Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Filip Čapka: Nebráním se vůbec ničemu

autor: archiv divadla

Herec Filip Čapka se k divadlu jako dítě z herecké rodiny dostal zcela přirozeně. Po studiu na brněnské JAMU hrál v Olomouci, Brně a Ostravě. Pak začal působit v Divadle bez zábradlí. Upozornil na sebe rolí Buči v muzikálu CIKÁNI JDOU DO NEBE a v roce 2004 získal cenu Thalie pro činoherce do 33 let. Dnes je členem Švandova divadla a v této sezóně odehrál spoustu různorodých rolí. Navíc výrazně vstoupil do povědomí ve filmu Mamas&Papas a jako fotograf George v seriálu Dokonalý svět.

Vy jste byl dlouhá léta na oblasti a najednou se začal objevovat v Praze, nejprve v Divadle Bez zábradlí a poté ve Švandově divadle. Byl přechod do Prahy velkou změnou?
Určitě to nebylo plánované. Ale změna to zase tak rychlá nebyla, protože to trvalo dva až tři roky, kdy jsme současně hrál na oblasti, v Praze a k tomu natáčel. Ten zlomový okamžik byla domluva s Karlem Heřmánkem, který mi řekl, že se mnou počítá do nějakých věcí.Takže jsem si převezl několik igelitek a bylo.

Cikáni jdou do nebe – byla první věc. A hned velmi úspěšná. Získal jste za ni Cenu Thalie. Pak následoval „rodinný podnik“ Cesta dlouhým dnem do noci v režii Alice Nellis, kde jste hrál i se svým bratrem a jeho ženou. Hraje se ještě některé z těchto představení?
Cikáni se ještě hrajou. Cesta už byla stažena, ale rozhodně to nebylo kvůli kvalitě představení.

Kdy jste přišel do Švandova divadla?
Jsem tu vlastně od srpna minulého roku.

Viděla jsem vás v několika dílech cyklu Hyde Park ve velmi rozdílných žánrech. Baví vás to nebo vyčerpává?
Baví. Z časového i psychického hlediska by bývalo logické odmítnout, ale zaplaťpánbůh za pocit po té premiéře. Musím zaklepat, že ty Hyde parky, ve kterých jsem byl, se docela povedly, jak ohlasem, tak hlavně nějakou vnitřní satisfakcí, že to člověka baví. Nebráním se vůbec ničemu, pokud to má pro mě smysl, pokud to není bohapustá onanie režiséra, nebo moje. Takže s drsností problém nemám. Já ty hranice vnímám někde jinde, než někteří konzervativní lidé.

Nakrm hada na své hrudi, do bylo silné sousto. Jak se říká, v textu byly „slušné“ jen předložky a spojky. Mladí se baví, starší t berou spíše s rezervou. Jak vy berete tuhle coolness dramatiku?
Pro mě bylo naprosto fascinující to dělat a zároveň sledovat reakce. Čekal jsem, že mladí se budou bavit a starší koukat. Ale byl jsem překvapený, že i tu starší generaci to zaujalo, lidi byli nadšení. Forma je jistě diskutabilní, ale paradoxně jsou v těch textech neuvěřitelně dobře obsaženy lidské duše současných mladých lidí. Možná někoho naprosto vyděsím, ale myslím, že takové je dnes směřování výpovědi mladé generace. Protože oni takhle zkrátka mluví, žijí tím dennodenně. Díky tomu se to hodně lidí dotklo, protože za tím vším je neskutečně citlivý senzitivní pohled na současný svět.

V další věci Anděl/ projekt Pašije jste hrál hodně odlišnou roli. Zapšklého profesůrka, který se v určité chvíli ukáže jako hodně agresivní člověk. Takže rozdíl je jen ve formě, způsobu vyjádření, ale podstata člověka asi zůstává stejná.
Pořád je tam jenom člověk, lidská duše, slabosti a mindráky. Když jsme to zkoušeli s Davidem Punčochářem, já měl hrát tu televizní hvězdičku a on toho utlačovaného profesora. Jednoho dne mě napadlo, že by bylo možná zajímavé pro nás pro oba, kdybychom to otočili. Tak jsme to zkusili. Strašně dlouho ten ušlápnutý tichý človíček bude vypadat úplně jinak. Ještě den před premiérou jsem ho cítil jako inteligentního člověka, který je ztracneý v tomhle světě. Pak se z něj nějak vyloupl tenhle pán, který vlastně ve finále otevře tu agresi a způsobí z velké části tu apokalypsu.

Vedle toho současně hrajete na velké scéně. Například ve hře Gottland. Tam jste si užil rolí hned několik – Jan Antonín Baťa, Gustav Fröhlich,Václav Neckář.
To bylo absolutní setkání. Tahle věc je unikátní v tom, že to cizinec, který zná Čechy a Česko, a to hlavně kvůli tomu, že je má rád. Napsal ve velkých uvozovkách, s obrovským nadhledem dějiny sta let tohoto národa. V jeho knize není žádný vtyčený prst, žedná morální analýza, žádný obvinování, žádné ukazování na nikoho, ať už v dobré nebo ve zlém. O to víc si myslím, že v každém Čechovi Szczygielova kniha vyvolá ohromné emoce. To byl základ, o které jsme mluvili s režisérem Petrem Štindlem. Šlo nám o to zachovat ten nadhled, nesoudit. Myslím, že se to dost povedlo, už jenom v tom, že během dvou a půl hodiny se dají do konfrontace Jan Antonín Baťa, Helena Vondráčková a spousta dalších. Divák sleduje tyhle české ikony české a každý sám si tuhle puzzle poskládá, jak chce.

Nejnověji hrajete Jendu v Hrubínově Křišťálové noci.
František Hrubín je český Čechov, na to jsme přišel při zkoušení. Musím přiznat, že při první čtené zkoušce hry, kdy jsem byl hrozně unavený, protože jsme současně zkoušeli Hyde park, mě ta hra zas až tak nezaujala. Ale s každou další zkouškou jsem překvapeně zjišťoval, jak fantasticky je ten text napsaný. Jeho síla je v té čechovovském mnohovrstevnatosti, podhoubí těch lidí, a hlavně v tom, že ti lidé si nikdy nemyslí to, co právě říkají. Hledání, proč říkají to a to, bylo pro mě dobrodružství.A musím říci, že jsme měli fantastického režiséra. To je základ.

Právě na spolupráci se Štěpánem Páclem, který je považován za jeden z největších současných talentů, mě zajímá.
Pro mě je nejdůležitější, že má neuvěřitelně velký dar fantazie. On splétá z těch vlásků a vlásečnic tu nit a je úžasné, jak umí ty souvislosti, vztahy, to podhoubí pojmenovat a jak to umí hercům podat. Já mu říkal na první aranžovací zkoušce: člověče, ty už jedeš jemný pilníček... To je pro herce náročné, když se t s tím teprve seznamuje a on jde hned do detailů. Napřed jsem se toho lekl, že to opravdu těžké hned všechno pochytat. Ale pak mě to strašně moc bavilo. Tak doufám, že to bude bavit i diváky.

Divadla se ovšem nevzdáte ani v létě. Poprvé bude ve Švandově divadle probíhat Léto s Michalem Vieweghem v jeho rámci dvě inscenace, komorní inscenace. V Biomanželce budete jedinou mužskou postavou – jakýmsi alteregem Michala Viewegha.
Já si myslím, že když mě oholíte, trošku ostříháte a dáte mi brýle, tak jsem vlastně skrytý Viewegh. Já se musím přiznat, že v době, kdy ještě nebyl tak známý, já ho četl a hodně mě to oslovovalo a bavilo. Myslím, že jsme s panem Vieweghem jako malí, měli úplně stejný mindráky a problémy se ženami, s vlastním tělem, s vlastní duší. Je mi to strašně moc blízký. Měl jsem možnost s výborným rozhlasovým režisérem Michalem Burešem dělat několik Vieweghových textů a většinou jsem dělal postavu, která byla jakoby autobiografická. V rozhlase jsem tedy v Románu pro muže dělal postavu spisovatele, která ve filmové verzi vypadla. Ale zahrál jsem si i tam, hrozně chytrého intelektuálního fotbalistu. právě tam jsme se s panem Vieweghem poprvé potkali a myslím, že jsme si naprosto bezděčně padli do oka (možná to bude kvůli tomu našemu společného dětství).

Hrajete tam muže mezi dvěma ženami – mladou manželkou a její dulou. Vašimi partnerkami budou Kristina Frejová a a Petra Hřebíčková, s kterými už máte na jevišti zkušenost.
Já mám pocit, že jsme spolu hráli ve Švandově divadle asi ve třech hrách ( např. v Merlinovi, v Gottlandu). Ale úplně poprvé jsme spolu hráli na festivalu ve Znojmě v Králi Artušovi. Měli jsme tam všichni velké role a tenhle zážitek vydal tak za dvacet sehraných her. Byl to ohromný projekt, ale měli jsme na přípravu strašně málo času. Žili jsme tam tři neděle dohromady a měli jsme na zkoušení jen 17 dnů. Tak intenzivní práce lidi stmelí. Opravdu se dobře poznají, když se zkouší dvanáct hodin denně.

30.5.2011 11:05:31 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!