Luba Skořepová slaví devadesátiny
autor: archiv
zvětšit obrázekNarodila jsem se v Náchodě (21. září 1923). Důležitá pro mě byla v dětství moje babička, které jsem už jako malá pořád dávala všetečné otázky. Bylo mi asi pět let, když jsem se jí ptala: Babičko, k čemu ten život je? Proč jsme tady? Co tu máme dělat? A ona odpověděla: Jsme tady pro druhé. Abychom je zachraňovali, pomáhali jim. Každý tvor má právo na život. A na tahle její slova si to teď vzpomínám čím dál tím častěji. Mám pocit, že to dnes lidé nevědí. Mezi lidmi je spousta lží, sobectví, a málo radosti. A přitom je ten svět tak pěkně udělaný, ale co je to platné, když si to lidi nedokážou užít, a radovat se z toho, že jsou na světě?“
Víte, já jsem se úplně zamilovala do herectví, a i přes protesty rodičů jsme se rozhodla ho studovat. Na konzervatoři nás učil Lála pešek a Anna Iblová. Iblová byla dáma – herečka, a Pešek nám pořád říkal, že když chceme dělat herectví, že se musíme všeho vzdát, a věnovat se jenom tomu. To nejede dělat jen tak napůl, říkal. Pro mě byla krásná doba, když jsem byla společně s dalšími ve Studiu Národního divadla u Jindřicha Honzla. To byl takový náš tatíček, vždycky jsme si mu sedli u nohou a on nám vyprávěl. Takže, když se mě ptají, do kterého období svého uměleckého života bych se chtěla vrátit, tak by to určitě byl ten začátek. Doba, kdy jsme o divadle toho moc nevěděli, ale šli jsme do toho naplno, a doslova to z nás tryskalo. Strašně nás to bavilo. Pamatuju se, že po válce všichni byli nabití, šťastní a měli v sobě spoustu energie. Peněz jsme měli málo, nebo vůbec žádné, ale moc jsme to neřešili. Společně s mým prvním manželem Josefem Pehrem jsme jezdili s loutkama. Bavilo nás hrát a tak jsme hráli všude, kde se dalo. Třeba jsme si otevřeli okno z bytu v prvním patře, a hráli jsme pro lidi dole.
Dobré, i ty smutnější. Zahrála jsme si tam za šedesát let na šedesát rolí. Poznala jsem tam spoustu skvělých herců, generaci velikánů, kterou dějiny vychrlily, a na které se už dnes ani nevzpomíná – Höger, Smolík, Fabianová a spousta dalších. A zajímavé režiséry jako Radok, Pleskot, Hudeček či Macháček. Režiséry jasného vidění, schopnosti střihů a skvělé práce s hercem. Byla to doba, kdy režiséři chodili na každou reprízu – pamatuju si, jak jsme se těšili a báli zároveň, když nás Macháček po každém představení v klubu známkoval. Někomu dal pětku, někomu jedničku, a každý se třepal... Příště to obrátil. Do klubu jsme chodili rádi, dvě deci vína byly tehdy za 5 Kč, a povídali o divadle kolikrát až do rána. Tehdy bylo všechno nové, neopakovatelné. Dnes se mi zdá, že je to všechno banální, opakovatelné, nepřekvapivé. Nepříjemné období bylo v době, kdy do Národního divadla přišel Ivan Rajmont, a naznačil nám důchodového věku, abychom šli do penze. Někteří mí kolegové to nesli velice špatně, a mně taky nebylo nejlíp. Ale začala jsem v té době dělat své programy ve Viole a v Řeznické, tak to nebylo tak zlé.
To byl ten střední věk. Vidím to až zpětně, ale v té době jako bych byla někým jiným. Nehrálo se mi dobře, ve vztazích se mi nedařilo, jako bych se připravovala k odchodu. Ale mám takovou teorii, že není třeba odejít, ale stačí poodejít. Pak, jako by se mi vyměnila krev, se mi zase začalo hrát dobře.
To bylo pro mě překvapení. Oslovil mě tehdy Zdenek Potužil, a nabídl mi, abych hrála s nimi v Rokoku. Tam jsem dostala nějaké hezké role, nejvíc vzpomínám na Lakomce, který byl hodně netradiční, protože jsem Harpagona hrála já. Tam jsem spolupracovala také s dnešním ředitelem městských divadel pražských Ondrou Zajícem, a ten mě pak pozval, abych hrála v MDP i dál. Kromě Marvinova pokoje, a Holek z kalendáře, dodneška hraju taky Césara a Dranu, na který se přijela z Kanady podívat i sama autorka.
To by měl být hezký večer v kavárně, kam chci pozvat všechny své přátele. Bude to vyprávění, možná písničky, a oslava. A mám i další plány – ráda bych udělala nějaké další podobné pořady. Kromě toho hraju ještě v Řeznické svoji Mydlibabu a taky Marii Antoinettu ve hře mladé autorky- jmenuje se to Pomluva.A ještě jsem hledala i další texty které by se daly udělat, a zaujaly mě antické Listy héter a taky nějaké Boccaciovy povídky.
To mám, snad mi bude zdraví sloužit.
TIP!
Časopis 18 - rubriky
Festivaly (1), Recenze (3), Rozhovory (1), Z éteru (3), Ze zlaté kapličky (2), Zprávy (1), Zveme ... (9)
Články v rubrice - Rozhovory
Patrik Lančarič: Zlín už ke mně přirostl
Setkání s Patrikem Lančaričem, uměleckým šéfem činohry Městského divadla Zlín, nebylo náhodné. Portál Scena.cz ...celý článek
Časopis 18 - sekce
HUDBA
Hudební tipy 18. týden
Ikony Kamila Střihavky
Český rockový bubeník Miloš Meier hostem v hudebním cyklu věnovaném osobnostem české celý článek
OPERA/ TANEC
Lukáš Vondráček završí sezónu recitálů FOK v Rudolfinu
Klavírista Lukáš Vondráček vystoupí s recitálem v pražském Rudolfinu v rámci řady Světová klavírní tvorba FOK. celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Hudba Pink Floyd a obraz Karla Zemana se propojili
Při příležitosti 50. výročí alba The Dark Side of the Moon se hudba skupiny Pink Floyd stala součástí díla Kar celý článek