novým elánem, další novej podnět je novej barák a věřím tomu, hodně v to doufám, že to zase nastane.
Na to se necítím opravdu oprávněn, abych někomu radil. Nevím... ať se to tam dál pere a moří a těší, tak jako dosud.
Podobná zabejčenost jít za tím, co chci opravdu dělat a že tomu věřím a stojím si za tím, co tady dělám. A táhnou mě sem pro mě dvě základní režisérský osobnosti – Dušan Pařízek a Honza Nebeský.
Třeba když přijedu na večerní představení a vidím ty kolegy hrát, tak na jednu stranu je strašně skvělá ta spontaneita a hravost, ale na druhou stranu nesmí hraničit s tím, že se to zvrtne v úplný nic neznamenání tý věci. Já si myslím, že to není jenom jistý a pohodlný přijít někam a něco odehrát, ale že to něco znamená. Když bude mít každej nějakou osobní zodpovědnost, tak může fungovat i ten celek. A to souvisí nejen s hraním, ale i s tím, jak člověk přijde nebo nepřijde na zkoušku, nebo jak přijede nebo nepřijede na představení. Není to pionýrskej tábor, co tam máme. Individuální příprava je pro každýho jiná, ale ať je! U každýho. A ať je tam naplno a nejen sám za sebe, ale pro ty ostatní. A to je kolektivní záležitost.
To bylo téma, který jsme řešili vždycky od tý doby co jsem tady. A ono se to nedá nikdy vlastně naplánovat. ČS právě vždycky žije z toho, že někdo přijde s něčím, co chce opravdu dělat a to je důležitější, než jestli to je nebo není třeba legrace.
Činoherní studio.
TIP!
Časopis 18 - rubriky
Články v rubrice - Rozhovory
Patrik Lančarič: Zlín už ke mně přirostl
Setkání s Patrikem Lančaričem, uměleckým šéfem činohry Městského divadla Zlín, nebylo náhodné. Portál Scena.cz ...celý článek
Časopis 18 - sekce
HUDBA
Igor Orozovič vydává album
Herec a muzikant Igor Orozovič vydává debutové album nazvané Když chlap svléká tmu, které obsahuje jedenáct au celý článek
OPERA/ TANEC
Celostátní festival ZUŠ Open 2024
ZUŠlechťujeme uměním – pod tímto heslem opět od 23. května do 9. června 2024 ožijí v rámci celostátního celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Petr Sís - 75
GEN: Petr Sís
Portrét mezinárodně uznávaného autora knih pro děti, ilustrátora, grafika a tvůrce animovanýc celý článek