Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

S Adrianem Jastrabanem nejen o shakespearovských rolích

autor: archiv divadla

Herec Adrian Jastraban se sice narodil na Slovensku, ale pak postupoval přes Moravu až do Prahy, kde nejen natáčí už několik let v seriálu Ulice, ale také hraje na různých scénách, především v Divadle v Celetné. Právě tady jsme si dali schůzku před představením Othella, v němž dostal roli Jaga.

Jste jedním z herců, kteří se setkávají se Shakespearem na jevišti pravidelně. Ať už to bylo ve vašem někdejším angažmá v Olomouci, tak i později v Letních shakespearovských slavnostech a v Divadle v Celetné. Vzpomínám na vašeho Ariela z Bouře... jaké své shakespearovské role považujete za nejzajímavější?
Ariel z Bouře je pěkná role, pojali jsme to tenkrát zdvojeně - když zlobil, dělal výtržnosti, byl to chlap, a když byl hodný, byla to žena. Hráli jsme to tři roky. Ale pro mě byl psychologicky zajímavější Edmund v Králi Learovi a také Benvolio v Romeovi a Julii, což je mnohdy opomíjená, ale pro mě velmi zajímavá role. U Shakespeara nejsou mnohé role věkově určeny, a tak jsem ho udělal staršího, než jsou Romeo a Merkucio. Vysvětloval jsem si jej tak, že se dožil vyššího věku, protože byl opatrnější než oni.

V profesionálním divadle jste začínal rolí Ježíše Krista, ale poté už začaly přicházet spíše role záporáků, které jsou pro herce barevnější, a pro diváky lépe zapamatovatelné. Jedna z nejzápornějších postav u Shakespeara je právě Jago. Jak ho vidíte vy?
Opravdu, já jsem svoje působení v divadle sice začal rolí Ježíše Krista, pak jsem se postupně přehrál k Mefistovi ve Faustovi, a teď se mi ten oblouk uzavírá přes různé komické, romantické a pohádkové role Jagem. Jsem rád, protože mě ty záporné role baví, je třeba hledat zdroj jeho špatnosti, aby to bylo uvěřitelné. Aby člověk jen nečpěl sírou a neukazoval, jaký je psychopat. Je dobré najít si zdroj toho zla. Většinou ve hře bývají indicie, podle kterých se na to dá přijít. Shakespeare to má ve většině rolí, a třeba právě u Edmunda je to nádherně obhájené. U Richard III. má toto zlo fascinující podobu, takže se tím divák tím nechá strhnout a hledá to v sobě. Přiznám se, že se hrou Othello jsem měl vždycky problém. Je totiž napsaná trochu jinak než ostatní Shakespearovy hry. Jago je od začátku „svině“, a na konci ještě větší. Autor mu nedává šanci. Jeho zlo vychází z toho, že nedostal funkci, nestal se zástupcem, a možná mu jeho šéf někdy spal se ženou. Ten vír, který se vytvoří, je zničující. A přitom se celou hru o něm mluví v superlativech - ten skvělý dobrý Jago, ten správný člověk... Uvažoval jsem o něm, a zavrhl jsem alternativu, že je to „profi“herec, který mistrně ovládá dvojí hru, tohle pojetí by pro mě nebylo moc zajímavé. Trošku jsme se s tím tedy potrápili, a snažili jsme se vytvořit člověka velice nešťastného, kterému nefunguje rodinný život, je paranoidní. Patrně měl nešťastné dětství, a snaží se z toho vymanit. Celý život se snaží dělat všechno správně, být slušný a správný člověk, a myslí, že to k dosažení kýženého úspěchu stačí. Ale přesvědčí se, že nestačí. Jak to bývá, jeho pohár najednou přeteče, on zahořkne a začne se chovat tak, jak se chová. Takoví lidé se objevují i v reálném životě, vzpomeňme na to, jak se v kritických chvílích za protektorátu nebo totality zachovali někteří lidé, které všichni považovali za slušné. Takže předkládáme obrázek takového člověka, který si vlastně neví rady sám se sebou. Snažíme se diváka vtáhnout do světa, který je chladný a smutný. Vytvořili jsme si tam jistou komplikaci, zauzlení v ději, kdy Jago vnímá Rodriga skoro jako adoptivního syna. Je upřímný jen před divákem a Rodrigem, ale před ostatními včetně své ženy ne. Ze hry vyplývá, že asi nemá děti, a není už úplně nejmladší, takže mu patrně chybí někdo, kdo by k němu vzhlížel, koho by učil svůj světonázor, že nic nemá cenu.Že i když se člověk pachtí, tak se to zvrtne. Přijde nějaký Cassio, který se umí hezky usmívat a je fešák, a stane se zástupcem místo něho. Celý svět se mu zhroutí, a řekne si dost – teď budu zlý, a po zásluze všechny odměním stejným prázdnem a bolestí, kterou prožívám já. Rodrigo je pro něj jediný záchvěv lidskosti, ale bohužel i toho bude muset zabít, protože se dostane do víru událostí tak hluboko, že nemůže ustoupit. O to více se chce pomstít, protože ho z jeho pohledu donutili tuhle věc udělat a způsobili mu takovou bolest, že neváhá určit podobný osud i Desdemoně, aby své okolí potrestal. Takhle jsme si to zkusili zkomplikovat, abychom do toho vnesli trochu více života, protože vnímání diváka v roce 1600, kdy byla hra napsána, bylo jistě hodně jiné a méně komplikované. Naše inscenace není příliš blyštivá, a tak diváci věnují slovu větší pozornost. Nepřijdou si do divadla jen sednout, ale jsou aktivně účastni. Proto stálo za to si pro ně vymyslet lidsky pochopitelnou stránku toho člověka, jakého můžete potkat na ulici. Není to jako v těch filmech o psychopatech, kteří jsou zavření v ústavu. Navíc je fascinující, že ten přerod od absolutní lásky k absolutní nenávisti se odehraje v pouhých dvou dnech. Je to romantické, je tam závan historie a tak snad prostřednictvím naší inscenace ofoukne diváky ten horký vítr z Kypru roku 1600.

Vidíte jako téma inscenace žárlivost, nebo ještě něco jiného?
Je to hlavní téma hry, žárlivost v různých podobách. Žárlivost na úspěch, na ženu, kde v pozadí je patrně nějaký mindrák. Já ho mám v představě jako člověka, který měl úplně špatné dětství a snažil se z toho vymanit, jednat, jak se má, učebnicově správně, a nikdo mu neřekl, že je to málo, že úspěch se nemusí dostavit. Znám spoustu takových lidí, kteří měli ve škole samé jedničky, a nepodařilo se jim v praxi uchytit. Cítím tam ten otazník, přesto, že to není nějak dáváno najevo. Zažil jsem to i ve své rodině, a myslím si, že specielně u slovanských národů je to téma hodně živé.

Mnohé problémy si dělá člověk sám tím, že nevnímá skutečnost, ale spíše si tvoří v hlavě představu o tom, jaká je, má pocit, že právě vůči němu se všichni chovají nespravedlivě.
Shakespeare má ten obrovský dar, že hry píše tak, že diváka prostě strhne. U divadla se říká - nic nevymýšlejte, jenom ten verš říkejte správně, jak mám být. Samozřejmě jakýmsi způsobem smysluplně, uvolněně, a ten rytmus rozjede fantazii diváků a hra se na scéně rozžije. To se nedá předem odhadnout, když herec hru studuje, a je nakonec na divákovi, jak bude věc vnímat a zda dokáže toho hrdinu pochopit. Mám malou dcerku, a tak jsem si uvědomil, že v určité situaci bych se také dokázal zachovat z pozice otce agresivně a zle, pokud by byla ohrožena. Protože ten potenciál, tu tmu v sobě máme. A Shakespeare umí tu tmu ukázat, tak, aby si ji každý mohl nahmatat, ale pak ji nechal zavřenou v té Pandořině skříňce.

Láká vás nějaká shakespearovská postava?
Já vlastně nevím, nikdy jsem neměl žádnou vysněnou roli, a byl jsem potom šťastný, když ty nádherné role přicházely. Možná z nějaké pověrčivosti to dělám dodnes - když si nebudu přát, možná to přijde samo... Rád bych se dostal k velkým shakespearovským tématům, baví mě myslet v takových intencích, jak to Shakespeare píše. Takže určitě budu rád, když se ocitnu ve spolupráci s režisérem a Shakespearem a budu si moci zase trošku postěžovat, že to neudělal tak docela přesně...

Se spolkem Kašpar už hrajete už delší dobu – v čem vás nyní mohou diváci vidět?
Kromě Othella mě můžou vidět v Romeovi a Julii jako pátera Lorenza, což je integrovaná role z postav Benvolia a Lorenza. Potom hrajeme takovou třeskutou komedii z ruského prostředí Detektor lži s Matoušem Rumlem a Evou Elsnerovou a hořkou komedie Davida Ivese To nemá chybu s Bárou Lukešovou. Je to kratinká věc, ale máme jí moc rádi. Je to příběh lásky, porozumění a neporozumění, v určitém smyslu má až shakespearovský rozměr, protože dokáže v lidech leccos rozeznít. Kromě toho hraju v Rozmarném bonusu, což je takový přídavek k Rozmarnému létu, scény, které se nedostaly do představení. Velmi oblíbená u diváků jsou vánoční představení, dlouho dopředu vyprodaná, kde na scéně sáňkujeme a koulujeme se (a to taky není na jevišti často k vidění). Další věc je Zrada od Harolda Pintera, který píše ve zvláštních „geometrických“ vzorcích, které je třeba dešifrovat. Pro herce je pro herce zábavné se tím prokutávat. Narozdíl od Shakespeara, kde se dá jít na roli srdcem, tady výlučně hlavou, mozkem. Když si chcete pomoci emocí, tak to nefunguje.

Co plánujete na prázdniny?
Jakub Špalek dělá docela dost představení v létě na Kašperku, mě se týká Rozmarný bonus, a od 17. srpna 2013 začínám zase natáčet Ulici. Jsem rád, protože nesnáším mít dva měsíce prázdnin. Stačí mi dva tři týdny, ale pak mám pocit, že se děje něco špatně, když nemám práci. Jinak se chystám na Moravu, protože jižní Morava je pro mě klíčová. S mou přítelkyní to byla jedna z prvních věcí, na které jsme se shodli – že máme rádi flákat se po České republice. Teď ale máme devítiměsíční dceru, takže velká turistika nebude. Spíše nějaká příjemná posezení na jižní Moravě. Dokážeme dceru udržet v kočárku, a když jí dáme rohlík do ruky, stihneme si popovídat u skleničky s bodrými Moraváky. Takže letos plánujeme Mikulov, Strachotín, a možná Kyjov.

10.6.2013 23:06:08 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!