Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

„Možná jsem staromil…,“ říká Jan Fišar

autor: Scena.cz

Na druhý den po Tháliích mají těžkou hlavu nejenom oceněni. Bylo to zjevné i na mém společníkovi. A já si s ním dala sraz na výstavě! S nonšalancí usrkával kávu a bez odporu přijal mou nabídku projít sály. Prý chtěl být kameramanem a miluje focení. Ten den končila výstava Fotografie – nové médium. Několik hodin strávených s Janem Fišarem, hercem Národního divadla moravsko-slezského uteklo jako voda. Když jsem mu posílala text k autorizaci bylo tam také toto:
PS: V Rudolfinu jenom zatím připravují novou instalaci, ale já se moc těším na Slavíčka. Je nahoře v Městské knihovně.

V repertoáru Národního divadla moravskoslezského je představení Don Juan a Faust , kde hrajete postavu Černého rytíře. Tento Mefistoteles je hýbatelem celého dění. Z hlediska hereckého úkolu je to velká výzva. I tak - není Vám líto, že nevytváříte jednoho z titulních hrdinů?
Tomuto představení předcházela moje spolupráce s režisérkou Věrou Herajtovou na inscenaci Tramvaj do stanice Touha. Hrál jsem tam Stanlyho. A můj Černý rytíř? Říkáte to sama: velký úkol a výzva. S oběmi polohami – s Juanem i Faustem - jsem se už ve svém hereckém životě setkal. Rytíř je zcela něco jiného a režijní koncepce jeho rozhodující postavení akcentuje. Tak se ho snažím hrát. Není v titulu, ale je všude. Co víc si přát?

Jste svým hereckým naturelem spíš Juan nebo Faust?
S postavou Juana mám spojeno mnoho vzpomínek. Představení Don Juan patřilo k mým nejmilejším. V roce 1990 se stal šéfem ostravského souboru režisér Michael Tarant. Hráli jsme tenkrát takovou jevištní koláž na juanovské téma. Role Juana mi byla a je blízká. Jakousi podobou daného tématu byl i Schnitzlerův Casanova, kterého jsem v režii Radovana Lipuse hrál v studiovém provedení v Divadle J. Myrona. Faust je ale postavou, která mě hluboce fascinuje a jako člověka moc zajímá. Přiznávám však, že jako herce mě nejvíc vzrušuje právě mefistotelská poloha manipulátora, takže jsem za svého Černého rytíře velmi vděčný.

Myslíte, že příklon k jednomu z těchto pólů je dán mužům už od kolébky?
Určitě.

Je vaše preference ovlivněna i vašimi lidskými přednostmi a danostmi?
Jaké máte na mysli? (Smích.) Jsem už jako člověk typem spíš Juan než Faust, takže i když úplně senilní, budu spíš starý vzpomínající Casanova než skeptický učenec. I když určitá juanovská poloha mi vždy byla nepříjemná, ale to je už osud mladých divadelních milovníků. Jde o špatně vystavěné postavy dramatických typů jakými jsou např. Švanda dudák nebo Krystián . Hrál jsem právě takového „panáka“ z Rostandova Cyrana na počátku své kariéry v Pardubicích a přímo jsem tu roli nenáviděl.

Do povědomí široké české veřejnosti jste vstoupil jako průvodce večerem, kdy byly udělovány Ceny Thálie. Zajímavým oživením vašeho průvodního slova byly citáty z knihy J.M. Koubka. Zvlášť ty, které charakterizovaly jednotlivé herecké typy. Cítíte se být stále milovníkem?
Sledujte můj zjev a poslouchejte, co Jan Maria Koubek ve své knize Dramatická škola o milovnících říká: “Každý milovník měl mít kadeřavé kučery. Má býti hezký, mladý, vznětlivý a pružný. Musí míti zvučný hlas a musel krásně deklamovat verš a prózu , které byly něžné a hladké jako krémové koláčky!“ Tak co, jak moc se mu podobám?
Krása a mládí jsou relativní pojem, ale váš charakteristický zvučný hlas zůstává. Taky deklamování veršů je v rodině Fišarů přítomno už ve druhé generaci. Můj zájem o divadlo skutečně začal vnímáním uměleckého přednesu a to nejenom v tatínkově podání.

Jste synem Vlastimila Fišara, dlouholetého člena Vinohradského divadla, kterého mnoho diváků a posluchačů má spojeného se sugestivním hlasovým projevem. Jste jablkem, které padlo přímo pod strom?
Narodil jsem se herci a to je fakt. Ale snad do mých čtrnácti let jsem o herecké profesi vůbec neuvažoval. Fascinovalo mě fotografování a snil jsem o tom, že budu kameramanem. Pak jsem ale viděl představení Dvanáct rozhněvaných mužů, ve kterém hrál i tatínek. Bydleli jsme hned u Vinohradského divadla a tak jsem se chodil na tuto hru dívat stále a stále. Byl jsem tam snad stokrát. Když ne na celé představení, tak alespoň na závěr, který byl absolutně brilantní. Aby ne, když tam hrál Vlastimil Brodský, Ilja Prachař a další. Tam jsem asi poprvé zatoužil být hercem. Prakticky to bylo ale jednodušší. Na devítiletce jsem začal recitovat básně od Šrámka a Vrchlického. Pak jsem zkusil Konzervatoř, ale v důsledku politických poměrů, které se naší rodině nevyhnuly, jsem dostal dopis s rozhodnutím -nepřijat. Tehdejší ředitel řekl větu, kterou si pamatuji dodnes: z plevele tráva vyrůst nemůže!

Tady se nabízí vzletná formulace: ale velký talent zvítězil nad nepřízní osudu!
Realita byla opět prozaičtější: studium na gymnáziu mě nebavilo ale naštěstí jsem ve druhém ročníku udělal zkoušky na DAMU. Dostal jsem pak tzv. státní dispens, což znamenalo, že jsem maturitu dodělával už vedle normálního vysokoškolského studia. Bylo to úžasné období a měl jsem moc prima spolužáky: Marcela Vašinku, Oldu Keisera, Vláďu Čecha a další.

Hrdě říkáte jsem Ostravák z Prahy. Pravdou je taky, že máte kořeny na Slovensku.
Moje maminka je Slovenka z Martina. Tatínek se narodil slovenské matce a českému otci, ale ti museli v r. 1938 ze Slovenska odejít. Přesídlili do severních Čech, do Hodkovic nad Mohelkou. Můžu o sobě říct se vší pýchou: jsem Čechoslovák, rodem i cítěním. V dětských vzpomínkách mám neustále prázdniny spojeny s Martinem, kde žili maminčini rodiče - stará mama a starý tato – no a pak s Hodkovicemi, které nesmírně miluji a kam jsme jezdili za babičkou a dědečkem a jezdíme tam dodnes.

Je zřejmé, že Váš vztah k otci byl hluboký lidsky i profesně.
Miloval jsem ho a moc mi chybí. Byl nesmírně vzdělaný a myslím, že mezi herci měl v tomto směru zcela zvláštní postavení. Byl citlivým dramaturgem, režisérem a interpretem. Vždy když přijedu do rodičovského bytu do Prahy na Vinohradech, zavřu se do knihovny, která od jeho smrti v roce 1991, zůstala téměř nedotčena. Sedím tam kolikrát celý den mezi obrazy a knihami,které mají úžasnou patinu a dýchají mým tatínkem. I teď při udělování Thálií jsem si říkal, jak by to bylo skvělé, kdyby mi ještě mohl poradit.

Ostrava je pro vás láskou navždy?
Když jsem v roce 1982 do Ostravy přijel, tři dny jsem plakal. Pocházím z Prahy, po škole jsem byl v Pardubicích, takže jsem byl zvyklý na standardní prostředí. Ostrava osmdesátých let byla strašné město, ale divadlo zde bylo výborné. Taky skvěle fungovaly ostravská televizní a rozhlasové studia. V nynější slavné – tenkrát otřesné a obludné - Stodolní ulici stával hotel Odra. Byla to nejstrašnější ulice s nejstrašnějším hotelem ve městě. Tam jsem po příjezdu do Ostravy bydlel. Měl jsem nesmírnou depresi a měl jsem co dělat abych nezdrhnul. Jenomže pak jsem začal hrát zajímavé role, zabydlel se a dnes nedám na Ostravu dopustit.

Po tomto vyznání to vskutku vypadá na lásku až za hrob. I když herci jsou nevěrníci a pražské angažmá zlomilo už jiné charaktery.
Praha je moje rodné město, město mých studentských lásek, kde žije moje maminka a sestra, kde mám mnoho kamarádů. Mám k němu hluboký vztah, ale řekl bych že s Ostravou je to po letech tak půl na půl.

Pro herecký život je důležitý talent, ale i štěstí potkat tzv. svého režiséra. Měl jste to štěstí?
Po revoluci přijel do Ostravy Michael Tarant a jeho působením jsem se jakoby nově nastartoval. Hrál jsem Dona Juana v inscenaci, která byla pro mě a snad i pro celý soubor zlomová. Dalším režisérem, který mě moc ovlivnil byl Zdeněk Kaloč. Inscenoval u nás Maupassantova Miláčka, kde jsem hrál titulní roli. Když přišel do Ostravy Juraj Deák tak jsem dostal další příležitosti vytvořit velké role. První byl Pekelník od G.B.Shawa, hra , kterou jsem miloval. Pak přišel Fiesco od Shillera. Éra Juraje Deáka jako uměleckého šéfa činohry NDM přinesla souboru mnoho dobrého i když byl kolem něho i rozruch, jako kolem každého výrazného člověka. Na druhou stranu však, je dobré, že teď nastupuje nový šéf. Soubor potřebuje změnu a nové lidi, nové podněty.

K posledním úspěšným titulům NDM patří Durrematův Hercules a Augiášův chlév, kde hrajete titulní roli. V této inscenaci jste se setkal s mladým režisérem, který je pro české divadlo velkým příslibem.
Moc rád spolupracuji s lidmi, kteří jsou buď stejně vznětliví jako já nebo jsou nežní. K těm druhým patří režisér Jan Mikulášek, vnuk brněnského básníka Oldřicha Mikuláška. Je to nesmírně talentovaný kumštíř s mimořádnou obrazotvorností. Má v sobě určitý druh básnivosti, kterou úžasným způsobem přenáší na jeviště. Přes scénografii, svícení, přes hudební koláže, které sám tvoří. To všechno je i v posledním představení, které u nás pohostinsky vytvořil – v Herculovi. Hra stará čtyřicet let je pro naše poměry velmi aktuální. Je to výborná hra autora , který je z řady mně velice blízkých: Anouilh, Sartre, Miller, Williams. Možná jsem staromil, ale vždy když se nasadí některá z her těchto autorů, je mi příjemné , když najdu svoje jméno na obsazení.

12.8.2004 17:08:35 Mária Uhrinová | rubrika - Rozhovory

TIP!