Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Lukáš Jurek: Kouzlo jeviště je takové, že vás nastartuje a dá vám obrovskou energii…

autor: archiv

V nové hudební komedii v divadle ABC pod názvem „Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách“ můžete v impozantním „testosteronovém“ kostýmu vidět Lukáše Jurka. Jako bývalý volejbalista je na jevišti skutečně nepřehlédnutelný. Hraje tu od roku 2007 a v současné době ho můžete vidět v inscenacích Hráči, Lakomá Barka, Dobře rozehraná partie, Veterán či Želary ad. Lukáš Jurek pochází z rodiny husitského faráře, a v životě zkusil leccos – jezdil s kamionem, pracoval v truhlárně, a rozhodnutí dát se na herectví pokládá za svůj „životní restart“. Měl štěstí, že se dostal do ročníku Borise Rösnera…

Pocházíte z rodiny faráře, to se asi moc nedalo zlobit?
Byl jsem poslední ze čtyř sourozenců, jako nejmladšímu mi cestu prošlapali sourozenci. Tím jsem to měl výrazně snazší než oni. Zlobil jsem jako normální kluk. V té době jsme bydleli v Říčanech u Prahy, tehdy to byla vesnice za Prahou. Miloval jsem běhání do lesa, ježdění na kole, v tom jsem byl skutečně obyčejný kluk.

Na DAMU jste se přihlásil ve 24 letech. To už, jak se říká, má člověk zdravý rozum…
Snad. Chtěl jsem začít dělat úplně něco jiného a prostě to zkusit jinak. Hrál jsem závodně volejbal, poměrně hodně jsem sportoval. Náhodou jsem se dostal do dramatického kroužku Dany Hlaváčové. Tam se připravovali studenti na přijímačky na DAMU. Já o herectví zpočátku vůbec neuvažoval. Dělal jsem to samé, co oni, a na konci roku, když jsme dělali absolventské představení, zeptal jsem se: „Paní Hlaváčová, nemám to teda zkusit také?“ Doslova se posadila. „Podejte mi někdo cigáro,“ zvolala a dodala: „Jsi vysoký a výrazný tmavý typ. Ročník otevírá Boris Rösner, ten chce vždycky nějakého „staršího“ chlapa… Jdi do toho.“ Po letech jsem se dozvěděl, že paní Hlaváčová jako odnaučená kuřačka začala po téhle příhodě se mnou opět kouřit a zůstalo jí to dodnes. Pro mě to bylo v podstatě spontánní rozhodnutí. Šel jsem to zkusit, abych jednou nelitoval, a vyšlo to napoprvé.

Předpokládám, že jste byl vyučený?
Přesně tak. V té době jsem si dodělával maturitu na sociálně právní akademii. Za sebou jsem měl různá občanská povolání – dělal jsem v truhlárně, řidiče kamiónu atd. Když jsem chodil na dramaťák, to jsem zrovna jezdil s náklaďákem. Vždycky jsem zaparkoval na Vysočanském náměstí, šel jsem na tři hodiny blbnout s děckama a pak jsem se vracel do firmy. Možná, kdybych neuspěl při přijímačkách na herectví, tak by mě k divadlu zatáhlo třeba stěhování kulis. Byl jsem ve věku, kdy už člověk myslí trochu s rozvahou. Šel jsem do té školy s velkou pokorou, a myslím si, že mě to ze začátku hodně svazovalo a blokovalo, hlavně v prváku. Většina mých spolužáků byla tak o pět let mladší než já, s mnohými jsem v Městských divadlech v angažmá, hrají tady mí spolužáci Veronika Svojtková (Pavlasová) nebo Jirka Hána. Potkal jsem se s nimi po škole na Kladně, a znovu v Městských divadlech pražských. V prváku na DAMU jsem si ještě dodělával maturitu, Boris Rösner mi velmi důrazně říkal, abych to dodělal.

To je možné jít studovat vysokou školu bez maturity?
V případě výjimečného talentu je možné uchazeče přijmout i bez složení státní maturitní zkoušky. S nadsázkou se s tím dodnes chlubím. Vešel jsem se sice do kolonek, ale maturitu jsem si raději dodělal.

Kterou kolonku jste měl na mysli – nedodělanou maturitu nebo ten talent?
Talent, samozřejmě. (Smích.) Střední škola, kde jsem studoval, už byla zpoplatněná. V podstatě jsem absolvoval týdně dvoudenní nalévárnu. Nakonec jsem odmaturoval.

Sociálně právně se živíte dál. Co jiného je herectví? Na jevišti vám pomáhá sociální cítění, právní znalosti využijete, když uzavíráte smlouvu…
Na práva jsem trošku levý, ale jinak máte pravdu. Ale herec má v sobě i kus faráře, když tak o tom mluvím s otcem, který výtečně zpívá, velmi dobře káže, a je to zkrátka taková persona za kazatelnou.

Jsou dvě možnosti, jak mohl Váš otec reagovat na Vaši volbu stát se hercem: Je to vůle Boží, jdi si… nebo Ty nebudeš mít nějaké běžné civilní povolání?
Když jsem se rozhodl pro herectví, bylo mi skoro pětadvacet, takže už na mě otec v podstatě neměl vliv. Má předchozí rozhodnutí, ohledně civilních zaměstnání respektoval. Byl jsem v té době už nějak připravený na život.

Cti otce i matku svou…
To je pravda. Víc jsem to konzultoval s maminkou, která mi nebránila. „Je to tvá volba. Zkus to. Už s tím stejně nic nenadělám,“ říkala rezignovaně. Jen pro zajímavost - můj otec kdysi udělal přijímačky na FAMU, byl v ročníku s Ivanem Passerem (česko-americký filmový scenárista a režisér – pozn. red.). Z politických důvodů ho nechali jen nastoupit a následně ho vyloučili. Kromě toho otec vášnivě ochotnicky zpíval v opeře a byl do kumštu přes svou matku, mou babičku, vtažený. Takže povědomí o tomto světě měl. Nezhrozil se nad tím, že zbíhám ke komediantům. Všechno bylo v pohodě.

Po škole přišlo kromě zkušenosti v Národním divadle angažmá na Kladně. Byl jste tam s Evou Nádaždyovou, Ondřejem Kavanem, Lukášem Jůzou…
Byla to krásná divadelní etapa. Angažoval mě pan režisér Jiří Fréhar, kterého vystřídal ve funkci uměleckého šéfa Petr Svojtka. To bylo opravdu fantastické období.

Režíroval Romea a Julii, vy jste hrál Merkucia?
Máte pravdu.

Hard disk mám zanesený, tak se raději zeptám…
To jsme na tom podobně. V archivu divadla jsem zjistil, že jsem na Kladně odehrál třicet šest rolí. Přijde mi to až neskutečné. Byli jsme mladí a nečinilo nám to problém.

… počkat, jsme mladí!
Dobře. Musíte vzít v potaz, že jsem absolvoval skoro ve třiceti letech.

Když do toho započteme studia, tak jste u divadla dvacátým rokem.
To ano. Jen v Městských divadlech jsem osm let.

Když jsme u těch čísel, máte pár dní do narozenin… Jak se vlastně slaví narozeniny v divadle?
K oslavám jsem takový skoupý. Mám podezření, že mě kolegové podezírají, že jsem lakomec.

Hrajete v Lakomé Barce, tak se není čemu divit… Nebo si chcete ještě zahrát Harpagona?
(Smích.) Dneska už nemám moc energie na slavení. Prostě přijdu domů, tam mě čeká třetí směna. Po představení dost často prchám. Jinak, v praxi je to tak, že když v ten den hrajete, kolegy pohostíte. Pokud jsou to kulatiny, tak se dělá oslava v klubu a pozve se celá kumpanie.

Pohoštění vlastní rukou vyrobené?
Ne na to já jsem totální dřevák. Vaření a kuchtění, to není má parketa. Docela obdivuji kolegy, když v šatně probírají gastronomii, jaké koření dávají do jídla, jak dlouho se to musí vařit, péct… Já dokážu leda tak namazat chleba. Jinak jsem velký skaut. Jako dítě jsem prošel zkušeností s vařením na ohni, musel jsem zvládat soběstačnost v přírodě… Také jsem chodil do volejbalového oddílu, který měl soustředění v přírodě. Vždycky mě ale musel někdo dirigovat a vést. Nejsem v jídle vybíravý, ale uvařit pro sebe nebo větší skupinu lidí, do toho bych nešel.

Vraťme se k vaší práci. Chystáte novou inscenaci. Na pokladně jsme vtipkovali, protože na repertoáru máte: Drž mě pevně, miluj mě zlehka… Nyní je to: Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách. Na to já říkám paní pokladní: Včera, dnes a zítra. Tak co od toho nejnovějšího titulu můžeme očekávat?
Premiéra byla v sobotu 19. března 2016. Ve finiši se vždycky udělá nejvíc. Máme za sebou zkoušky s kapelou, kde naživo hraje pět muzikantů. Je to většinou zábavný a poučný muster, který většina populace zná. Jedná se o klasický rozpor mezi mužskou a ženskou mentalitou. Proč ti dva spolu chtějí vůbec žit, prostě všechny okolnosti, které to přináší. Společně s kolegou Kalinou hrajeme dva průvodce, já jsem Testosteron, on Estrogen. Celé je to zarámované do příběhu lékařské dvojice. Ona je ORL (Jitka Smutná), on je psycholog a vztahový poradce (Zdeněk Velen), který je před zhroucením a se svou ženou se chce rozvést. Dokonce je tam věta: Kdo lépe rozumí svému psychiatrovi, než jeho pacient? Mirek Hanuš takový typ inscenací umí, je v tom doslova génius – zdramatizovat nezdramatizovatelné věci. Je to vtipné a komické. Má tam navíc spoustu krásných textů na notoricky známé melodie z různých žánrů.

Pokud se nemýlím, s Mirkem Hanušem jste už dělal Šakalí léta?
Ano, také ještě Jedenáctého v řadě a Baladu pro banditu. To bylo na Kladně. Pak jsme se rozešli a v hudebních komediích, které tady dělal, jsem nebyl obsazený. Potkali jsme se tedy po nějakých sedmi osmi letech.

Když někdy hrajete a diváci jsou nepříjemní, nenapadne vás, že byste se nejraději sebral a raději ujel s kamiónem?
Určitě ne. Kvůli divákům ne. Většinou mám splín spíš u zkoušení, které se tzv. nesejde. Když mám pocit, že mě text neoslovil, nebo mi nemusí sedět výklad režiséra. Tak máte takové to předjímání, že jsou před vámi dva měsíce, kdy je třeba se hodně namotivovat a duševně se na to připravit. Takže někdy ten pocit zmaru a bezvýchodnosti přijde, ale určitě to není kvůli divákům. Když to nefunguje, vždycky přemýšlím, jestli ta chyba není spíš v nás.

Vyzkoušel jste si v Městských divadlech obě scény – Rokoko je intimní, ABC je dost velké. Kde se cítíte lépe?
Principiálně jsem asi herec předurčený pro velká jeviště, vzhledem k svému fysis a typu hlasu. Paní Hlaváčová vždycky s nadsázkou říkala, že roztáhnu ruce a jsem od portálu k portálu. Jinak ještě musím připomenout, že hraju ještě pohádky s autorským divadlem Láryfáry, projekt mé ženy Pavlíny s Jarmilou Vlčkovou, spolužačkou z VOŠH.

Myslel jsem, že tomu šéfuje Jarka Vlčková?
Tak to je. Ale všechny texty píše s mojí ženou. Jarce říkáme principálka. Dneska je to dobře fungující divadlo, do kterého mě postupně zatáhly. Když se ještě vrátím k otázce ohledně velikosti jeviště, tak právě s tímhle divadélkem se nám stává, že hrajeme doslova v ratejně pro čtyři sta dětí. To je pak ta největší škola – divadlo pro dětského diváka. Když je během pěti minut nezaujmete, tak to můžete zabalit. Pohádky máme interaktivní, takže se pořádně zapotíme. Jít s dětmi do vztahu celou hodinu, to je zápřah. Ze mě doslova teče.

Interaktivní divadlo s dětmi. Tak to se může stát i to, že po Vás házejí i rajčata?
Musím říct, že jsme překvapivě nezažili žádné průšvihové představení. Ale je pravda, že jsme tam měli část, kdy jsem mezi dětmi chodil s čepicí a „jako“ vybíral peníze. Pak po nás půlku představení házely skutečně mince. Takže tuhle scénu jsme raději nakonec zrušili. Jinak máme s interakcí dobrou zkušenost. Děti jsou sice nemilosrdné, ale jinak jsou to fantastičtí diváci, kteří dokážou vracet energii měrou vrchovatou.

Na co byste nás pozval do divadla?
Mám moc rád Želary, také Rozehranou partii, Hráče,Hodinu před svatbou, ale také Veterána, který se na konci sezóny bude stahovat. Těším se samozřejmě také na „Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách“. To jsou takové moje doporučení.

Když se Vám někdy nechce na jeviště, co s tím?
Funguje to tak, že přijdete na představení a hodně záleží, s kým hrajete. Většinou Vás z toho kolegové dostanou dávno před začátkem. Často po představení odcházíte s úplně jinou energií, než jste do něj nastupoval. Diváci vás v podstatě nabijí. Známé pravidlo, že herec přijde s horečkou a odehraje v pohodě, a teprve po skončení zase lehne. Kouzlo jeviště je takové, že vás nastartuje a dá vám obrovskou energii.

Co vás ještě čeká v této sezóně?
S Divadlem Láryfáry mě čeká premiéra Cirkusácké pohádky. To je všechno. Ale mám už za sebou v sezóně tři premiéry. Nejprve jsem dělal ve Viole s Lídou Engelovou závěrečnou část triptychu Čechova – Když teče do bot. V říjnu jsme měli v Rokoku premiéru hry Hodina před svatbou, a teď je premiéra Muži a ženy. Myslím, že to stačí. Není to jen o fyzické energii, ale také o té mentální. Cítím, že mám zahlcený HDD. Už je toho moc a trpí tím i rodina. Každá role byla úplně jiná, ať Viola, Hodina před svatbou, či Muži a ženy… nemluvě o pohádce. Herecký život mě baví hlavně díky té pestrosti.

Lukáš Jurek

V Městských divadlech pražských od 2007.
Narodil se v Benešově v rodině faráře jako jedno ze čtyř dětí. Herecké sklony zdědil patrně po valašské babičce, vášnivé amatérské divadelnici. Vyučil se automechanikem, jezdil kamionem a doplňoval si středoškolské vzdělání na sociálně právní akademii. Náhoda ho zavála do dramatického kroužku Dany Hlaváčové a jeho kamarádi ho inspirovali ke zkouškám na DAMU. I když byl na studenta herectví ve svých čtyřiadvaceti už relativně starý, vzali ho. Ještě na škole měl možnost hostovat v Národním divadle (Antonius a Kleopatra) a ve Stavovském divadle (Marie Stuartovna). Po škole se na šest let usadil ve Středočeském divadle Kladno. Za tu dobu si zahrál neuvěřitelných třicet šest rolí, z nichž nejraději vzpomíná na Merkucia v Romeovi a Julii (Cena za nejlepší herecký výkon v přehlídce Foibos 2003) a Jana ve hře J. Barče Ivana Matka. Na odchodnou z divadla dostal krásný herecký dárek – Jeana ve Strindbergově Slečně Julii. Z filmových zkušeností stojí za zmínku role ve dvou německých filmech Višňová královna a Pražské květy, objevil se také v seriálech Poslední sezona, Proč bychom se netopili, Kriminálka Anděl a Cirkus Bukowsky. V MDP momentálně hraje v inscenacích - Dobře rozehraná partie, Hráči, Lakomá Barka, Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách, Romulus Veliký, Věštkyně, vraždy a jasnovidci , Veterán, Želary.

Zadáno pro www.mestskadivadlaprazska.cz.

21.3.2016 15:03:24 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!