Scéna.cz 

Herečka Vanda Hybnerová vášnivě ráda tančí

Vyrůstala ve výtvarně založené rodině. Není proto divu, že se rozhodla studovat střední výtvarnou školu. Následně okolí překvapila, když si podala přihlášku na DAMU, kterou absolvovala roku 1991 v představení Platonov. Herečka Vanda Hybnerová v divadle využívá své výtvarné zkušenosti. Nejraději hraje postavy v přísné stylizaci. Divadlu se nevěnuje z existenčních důvodů ani z exhibicionismu. „Divadlo mám prostě ráda,“ říká. Sní o dramatizaci románu Mistr a Markétka. Jako herečka na volné noze se pohybuje na několika divadelních scénách – v Divadle v Řeznické realizuje autorské projekty se svým manželem Sašou Rašilovem (Omámený kolotoč, Pokus Pes čili Potvor a Židle). Na rozdíl od jiných hereckých manželských párů se nevyhýbají společné práci na jevišti.

V Divadle Komedie se představila v dětské inscenaci Alenka v kraji divů, kde ztvárnila postavy Vévodkyni, Karetní královnu a Kočku Šklíbu. Prozradila, že je v této hře pod přísným drobnohledem svých dcer. Dále v tomto divadle hraje jednu z klasických postav v inscenaci Tvar věcí. Tramvají přejíždí na druhý břeh - do Švandova divadla, kde hostuje v inscenacích Den matky a Tartuffe.

V tomto roce ji čekají premiéry – autorský projekt Poslední dvě cigarety v Divadle Ponec (30. - 31.3. 2004), v Divadle v Řeznické – hra Důkaz (30.5.2004) a na počátku nové sezóny ji přibude třetí inscenace v Divadle Komedie – U cíle.

K divadlu jste se dostala až po studiu na Střední průmyslové škole grafické v Hellichově ulici. Nakolik vám výtvarné vnímání pomáhá při studiu postav?
Musím přiznat, že postavu nedokážu hledat přes text. Pokud si ji nakreslím, usnadním si tak cestu pro její poznání. Když jsme zkoušela v absolventském představení na DAMU Platonova, v němž jsem ztvárnila titulní ženskou roli - Annu Vojnicovou, trápila jsem se, jak vypadá. Nedokázala jsem si ji představit spolu se mnou, až když jsem si postavu nakreslila, to mi pomohlo ji naplnit.

Jste tedy ve velké nevýhodě, pokud dostanete kostým až v závěrečné fázi zkoušení?
Například v poslední inscenaci Tvar věcí v Divadle Komedie je kostým zvlášť důležitý. Výtvarnice navrhovala jednoznačnou typologii - dámský strohý kostýmek, vysoké podpatky atd.

To všechno k vám ale nejde?
Naprosto. Nakonec to hraju v teplákách a teniskách. Oceňuju to, i když předchozí řešení by byla herecká výzva. Osobně jsem velký bojovník, snažím se prosadit své touhy, ale na druhou stranu jsem pokorná, když cítím režisérskou autoritu. Jinak si vše vynahradím v soukromých projektech. Tam nejsem nájemním hercem, který musí vše zkousnout.

Projekty se Sašou realizujete převážně v Divadle v Řeznické. Myslíte, že představení dokážete více obohatit, nejen tím, jak na sebe slyšíte, ale např. i společnými prožitky, které nemanželské páry musí na jevišti hledat?
Se Sašou děláme úplně jiný druh divadla, než jsou klasicky pojaté inscenace. Baví nás stylizace a snovost. Kladem je jistota druhým člověkem. Při přípravě našich projektů začínáme právě od obrazů, ne od textu. Jednotlivá představení dotváříme při každé repríze. Tím mohou být naše projekty pro diváka bohatší.
Pravdou je, že většina hereckých dvojic se snaží být v jiném divadle a nemít moc pracovních vztahů. Nám se to nějak zvláštně přetvořilo. Dokážeme věci odstřihnout, byť o nich žvaníme pořád. Nelze ovšem produkovat dvě tři inscenace v roce. Pak už by to začala být nuda a nikam by to nevedlo. To, že se známe, nám ušetří hodně času a vysvětlování.

Ve Tvaru věcí jste po dlouhé době pracovala s úplně neznámými lidmi. Dokonce ani režisér Petr Tyc vás všechny neznal. Na jevišti partneříte s Jiřím Hánou a do třetice - ztvárňujete klasickou postavu. Příliš mnoho nového najednou.
Tvar věcí - současná americká konverzační hra. Práce na ní byla pro mě krokem do neznáma. Vše, jak říkáte, civilně hrané. Všichni jsme se sešli na jevišti poprvé. S Jirkou Hánou máme dokonce postelovou scénu. Poznávali jsme se navzájem a nutně překonávali ostych.
Hra je velmi zajímavá ve svém závěru. Mám tam dvacetiminutový monolog, kdy promlouvám k divákům. V sále je rozsvíceno. Objasňuju předchozí motivy jednání postavy. Po posledních třech reprízách se mi stalo, že mi do toho začali někteří diváci vstupovat. Pravděpodobně se překlenula hranice mezi divákem a jevištěm. Pro mě to znamená, že musím být připravena jim za postavu na otázku odpovědět.

Český divák je poněkud sevřený. V Divadle v Řeznické máte větší šanci diváka otevřít.
Škoda, že obecenstvo v divadlech je pasivní, naprosto sevřené. Všichni touží po zážitcích, ale vyvinout nějakou spolupráci, to už ne. Ve Tvaru věcí si diváky při rozsvíceném hledišti nesmírně užívám. Baví mě atakovat lidi z očí do očí.
Podobnou zkušenost s bezradností diváků máme právě v představení Židle. Část představení se pohybujeme za clonou. Diváci si užívají představení. Nastane moment, kdy tuto clonu zrušíme a začneme komunikovat s lidmi pohledem. Pak nastávají rozpaky. V tomto ohledu upřednostňuju hraní v malém prostoru.

S projektem Poslední dvě cigarety se přesunete do většího – do Divadla Ponec.
Počítáme s tím, že se nám snad podaří diváka otevřít i tam.

Hra Poslední dvě cigarety v Divadle Ponec - pokud se nemýlím, bude to váš první velký projekt?
Divadlo Ponec jsme oslovili záměrně. Děj hry je situován do prostředí tanečního maratónu. U vedení divadla Ponec jsme našli pochopení.

Jak jste danou hru objevila?
Když dokončíme jeden projekt, nastane rok, kdy se vše ladí. Teprve další sezónu začínáme pracovat na nové hře. Nerada chodím do knihoven, abych hledala mezi již napsanými díly. Vždy mě zajímá nějaké téma. I hru Poslední dvě cigarety jsem objevila náhodou. Zalovila jsem ve své emocionální paměti a vzpomněla si na film Koně se také střílejí. Tehdy se mi neuvěřitelně vryl do paměti jak tříska.
Téma tanečního maratónu mě začalo zajímat z mnoha důvodů. Zvlášť kvůli té hlavní dějové lince – potkají se kluk s holkou, mezi nimi vůbec nevznikne sexuální pouto, a přesto se mezi nimi vytvoří daleko silnější pouto a souznění. Tito dva lidi byli ve svém životě osamělí a osiřelí, ani nedokázali navázat vztah. Téma závěrečné eutanázie je velmi silné.
Rovněž chceme reflektovat masakr televizních soutěží. Lidé jsou schopni se nechat zesměšnit, aby si vydělali pár tisícovek. Vlezou do televize jako rodina, pak třeba bublaj do kastrolu pět minut, aby získali počítač. Lidi jsou schopni dopadnout na fyzické i psychické dno, kvůli nějaké finanční částce.

Nepohybujete se na hraně s inscenací Tančírna?
Pohybujeme se v současnosti. Neupřesnili jsme ani místo ani zem – prostě chymerická vize současné společnosti. Připsali jsme další postavy. Sestavili jsme páry dle určitých lidských typologií. Od začátku je jasné kdo má jaký cíl, a co se za ten měsíc s nimi stane. Nejde nám o druh tance v různých obdobích jako v Tančírně, tam byli tanečníci než herci.

Na scénáři se spolu s vámi podílí Petr Vydra a hudebník Jan Ponocný. Kdo bude kromě vás hrát?
Na choreografii představení se podílela Věra Ondrašíková, pod výtvarnou spoluprací je podepsána Erika Čičmanová. Na jevišti bude dvanáct herců. Saša Rašilov bude hrát ve dvojici se svým bratrem Václavem . Dále Petra Jindrová, Otto Rošetzký, Jiří Wohanka a další.

Tančíte ráda?
Nemám žádnou taneční průpravu, nicméně vášnivě ráda tančím.

Zlomte vaz. A někdy v divadle, při improvizaci a nebo na tanečním parketě.
Beru vás za slovo. Zvu čtenáře vašeho portálu Scena.cz – přijďte si zatančit do divadla Ponec.