Scéna.cz 

Viktor Skála: Divadlo U stolu je moje třetí rodina.

Setkali jsme se v době zkoušek nové inscenace Strýček Váňa, která měla 8. února premiéru v Městském divadle Brno (MdB), kde je v angažmá víc jak dvacet let. Náš rozhovor se odehrával v komornější scéně Divadla U stolu. To je pro Viktora Skálu, jak říká, třetí rodina.
„Mám svoji rodinu, další mám v Městském divadle, tam jsem téměř pořád. Do třetice je to tady, kde je herecká rodina nejužší, skoro jako ta pokrevní. Tady skutečně nejsem kvůli honoráři. V Divadle U stolu se setkávám s dramatikou, která se už tak často na repertoár nezařazuje. Neobyčejný je také samotný prostor. A hlavně se tu dáváme dohromady s jinými herci,“ přiblížil.
Při našem povídání Viktor odhalil, jak se zkouší v Divadle U stolu, zda měl někdy strach z diváků. Došlo i na jeho dceru Elišku, která od ledna nastoupila do činohry MdB.

Někteří lidé budou určitě říkat: No jo, je to dcera herce z Městského divadla, tak proč by se tam nedostala… S jejím přijetím do angažmá v našem divadle mám společného asi tolik, kolik mám vlasů na hlavě. Její píle a talent je vyloženě její zásluhou. Naše milá Eliška se tak vyprofilovala, baví jí to. V MdB dělala čtyři hry, až jí pan ředitel Moša jako režisér nabídl angažmá. Dětí mám hodně, tak jsem si říkal, jednu už mám z krku. (smích)
Těší mě na tom jedna věc. Elina je tip, který neponechává nic náhodě. Důkladně se připravuje. Co si vezme do hlavy, za tím si jde.

Otázkou je, kdy přijde do Divadla U stolu…
To by se na ni musel přijít podívat František Derfl (umělecký šéf a režisér DUs). Ten si hned tak někoho nevybere. František nejdříve rekognoskuje terén.

Vy osobně tady máte náročné role – Macbeth, Třetí trest a další.
Byly nebo jsou to převážně hlavní role. Většinou neslezu z jeviště, a to je pro mě dobře.

Obával jste se někdy diváků, kteří jsou v této sklepní scéně na dosah ruky?
Ze začátku, když jsem tu začínal hrát, tak ano. Ale zvykl jsem si. Je to výborná škola, když máte od sebe diváka na metr a samozřejmě žádnou nápovědu. Někdy je to skutečně adrenalin.
Pamatuji si, když jsem hrál v inscenaci Legenda o velkém inkvizitorovi, tak jsem měl v druhé polovině hry jako postava inkvizitora veliký monolog, asi na šest stránek. Vtip byl v tom, že během 25 repríz se mi podařilo říci tento monolog snad jen třikrát úplně bez chyby. Ne že bych neuměl text. Byly to filozofické statě, přenesené do divadelní řeči – o smyslu života a jak ovládat masy. Nebylo tudíž nic, kde by se herec zachytil nějaké dějové linie. Jednou jsem měl okno, spíše výlohu, která trvala asi půl minuty, a František u toho zrovna byl. Začal jsem improvizovat na téma masa a moc, a dokonce to mělo hlavu a patu. František pak po představení přišel do šatny se slovy: „Viktore, skutečně jsem tě obdivoval, protože jsi se z toho dostal se ctí, ale prosím tě, nech tam raději Dostojevského, on je opravdu lepší.“ Skromně jsem souhlasil.

Můžeme přiblížit průběh zkoušení v Divadle U stolu?
Zkoušíme jako v běžném provozu – přibližně dva měsíce. Pouze s inscenací Král umírá jsme začali zkoušet začátkem února a premiéra měla být začátkem dubna. Nakonec jsme ji odložili o další měsíc a půl. Protože jsme zjistili, že roviny konverzační s rovinami dramatickými a komickými, které se velmi úzce proplétají během celé hry a lámou se třeba v jedné větě, nefungovaly. Z toho důvodu by nevyšla absurdnost této hry, a aby se to podařilo, musela být celá herecká práce s inscenačním pojetím propracována do nejmenšího detailu.
Další časový problém nastal z toho důvodu, že jsme z různých divadel a každý má své hlavní povinnosti na mateřské scéně.

Dokážete se při zkoušce naštvat a říci skutečně svůj názor?
V podstatě jsem klidný člověk a hodně vstřícný. Dvěma režisérům jsem nadal, nebudu je jmenovat. Pak jsem měl pokoj.
Františku Derflerovi nemám důvod nadávat. Kdybych měl, tak s ním nedělám. Občas spolu máme tvůrčí debaty. Nejsou to hádky. Já po něm nic neházím, on po mně také ne. Máme vyzkoušeno, že první nápady bývají většinou nejlepší. A i když v průběhu zkoušení něco třeba i víckrát změníme, stejně se nakonec vrátíme k tomu původnímu. Kruh se prostě uzavře…

Jak dlouho se znáte?
Františka znám od vidění už velmi dlouho. Když byl šéfem Mahenovy činohry, celému ročníku, kde jsem absolvoval, nabízel angažmá. Já jsem odmítl a šel jsem do Městského. Během studií jsme se potkávali v Mahence, kde jsem statoval. Přátelé jsme od hry Tragická historie o doktoru Faustovi. Tedy od roku 2005, abych byl přesný.

Pracujete raději s režisérem nebo režisérkou?
To je mi úplně jedno, jestli je to režisér nebo režisérka, na pohlaví nezáleží. Záleží jen na tom, zda dokáže vyložit situaci. A myslím si, že režisérů, kteří by dovedli dobře a zajímavě vyložit hru, ubývá. Mám to štěstí, že se setkávám s ryze hereckým divadlem. A ne s režisérskými ambicemi být za každou cenu zajímavý.

Herecké divadlo, jak říkáte, může dost unavit. Necítíte se někdy bez energie?
Herectví je krásná věc, tvůrčí, ale někdy to člověka nejenom fyzicky, ale i psychicky unaví. Jsou role, které jsou na úrovni vnitřní zpovědi, kdy se skutečně duševně obnažujete před divákem. A aby vyzněly věrohodně, musíte si sáhnout někam hluboko do nitra a mnohdy to nemusí být příjemné. Tady nepomůže žádná herecká exhibice, ale jen upřímnost.

Seznam vašich rolí je úctyhodný. Zahazujete je?
Samozřejmě. Musím říci, že role vytěsňuji, ani by to jinak nešlo. Například v roce 1999 jsem dělal Bulgakovova Mistra se Zdeňkem Černínem, zkoušelo se to hodně dlouho, skoro čtyři měsíce. Ta role mě tak zasáhla, že ještě dva roky po derniéře jsem si na ni skoro každý den vzpomněl.
Když už mluvíme o tom vytěsňování rolí, tak například když dohrajeme Šamhorodský proces, vnímáte, že diváci jsou velmi zasaženi. My po představení přijdeme do šatny a začneme si třeba vyprávět vtipy. Tím nechci prožitek diváka ze hry nějak znehodnocovat, ale pro herce je to nutnost. K roli je třeba přistupovat jako ke kabátu. Oblečete ho, pak ho vysvlečete, jinak by to herec nemohl unést.
Teď třeba zkouším Strýčka Váňu se Stanislavem Mošou, pořád to v sobě nosím, neustále se tím zabývám, pořád na to myslím. Už se mi o tom i zdá. Nazval bych to fází, v mém případě, „protrápení“ se k roli. A kladu si otázku: „Proč to vlastně podstupuju? Stojí to za to?“ Doma nemluvím, vlastně tam ani nejsem! A znova si říkám – má to smysl? O tom je taky herectví, o neustálém pochybování.

V Městském divadle Brno jste od okamžiku nástupu ředitele Stanislava Moši. Co to pro vás znamená?
Měl jsem to štěstí, že jsem vlastně mohl stát u zrodu nového divadla. A jsem šťastný, že jsem tady doteď, a neměnil bych. A ještě bych chtěl říct, že jsem třeba slyšel názor na MdB, že je to vlastně „Krakomošovo“. To je vtipné, řekl bych. Ale někdo toto spojení určitě použil s ironickým podtextem. Ale říkám si – a co? Ať je to, jak chce, největší zásluhu na tom nese ředitel a režisér v jedné osobě Stanislav Moša, který kolem sebe soustředil velmi talentované, tvůrčí lidi, jež spolu velmi dobře vychází a bez nadsázky si přejí a mají se navzájem rádi. A to je u tak velké instituce nevídaná věc.

Městské divadlo Brno, to je pro vás V jámě lvové, Peer Gynt, Cyrano z Bergeracu, Jakub a jeho pán, Mefisto, Faidra…
Je těžké rozebírat jednotlivé role, natož inscenace. Pracoval jsem s hodně režiséry. Kdo mi dal nejvíc? Zdeněk Černín, Roman Polák, o Hance Burešové nemluvě. S tou jsem dělal vše v MdB. Samozřejmě Stanislav Moša a v neposlední řadě František Derfler. Od každého jsem se něco naučil a mohl jsem si od nich vzít mnohé. Herec potřebuje režiséra, dobrého režiséra, protože sám sebe nedokáže vidět s odstupem, očima diváka. Dobrý režisér nás může vždycky někam posunout. A já jsem měl a mám na dobré režiséry opravdu štěstí.

Viktor Skála
Narozen roku 1968 v Brně. V roce 1992 ukončil studium na Divadelní fakultě JAMU v Brně a byl angažován do Městského divadla Brno, kde působí dodnes. Viktor Skála je výraznou osobností střední herecké generace.
Rád vzpomíná na tyto role: Mistr (MISTR A MARKÉTKA), Tiberge (MANON LESCAUT), Bernard (SMRT OBCHODNÍHO CESTUJÍCÍHO), Peer Gynt (PEER GYNT), Bruce (NEVYLÉČITELNÍ), Alan Campbell (OBRAZ DORIANA GRAYE), Garry Lejeune (BEZ ROUCHA), Lucien (ROMEO A JANA).

Vedle Městského divadla v Brně spolupracuje s komorní scénou – Divadlem U stolu. Tam se představil jako Mefisto v Marlowově TRAGICKÉ HISTORII O DOKTORU FAUSTOVI, jako MACBETH ve stejnojmenné inscenaci, doktor Keržencev v TŘETÍM TRESTU, Sam v ŠAMHORODSKÉM PROCESU, Ivan v LEGENDĚ O VELKÉM INKVIZITOROVI, Aigisthos v inscenaci ORESTEIA I (Agamemnón), Rogožin v inscenaci NASTASJA FILIPPOVNA a titulní roli Krále Bérengera v Ionescově inscenaci KRÁL UMÍRÁ.

Z rolí na repertoáru MDB: Hérakles, Inspektor, Lobista PTÁKOVINY PODLE ARISTOFANA; De Guiche CYRANO Z BERGERACU; Pete, Janin manžel, Nickův soused VÝKŘIKY DO TMY; Správce Sláma DIVÁ BÁRA; Pán JAKUB A JEHO PÁN; Herodes BETLÉM; Theseus, athénský král FAIDRA; Konstantin CYRIL A METODĚJ; Generál, později ministerský předseda MEFISTO; Dále účinkují: CABARET JAKO BRNO; Philip Markham, nakladatel DVOJITÁ REZERVACE; Ivan Vojnickij, její syn STRÝČEK VÁŇA; Selzhammer/Strick VŠEMOCNÝ PAN KROTT; Áda Čuřil, repetent a záškolák ŠKOLA ZÁKLAD ŽIVOTA.