Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jana Krausová: Vášeň je pomíjivá, láska má víc podob

autor: archiv divadla

Povídání s Janou Krausovou je vždycky příjemné - má v sobě zvláštní kombinaci velké energie a klidu. Ve Studiu DVA je asi nejvytíženější herečkou, objevila se už v prvním titulu – OTEVŘENÉM MANŽELSTVÍ - v němž se svým partnerem Karlem Rodenem hraje už deset let. A téměř každý rok přidá další roli.

Dvě letošní premiéry Studia DVA vypadají jako fiktivní souboj mužského a ženského týmu...
To byl asi záměr producenta. Od předcházející hry, kde jsme hrály v ženském složení, se ta letošní přece jen liší. Je to už samotným výběrem hry - téma i slovník jsou intelektuálnější, humor je jemnější. Vypovídá o pocitech třech žen, které se nebaví jen o mužích, ale o životě v různých podobách. Každá má své řešení životních situací, svých vztahů. Takovým hlavním akčním prvkem tam bude Vojta Kotek, který hraje nejen všechny muže těch dam, ale i spoustu dalších postav, které děj rámují.

Vy v inscenaci ŽENY PŘEŽIJÍ hrajete Mischu, největší intelektuálku, která bere chlapy s přehledem...
Ta moje Mischa je vzdělaná a sečtělá, ale strašně ráda poučuje, prezentuje ty svoje moudra. Doslova si v tom lebedí, dělá jí potěšení kamarádkám sdělovat své poznatky, pocity a názory. Ve vztahu dospěla do stadia, kdy má pocit, že jí manžel neposkytuje to, co si ona představuje, a tím pádem považuje vztah za vyčpělý, zbytečný. Je na jedné straně silná, ale současně natolik romantická, že k sobě potřebuje personu, kterou by mohla obdivovat. Ten její je pro ni příliš měkký – miluje ji sice, ale to jí nestačí. Je na ní závislý, ona mu udává směr. U takových žen se ovšem může stát, že narazí na vytouženého romantického hrdinu, který navenek splňuje její „vyčtené“ romantické představy, ale pak se to snadno může obrátit proti ní – a ona mu bude otročit. Ne nadarmo se říká, že vyhrává ten, který miluje míň.

„Vášeň je pomíjivá exotická rostlina s krátkou životností. Dusí se vlastními šťávami!“ říká trefně Mischa ve hře. Co je to láska, ale takhle jednoduše glosovat nedokáže...
Vášeň je pomíjivá, a láska má víc podob, proto nemůže být zklamáním. Jak se píše v moudrých knížkách o vztazích, za život člověk málokdy bez těch ústupků může být spojený jen s jedním partnerem. Když se vztah překlene z toho počátečného poblouznění a vášně do úplně jiného způsobu lásky, a člověk na tu změnu není schopen přistoupit, dostává se do začarovaného kruhu. Ale stále se seznamovat s někým novým a prožívat ten úsek prvního zaujetí je podle mě tak trochu schizofrenie.

Myslím, že právě tohle často bývá problém dnešních mladých vztahů. Protože ti lidé chtějí stále prožívat první „vášnivou“ fázi a nejsou ochotni pohnout se někam dál.
To ovšem není láska, ale sebeláska, kde si každý řeší svoje ego. „Já jsem ho milovala, protože byl vášnivý, temperamentní, romantický, nedostupný, tajemný“ - a když se najednou to tajemství rozkryje, neví, jak dál. Přijdou děti, starosti, nedorozumění, komplikované životní okolnosti, pracovní problémy. Ale to by ty lidi mělo stmelit jinak. Měli by pochopit, že není možné, aby to bylo takové jako na začátku a nemá smysl na takové představě lpět. Naopak, když lidé společně projdou nějakou krizí, nějakým zdravotním průšvihem, uvědomí si, co je v životě důležité. A nakonec třeba zjistí, že jsou si souzení, protože mají jeden druhého a můžou se o sebe opřít.

Co je v dlouhodobém vztahu pro vás nejdůležitější?
Myslím, že je důležitá tolerance, ochota tomu druhému naslouchat. Ta počáteční euforie, a to nemluvím o fyzičnu či erotice, ale o tom, že jste si něčím vzájemně podobní a můžete spolu mluvit hodiny a hodiny, tedy jakési duševní spříznění, je báječná. Ale pak, když přijdou problémy, a vy zjistíte, že ne ve všem si rozumíte, je třeba připomenout si ty pozitiva, kterými vás partner kdysi zaujal. Je důležité být ve vztahu diplomat (což mně vždycky dělalo problémy, protože jsem hodně přímočará), aby se vzájemné vztahy nezablokovaly. A to se může stát každému, i když se jedná o lidi inteligentní, kteří se vzájemně milují.

V životě, stejně jako v této hře, je důležité mít přítelkyně, s kterými můžeme situaci probrat. Jsou i pro vás přítelkyně důležité?
Ano. Mám přítelkyně, s kterými se třeba léta nevidíme, ale když se sejdeme, funguje to, jako bychom se viděly včera. Jsme stejně naladěné, takové prolnuté. Připadám si jako doma, mám k nim absolutní důvěru. Je to lepší než u psychologa, když tomu člověku můžete všechno říct, srovnat si myšlenky a on je ochoten vás vyslechnout.

Vraťme se ale k divadlu. V předcházejících letech jste spolupracovali se synem Adamem. Nechystáte něco i letos?
Chystáme! Já jsem si uvědomila, že vlastně celá léta hraju jen komedie, a chtěla jsem si vyzkoušet něco úplně jiného, vážnějšího, zkrátka úplně jiný žánr. Zaujaly mě povídky Oskara Wilda Slavík a růže a Šťastný princ. A tak jsme se rozhodli udělat takové scénického čtení s živým hudebním doprovodem (bude hrát Karel Holas ze skupiny Čechomor) a vizuálními projekcemi, které připravuje Adam. Premiéru plánujeme na polovinu srpna (14. 8.od 20.30).na Starém purkrabství na Vyšehradě.

3.9.2012 23:09:17 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!