Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Ilona Svobodová: Prostě jsem se nadechla k úplně něčemu novému…

autor: archiv

Drahá Mathilda… nespletli jsme se, toto oslovení nepatří známé a obdivované herečce Iloně Svobodové, ale nejnovější inscenaci, kde se představí s čtyřiadevadesátiletou maminkou Mathildou (Dana Kolářová) a s Mathiasem (Luboš Veselý). A jak příběh dopadne? Rozuzlení se dozvíte v Divadle U Valšů. Kolotoč divadelních rolí, natáčení úspěšného seriálu, podpora obecně prospěšné společnosti Scena.cz a dalších charitativních projektů, a také důležitá role paní profesorky – to všechno je spojeno s herečkou Ilonou Svobodovou. Povídali jsme si o tom všem… A Ilona mj. přiznala: „Padesátka, to byl pro mě životní zlom… Odešla jsem z Divadla v Dlouhé na volnou nohu, dala jsem si vytetovat první kérku, a pod vedením učitele jsem začala jezdit na snowboardu.“ Ilona je ovšem nejen herečkou, ale i paní profesorkou, takže přišla řeč i na pedagogickou práci na konzervatoři. Začali jsme ovšem u představení Drahé Mathildy.

Jak si užíváš inscenaci Drahá Mathilda?
Je to krásná hra od Israele Horovitze, takže si to s kolegy Danou Kolářovou a Lubošem Veselým opravdu užíváme. Navíc nejméně třetinu hry mluvím francouzsky…

Znamená to, že na jevišti bude tlumočník nebo se divák dočká titulkovacího zařízení?
Určitě ne. Zahraji to tak, že divák pochopí, oč jde. Navíc, Luboš Veselý to pak komentuje česky. Přišlo nám zbytečné repliky překládat, ale třeba k tomu časem dojdeme.

Francouzština je ti souzená hodně dlouho…
Souzená? Žádný gympl jsem nedělala. Studovala jsem Státní těsnopisný ústav Praha. Z jazyků jsem dělala němčinu, ruštinu a začala jsem arabštinu. Do francouzštiny jsem se pustila až kolem padesátky. Dědečkové mě vychovali v tom, abych si osvojila němčinu a francouzštinu. Také abych v životě uměla pít víno a hrát mariáš. Motivem pro studium francouzštiny pro mě bylo, když jsme v roce 1999 připravovali v Divadle v Dlouhé Kabaret Vian – Cami. Připadala jsem si trapně, když jsem měla zpívat francouzské texty a pořádně jsem je neuměla. Dalším impulsem byla má záliba v jídle a pití. Začala jsem se učit s větší horlivostí také kvůli receptům ve francouzských kuchařkách. Dokonce jsem tenkrát odjela do Francie do školy. Musím říct, že to byl očistec. Teď na to ráda vzpomínám, protože jsem vydržela. Když tam jedeš v šestnácti nebo v osmnácti, tak to je jiné než v padesáti. Nevzdala jsem to, zlomila jsem to tak, že mluvím. Sice ne asi úžasně, ale dám to. Diváci se mohou těšit na inscenaci Drahá Mathilda.

Domluvíš se tak, že by Tě Francouzi neprodali?
Zda bych si dala rozhovor nejlépe o politice? (Smích.) Se svými učitelkami, s kterými se vzhledem k jejich mateřským povinnostem setkávám v takových cyklech, sedíme a povídáme si u vína. Naučila jsem se jazyk bez toho, že bych vyplňovala cvičení a učila se to tak, jako na našich školách. Myslím si, že výuka na základních a středních školách u nás je katastrofa. Ale já jsem dokladem toho, že se dá jazyk naučit i v pokročilém věku.

Zmínila jsi, že Ti dědečkové kladli na srdce - víno a karty… Nezmiňovali také hokej? Chodila jsi přeci na Kladně fandit?
To je pravda. Měla jsem dokonce permanentku a s rodiči a s babičkou jsem bojovala, zda mohu jít na hokej anebo musím jít do tanečních. Vyrůstala jsem v éře, kdy Kladno bylo pořád mistrem. Tehdy tam hráli Nový, Novák, Pospíšil, Kabrle, Sýkora… Znala jsem všechny sestavy. Bylo to nádherné období.

Nakonec jsi dala gól na branku a stala ses po praktické škole herečkou… Absolvovala jsi Konzervatoř Praha, kam ses nakonec vrátila za katedru…
Tak to je pravda, dřevěné točící dveře jsou u vstupu stejné, jen už tam nemáme toho úžasného vrátného pana Houdka.

Vítali Tě ti samí profesoři, co tě učili?
To ne, ale vítali mě někdejší spolužáci, kteří se mezi tím stali pedagogiky. Bratři Kaňkové, Michal Novenko (skladatel, varhaník). Potkávám různé spolužáky, s nimiž jsem vystudovala v okolních hospodách… To je docela příjemná vzpomínka, protože všechny ty hospody až na UMPRUM, jsou tam pořád. Jsou jen trochu změněné, ale existují, takže je se svými studenty také občas navštěvuji.

Bereš mi vítr z plachet…
Vystudovala jsem pod vedením elitních profesorů, kteří nesměli učit na DAMU a byli velmi vstřícní, byla to doba „komoušů“. Měla jsem Radovana Lukavského, Jaroslavu Adamovou, Bořka Navrátila, Alenu Urbanovou. Jeden profesor lepší než druhý. Byli jsme na ně napojení a oni k nám byli vstřícní. Byli to sice tvrdí a přísní profesoři, ale pak se šlo na víno, nebo jsme si do noci povídali. Vzpomínám na to jako na nejkrásnější období. Takto jsem na škole byla vychovaná, tak jsem to zavedla i do své praxe. Se svými studenty jednám podobně. Před několika lety mi bylo vyčítáno, že mám příliš velký vliv na studenty. A mě těší, že jsem za něco takového dostala důtku.

Jak vzpomínáš na takové persony, jako byli pan Lukavský a paní Adamová?
Pan Lukavský tenkrát rozpracoval metodu Stanislavského a my jsme se podle toho museli učit. Tenkrát to byla nějaká móda, a bylo třeba vyjadřovat nějaké pocity. Pamatuji se, že jsme seděli na jevišti, dívali se na sebe, nemluvili jsme a nic moc se nedělo. Jarka Adamová seděla pod jevištěm, a hulila jednu cigaretu za druhou, pak to sezení uzavřela konstatováním: „Tak na tohle koukat nebudu.“ A odešla. Mám na ni také jednu vzpomínku, že pokud se jí něco nelíbilo, házela po nás takový velký svazek klíčů. A bylo to o tom, kdo uskočí. Lítaly tehdy klíče, boty, všechno…

A co třeba Jiří Vala, tehdejší vedoucí oddělení …
Musím říct, že i když komouše jsem odnesla hodně, bylo pár těch, kteří mi pomohli. Měla jsem politicky špatný profil, když tatínek odsoudil vstup vojsk a dědeček byl jeden z šéfů Poldiny hutě. Takže, všechno špatně. Nicméně, jak jsem řekla, narazila jsem na pár takových, na které vzpomínám ráda. Jedním z nich byl Jiří Vala, který mě navzdory nějaké soudružce z městského výboru nechal studovat. A druhý byl můj první ředitel v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého - Zdeněk Buchvaldek, který v divadle držel spoustu lidí, kteří jinde neměli šanci. Vzpomínám ráda na dobu, kdy jsem po čtvrťáku a po filmu s režisérem Vláčilem Hadí jed přišla do Realistického divadla, kde tehdy hrál doslova výkvět českého herectví. Měla jsem šatnu s Jiřinou Štěpničkovou, poznala jsem Janu Dítětovou, Jiřího Adamíru, Otu Sklenčku, Viléma Bessera, dramaturga Jiřího Pittermanna. Mám na ně dobré vzpomínky. I když spousta komoušů mi ublížila.

Jak to vypadá na Pražské konzervatoři dnes?
Duch komunistů tam dost dlouho přetrvával, ale už se to tam trošku pročistilo. Když jsem tam nastupovala jako pedagog, tak ti lidé, kteří mi nejvíce ublížili, tak stále byli a stali se mými šéfy. Hrozně mě udivilo, že dvacet pět let po revoluci zůstali stále na stejných funkcích. To je ale asi všude, nejen v kultuře. Což určitě není dobře.

Jací jsou tví dnešní studenti?
Učím své studenty od prváku do čtvrťáku. Právě teď mám maturitní ročník. Moje vlastní děti mi říkají, že mám výborné studenty. Já na to poznamenávám, že si je tak musím vychovat, aby byli výborní… Ale je pravda, že mám talentované studenty.

Jsou otevřenější, drzejší, jiní než jsme byli my?
Nesmíme zapomenout, že konzervatoř je svým způsobem elitní škola. Učit na gympl bych nešla, ale tady učíš pět holek nebo pět kluků, kteří jsou skutečně vybraní podle talentu, takže musí něco umět a znát.

Vybíráš si je při přijímačkách osobně?
Letošní přijímací pohovory mám za sebou. Půjdu s nimi do prváku. Pravda je, že z toho obrovského množství je hrozně těžké vybírat. Nejnáročnější je vybrat těch posledních deset. Ale myslím, že výběr je proveden zodpovědně. Dokážeme poznat, zda někdo talent má, ale zda a jak s ním bude zacházet, vědět nemůžeme. My jim dáme šanci, ale dál už je to na nich. Herectví se nedá v pravém slova smyslu učit, jen dát nějaké návody. Talent nesmíš pokazit, jen mu naznačit směr. Nedá se striktně přikazovat, co mají dělat. Musíš jen rozvíjet jejich dispozice a nechat je žít. Pokud něco děláme na jevišti, tak si k tomu, co mají dělat, musí dojít sami. Dávám jim jen určitý návod, ale zda chtějí stát na hlavě nebo na uchu, jít vpravo, zůstat stát, je na nich. Když mě dokážou přesvědčit.

Má to logiku, sami nejlépe znají svůj nástroj – tělo.
Doufám, že na mě budou rádi vzpomínat, že jsem nebyla uzurpátor, který jim řekne: „Jdi vlevo, zvedni hlavu, povzdechni, a na řadě je tvá replika…“ To přímo nesnáším. A nemám to ráda ani v divadle ani při natáčení. Snažím se takových věcí vyvarovat a učím je tak, jak mě učili mí staří profesoři. Aby si uvědomili, co chtějí, kam jdou a za vším, co udělají, si stáli. A doufám, že na výsledku je to vidět.

Na konzervatoř se hlásí kolem hodně uchazečů, a někteří jsou hodně nesoudní. Jak vypadá výběr. Zahlédnete v daném človíčkovi nějakou jiskru, radíte se v komisi? Jak takový výběr vlastně probíhá?
Vladislav Beneš, šéf, vede přijímačky podle mého výborně. Zda ten člověk má talent nebo nemá, vidíš v prvním kole okamžitě. Jsou to ale tři neděle, kdy sedíme u přijímacích pohovorů a koukáme na všechny uchazeče, což je docela za trest. A potom se vzájemně konzultujeme se všemi, kdo tam vyučují. Ať to jsou zpěváci, pohybáři, herci, režiséři. Každý si k tomu řekne své. Nejtěžší je to ve třetím kole, když zbude dvacet adeptů, ze kterých je potřeba vybrat deset. Stane se, že jsme se nemohli rozhodnout o poslední holce, a hodně jsme o tom diskutovali. To jsou potom boje a je to spíš o tom, kdo koho víc zaujme a kdo koho jak přesvědčí. Nicméně, být u přijímaček je to fajn, i když jsme unavení.

Může se stát, že i zjevný talent má třeba řečovou vadu. Jak si poradíte s tímhle?
K tomu tam jsou při zkouškách profesorky řeči, které vědí, zda se to dá odstranit. Pokud i přesto toho člověka přijmeme, záleží na píli a cvičení uchazeče. Něco je možné tolerovat, něco ne. Osobně jsem příkladem, který dostal šanci. Přišla jsem a moje zlatá paní profesorka Makovičková mi v prváku řekla, že mluvím jak necvičené prase a ještě jsem z Kladna. Myslím na ni téměř denně. Posadila a posílila mi hlas tak, že se mi s mým hlasem nikdy nic nestane, ať hraji ve Zlíně nebo v Řeznické. A za celou dobu, co hraji, jsem zrušila snad jen dvě představení kvůli chřipce. Technika, kterou do mě nabušila, a to doslova, mlátila mě i Trávníčkovým slovníkem, mi vydržela dodnes. Dodnes je mi záhadou, jak to dokázala. Já sama studentům vždycky zdůrazňuji, že musí co nejvíce chodit na technické předměty, aby se neukřičeli a nebyli nemocní. Jednou zařvou ve filmu nebo v divadle a „nemůžu mluvit, mám hlasový klid“ (paroduje fistulí), to je blbost. Z tehdejšího pohledu studentky byla paní profesorka krutá a zlá, ale s odstupem doby mám pro ní jen tisíce díků.

Jak jsi naznačila, se studenty máš hodně neformální vztahy…
Právě proto jsem byla trnem v oku některým kolegům a kolegyním, když jsem přišla vyučovat. Se studenty jsem vlastně měla, jak mi bylo řečeno a vytýkáno, neadekvátní vztahy, protože jsem toho od nich a o nich věděla víc. Je mi to pochopitelné, než aby se svěřovali rodičům, což byli například různí mí kolegové z divadel, jezdili za mnou a probírali se mnou své těžkosti. Jsem za to opravdu vděčná, protože aspoň z toho mám pocit, že mě mají rádi, že mě občas i potřebují. Někdy, když se potkáme, i s minulými studenty, mám dobrý pocit z toho, že vždycky někdo přiběhne a obejme mě. Ale samozřejmě, že se vždycky našli lidé, kterým tohle vadí.

Momentálně tě diváci znají hlavně ze seriálu Ulice jako Jitku Farskou. Doba, kdy se účinkování v seriálech u herců komentovalo s pohrdáním, je už dávno pryč…
Je to zajímavá práce. Seriál Ulice se drží deset let, a jak se zdá, já tam určitě ještě chvilku zůstanu. Většinou vím už rok dopředu, co tam budeme hrát, protože jednotlivé příběhové linky jsou napsány dlouho dopředu. A musím pochválit, scenáristé jsou skvělí. Za tu dobu, co tam působím, jsem odehrála několik zajímavých témat. Velkým kladem tohoto seriálu podle mého je, že se tam řeší věci, které zajímají obyčejné lidi - věci kolem dětských domovů, křivé obvinění, domácí násilí aj. Například v souvislosti s tématem domácího násilí jsem obdržela spoustu mailů a chvilku jsem spolupracovala s Bílým kruhem bezpečí. Přiznám se ale, už jsme to nestíhala. Na druhou stranu chápu, že to oběti nemají komu říct, nebo mají strach, a že pomoc potřebují. Mně psali diváci z celé republiky a sdělovali mi své problémy. Připadala jsem si jako jejich psychoterapeut, a to už jsem nemohla obsáhnout. Nemohla už jsem každému odpovídat. Ucpala bych server…

Pokud si vzpomínám, tak mail si měla jako jedna z prvních hereček u nás. Dokonce jsi byla první na NetHovoru na našem portále Scena.cz. Pak jsme tě připojovali k internetu doma. Stejný mail máš dodnes, jen já ho občas spletu (smích.) To už bude za chvíli dvacet let. Díky tomu se ti dobře komunikuje s divadly…
Čtrnáct let jsem byla v Divadle v Dlouhé. Nemohla jsem tam už vydržet, tak jsem odešla, trošku mě to bolelo. Byla jsem u zrodu Divadla v Dlouhé. Jako host jsem všude spokojená, protože není nutné, abych měla svou šatnu a skříňku.

Zase mi bereš otázku. Chtěl jsem se zeptat, jestli ti nevadí, že nikde nemáš svou cedulku?
Nevadí. Cedulek jsem si užila v šatně dvacet osm let. Vyrostla jsme v tom, ale myslím, že je dobré to načas opustit.

Nebudeš mít v divadle ani bustu, ani pamětní desku: Tady se líčila Ilona Svobodová.
Takhle už to dneska není. Na to se dnes nehraje… (Smích.) Ale o hraní v divadle nemám nouzi. Kromě Dlouhé, kde dohrávám, hraju ještě v Divadle Palace, U Hasičů, v Řeznické nebo v Divadle v Celetné, Chůva v Romeovi a Julii. Budu tam zanedlouho zkoušet Milostné dopisy slavných žen milencům. To bude docela zajímavé, protože si zahraju Sofii Podlipskou, milenku Jaroslava Vrchlického. Všichni si ho představíme jako ctihodného kmeta, ale ona byla v době jejich vztahu o dvacet let starší. Vrchlický, coby dvacetiletý se té lásky nemohl zbavit, odjel do Itálie, a psali si nádherné dopisy. Zda je pravda, že ona nemohla unést dvacetiletý rozdíl, tak ho dohodila své dceři, nevím. Ale prý miloval celou dobu matku a žil s dcerou.

Co nějaká francouzská hra?
Mám asi tři nabídky francouzských her, ale musela jsem to odsunout na další roky, protože bych to nezvládala. V několika představeních hraji hlavní nebo velkou roli, a pokud se to sejde v jednom týdnu, tak mě z toho docela bolí hlava. Hrála jsem čtyři hry, kdy doslova neslezu z jeviště a táhnu to, a to se nedá dělat stále. Musím trošičku zvolnit, to si říkám už asi čtyři roky. Snad k tomu dojde v roce 2018, určitě v práci polevím… Do té doby mám práci.
Hraní ale rozhodně ani potom nenechám. Na tom pozdějším středním věku, či jak nazvat období, ve kterém jsem, je hezké, že dostávám hodně zajímavé role. Kdybych zůstala v Dlouhé, tak bych je pravděpodobně neměla. Prostě jsem se v padesáti nadechla k úplně něčemu novému a je to jen mou aktivitou a je to najednou moc hezké si vybírat. Tolik nabídek jsem nikdy neměla. Mám pocit, že se už vytrácí ideál úžasných mladých krasavic, i když nemám nic proti energii mládí. Když přišla vlna Meryl Streep a dalších starších hereček s vynikajícími rolemi a divadly, najednou se i u nás všichni uklidnili. Takže, i starší herečka může hrát a hraje, dostává zajímavé šance. Momentálně se těším na muzikál Bonnie and Clyde v Hudebním divadle Karlín. Čeká mě tam role matky Bonnie. Bude to úplně něco jiného, než když ve dvou či třech musíme táhnout činoherní představení. Opravdu se těším, že budu jen kolečkem v inscenaci, kde to nebude viset jen na mně.

Můžeme se na tebe těšit za dalších pár let, protože nemáš čas ani zestárnout…
Stárnu, nevšiml sis?

Vůbec ne. Kérky ti přibývají, zdokonaluješ se ve francouzštině, děti jsou soběstačné. A práce máš také stále dost. Co chtít víc?
Nemám si na co stěžovat.

Zadáno pro:
Hudební divadlo Karlín
Divadlo v Celetné
Divadlo v Řeznické
Divadlo u Valšů

18.4.2016 15:04:31 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!