Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jana Pidrmanová nejen o Manon Lescaut

autor: archiv divadla

Herečka Jana Pidrmanová není na prknech Národního divadla žádným nováčkem. Na scénách ND má za čtyři sezóny za sebou na tucet rolí. Vzpomínala jsem na ty její první, ještě v DISKu, kdy tu s úspěšným ročníkem činohry uváděli inscenace jako Bratři Karamazovi (Líza), Štěstí dam (Denisa Bauduová) či Láska, vole (Lucka). Jedním z režisérů ročníku byl Daniel Špinar. Takže je logické, že jsme si povídaly nejen o nové inscenaci Manon Lescaut, ale zajímalo mě také, jak se po letech s tímto režisérem Janě pracuje.

Máte krátce před premiérou Manon Lescaut. Jistě není snadné vyrovnat se s postavou, která působí spíše jako erotický symbol, a navíc s nezvalovskými verši… Jaká je pro Vás Manon?
V textu se několikrát opakuje sousloví „hříšná světice“, a právě na to jsme dali důraz. V téhle charakteristice je zahrnuto vše, co v Manon je. A ta naše cesta vedla přes ty hříchy, které jsou tam napsané a které se Manon nedají odpárat, k nalezení její nevinnosti. Skrze její mládí, skrze její přístup k životu jsme se pokusili najít rovnováhu mezi těmito dvěma póly. Ale samozřejmě, že je to strašně těžké. Prvně jsem Manon četla někdy v patnácti a teď, když jsme si to po těch letech přečtla znova, tak jsem úplně zpanikařila, co s tím budeme dělat… Ale v průběhu zkoušení jsme nacházeli hloubku toho textu a snad se nám do něj podařilo vnést uvěřitelný život.

Poté, co jsem viděla zkoušku, tak jsem si to interpretovala tak, že jsou to vlastně dva puberťáci, pro které ten vztah znamená první smyslové probuzení, ale zároveň určitou hru. Je to tedy jakési „prožívaná hra“, jako u dětí. A na obhajobu Manon musím říci, že má dar krásy a láká ji ta možnost si s tím hrát.
Baví ji flirtovat s muži, není to cílená provokace, ale prostě si to jenom užívá. Je to její slabost a na to nakonec dojede.

Pokud se dobře pamatuju, v původním textu je na konci scéna, kdy Manon odvážejí na galeje. Tady je zastřelena na útěku…
Ano, oproti originálu tady došlo ke změně, ale myslím, že to jde po smyslu hry. Je to stylizováno tímto způsobem, zjednodušeno, vyřešeno zkratkou, což souvisí i s tím, že byly seškrtány některé postavy.

Mně ten příběh hodně připomněl Romea a Julii…
Ano, něco na tom je. I tady společnost funguje jako překážka. Kdyby byli sami dva, tak je to v pohodě. Podobnost je také v jejich mládí, nevinnosti a nezkušenosti.

Jedna z obtížných věcí obecně je umět se naučit říkat verše. A tady navíc zní Nezvalův verš, hodně založený na opakování. Jak jste se s tím prali?
My se s tím pereme pořád. Ale měli jsme štěstí, že s námi od začátku zkoušení byla profesorka Palková, která nám pomáhala se ve verši zorientovat, nějak ho pochopit a uchopit. Což nás určitě posouvalo mnohem rychleji, než kdybychom se v tom plácali sami. Zjistili jsme totiž, že v některých věcech nemá moc cenu něco vyrábět a čarovat. Že některé věci jsou dané, a když tomu budeme věřit, tak nás to vlastně ponese samo.

Ta hra je z dnešního pohledu dost patetická. Je tam patos ve slovech a výrazná expresivita v herectví. Myslíte, že to dnes lidi vezmou?
Já doufám, že vzhledem k tomu, že je celá inscenace udělána takhle a patosu se nebojí, přijmou lidi ten klíč, který jim inscenace nabízí. Ať už v básnivém textu, tak ve scéně i v kostýmech. Snad to zaklapne, že lidi budou brát tenhle inscenační klíč a podle něj tu inscenaci budou číst.

Myslíte, že dnešní holky a kluci jsou schopni se takhle bláznivě zamilovat?
Já věřím, že i v dnešní době existuje taková bezhlavá první láska, kdy má člověk pocit, že to nikdy neskončí, že to je navždycky, že je to fatální. Tyhle pocity jsou na počátku zamilovanosti asi vždycky. Až pak přijdou problémy a pochybnosti. Ale ti dva „naštěstí“ umřou, takže další problémy už nemusí řešit.

V představení se dost převlékáte, a jsou to opravdu krásné kostýmy. Jak se v nich hraje? A chtěla byste v tom chodit?
Já si to užívám. Šaty jsou opravdu nádherné, ale malilinko jsme si na ně museli zvykat. Občas jsme se zamotaly do krinolíny. Ale od toho jsou zkoušky, aby se tyhle technické problémy vyřešily. Takže ve finále si člověk už jen užívá tu krásu. Jsem ráda, že tam jsou dobové šaty, velká róba, protože to si v civilním životě člověk neužije. Takže si to užívám aspoň na jevišti.

Jak je to se střídáním v alternacích – máte stálého partnera, nebo se střídáte všichni?
Střídáme se všichni, jsme taková „promiskuitní skupinka“. Ale teď bylo určeno losem, že Pavlínka s Vláďou budou hrát první premiéru, a my s Patrikem druhou. Takže i generálky máme takhle rozložené, abychom si na sebe zvykli. Předminulý týden jsem naopak hodně zkoušela s Vláďou.

Mám jeden takový technický dotaz. Všimla jsem si jako divák, že na scéně Národního divadla jsou hluchá místa. Když si tam herec stoupne, prostě ho není slyšet. Máte tohle vychytané?
Přiznám se, že tohle jsou věci, které z toho jeviště nemám úplně pod kontrolou. Ale během zkoušek, i díky té alternaci, jsme se vzájemně poslouchali a upozorňovali se: “Tady si dej pozor, protože když se otočíš, není tě slyšet…“ Asi největší problém je, když člověk mluví dozadu nebo stojí na scéně profilem. Takže si stále musíme hlídat, abychom šli co nejvíce dopředu, abychom věděli, když se otočíme, že musíme mluvit hlasitěji. Ale ta místa, které jsou hluchá, ještě zmáklé nemám.

V určitém smyslu mi tahle inscenace připomněla jinou komorní záležitost, tedy Valmonta, kterého jste dělali s Danielem Špinarem v brněnské Redutě. Tam byl také počet osob seškrtán, a děj se soustředil na vztahy několika osob, zatímco společenský kontext šel trochu stranou.
Do jisté míry určitě. Ale myslím si, že přítomnost těch tanečníků na scéně společenský kontext připomíná. Jsou to lidé, kteří narušují jejich soukromí, a samozřejmě, že je tam důležitý pan Duval, který to nabourává.

Viděla jsem vás na různých scénách, jak na velkých, tak na malých. Co Vás baví víc?
Určitě mě baví pestrost, střídání různých prostorů. Jediné, co mě mrzí, že Národní divadlo teď nemá svou malou scénu. Každý prostor má svoje, je to něco úplně jiného, prostředky jsou úplně jiné. Ale obojí má pro herce své velké výhody, které je skvělé si zkusit.

Kromě velké scény si sem tam odskočíte například do Rubínu, nebo do Kolowratu, kde hrajete v rámci Prague Shakespeare Company v komorní inscenaci Venuše v kožichu. Za tu jste se dokonce dostala do širší nominace na Thalii. Připomínám inscenaci proto, že vaším partnerem je tu Václav Vašák. Stejně jako v připomínaném Valmontovi. Nakolik je pro Vás partner na jevišti důležitý? Nebo raději hrajete sama na sebe?
Samozřejmě, partner je strašně důležitý. To, co mezi těmi lidmi při zkoušení vznikne, se nedá obejít. V určité chvíli se od toho ovšem člověk musí oprostit, mít pod kontrolou, co dělá, bez ohledu na partnera. Ale některá věci vznikají z jemných pohledů, náznaků, a k tomu je samozřejmě partnerství nezbytné. Třeba s Vaškem jsme měli velkou výhodu při zkoušení Venuše, že už jsme se znali z toho Valmonta, že jsme byli parťáci. Hodiny jsme se o tom bavili, a vzhledem k tomu, že naši režiséři nám vlastně nerozuměli, museli jsme hlídat sami sebe navzájem. Byla to vyloženě týmová práce, do které jsme investovali společný čas. Bavilo nás to a myslím, že se to vyplatilo.

Máte za sebou na třicet rolí. Byla nebo je Vám nějaká role bližší než ostatní?
Mám ráda Venuši v kožichu, protože je to barevná role, takže si ji hodně užívám. Ale musím říct, že se mi teď vykrystalizovalo takové období, kdy všechny svoji věci hraju ráda. Hezky se to poskládalo. Ale bohužel i některé krásné věci skončily. Jako Blackbird, což byla moje srdcovka, vlastně první velká role v Národním. Ale hráli jsme to dlouho, a jak se říká, všechno má svůj čas. Takže mi sice bude chybět, ale mám to uzavřené, spíše jen tak nostalgicky vzpomínám.

Vzpomenete si, jak přišel nápad stát se herečkou? V nějakém rozhovoru jste poukazovala na to, že jste dost stydlivá, spíš introvertka. Tak jak k tomu došlo?
Dokud jsem byla dítě, a neuvědomovala jsem si tíhu světa, tak jsem byla docela bezprostřední, a divadlo jsem měla ráda. Chodila jsem do dramatického kroužku, a pak vlastně se mi přitížilo v pubertě… (smích). Ne vážně, vždycky jsem k divadlu tíhla, ale to, že jsem se dostala na DAMU, pro mě bylo překvapení. Takhle jsem to nalajnované neměla. Divadlo bylo sice můj dávný sen, ale nepočítala jsem s tím, jak to vypadá v reále. Takže jsem s tím pak i trošku bojovala, než jsem přijala, že tohle by měl být ten můj celoživotní úděl. Ale jsem hrozně ráda, že to dělám. I když si pořád procházím krizemi a pochybnostmi. Ale uklidňuje mě, že to tak nemám sama, že to tak má většina lidí. U herců je to doslova klasika.

Vy jste svým způsobem měla štěstí, že jste se hned po škole dostala do Národního. Na druhé straně vím, že se mladí herci na tuhle scénu zas až tak nehrnou, bojí se velkého prostoru. Jak to berete Vy?
Já tady sice začala hostovat těsně po škole, ale čtyři roky jsem byla na volné noze. Pro mě to bylo takové zkušenost, kdy jsem zkoušela různé věci a tohle byla jedna z nich. Když jsem pak nastoupila do angažmá, věděla jsem, do čeho jdu. A musím říct, že mě baví to, že pořád je nějaká práce a že člověk projde opravdu hodně různými rolemi. Zkušeností je tedy hodně, což mi přijde skvělé. Myslím ale, že je dobře, když si člověk projde různými zkušenostmi, zkusí volnou nohu i angažmá, a jaké je to hrát v různých prostorech. Musím říct, že za všechny ty zkušenosti jsem ráda a jsem tady spokojená.

Na DAMU byl Daniel Špinar jedním z režisérů, s nimiž jste pracovali na absolventských inscenacích. V průběhu let jste se na různých scénách setkávali znovu. Jak se vám s ním pracuje?
S Danem je to tak, že má neuvěřitelnou energii, což je hodně pozitivní věc. Druhá pozitivní věc je, že vystudoval herectví, takže když něco vysvětluje, trošku to rovnou předehrává, sice po svém, ale člověk docela dobře pochopí, co chce. Přijde mi, že jde na věci tak nějak pravdivě, neschovává se, je dost upřímný. Během zkoušení vypráví osobní zážitky, není opatrný, rezervovaný. Takže mám pocit partnerského vztahu. Zkrátka nebere herce jen jako materiál.

www.narodni-divadlo.cz

15.2.2016 12:02:41 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

Časopis 19 - rubriky

Archiv čísel