Scéna.cz 

Jak se vařil Čechovovův boršč

Čechov Čechům – třídílný projekt Klicperova divadla Hradec Králové dospěl do finále, Tři sestry, Racek a Strýček Solený, již zabydlují jeviště. S inscenacemi Tři sestry a Racek bude divadlo hostovat ve Francii 15. a 16. listopadu 2002 v rámci České sezóny. Dále se připravuje uvedení celé trilogie v Praze, což určitě bude nevšední zážitek.

Jak se vařil Čechovův boršč? O recepturách a zákulisí jsme si povídali s dramaturgyní Lucií Němečkovou, která jak sama říká, vařila jen krátce – spolupodílela se na hře Strýček Solený, ostatní dvě inscenace zná ovšem dokonale, neboť připravovala titulky pro vystoupení ve Francii.

Projekt vznikal přes čtyři roky a v době vzniku Tří sester působila jako dramaturgyně v Liberci. Na této inscenaci se s Vladimírem Morávkem spolupodílel dramaturg Karel Tománek, současný umělecký šéf v Karlových Varech. O rok později byl inscenován Racek a na něm pracovala dramaturgyně Lucie Bulisová.

Mohlo by se říci, že s Vladimírem Morávkem nevydrží dramaturgové pracovat delší dobu. Jak to tedy všechno bylo doopravdy?
Na každé inscenaci se sice podílel jiný dramaturg, na Strýčkovi Soleném dokonce dramaturgové dva, ale v žádném případě to neznamená, že by s režisérem nevydrželi. To je věc provozu, vzájemné domluvy a taky trochu té náhody.
Na konci minulé sezony jsme začali s Vladimírem Strýčka Soleného připravovat, do prázdnin jsme měli hotovou první verzi scénáře, já si na dovolenou přibalila tlusté Čechovovy spisy. Nakonec to dopadlo tak, že jsem Čechova musela odložit a začala se připravovat na mateřské povinnosti. Takže mě vystřídala Jana Borovanová.

Kdo vlastně držel rámec celého projektu?
Vladimír. On je totiž silný režisér a rámec projektu udrží.

Kdo z týmu přicházel s návrhy na úpravu textu? Jedná se kompletně o režisérovu vizi?
Vladimír Morávek je z těch režisérů, kteří mají dramaturgy rádi. Rád si s nimi povídá, trpělivě jim naslouchá, v hledišti se bez nich cítí osamělý. Občas jim dokonce zaplatí v restauraci polívku a mně jednou koupil i zelený hrneček na čaj. No a mezi sousty té polívky a srkáním čaje se obyčejně vedou takové ty dramaturgicko-režijní řeči. Padne celá řada nápadů, z nichž ty nejzajímavější a ty, které si ještě druhý den pamatujeme, naťukám pak do počítače, Vladimír diktuje. Má sloní paměť! Pak se to nechá uležet nebo naopak hned se to vyzkouší na jevišti a vlastně až do premiéry, a někdy i po premiéře, se dělají nové a nové verze.
Úpravu textu ke Třem sestrám a k Rackovi mají spolu s režisérem na svědomí také Karel Tománek, Karel Effatha, Lucie Bulisová a René von Ludowitz. Dramaturgové. Copyright celého projektu patří určitě Morávkovi. On si ho vymyslel. Všiml si, že Čechov v Rackovi, Strýčku Váňovi, Třech sestrách a Višňovém sadu psal v podstatě stále jednu hru. A že ta hra by se dala inscenovat jako historie jednoho domu, kde se střídají různé generace, jejichž osudy si jsou blízké. A ty osudy že by se navíc mohly prolínat. Byl to vzrušující, nesmírně odvážný a velkorysý sen, který se mu podařil realizovat!

Čili jakási sága Čechovova rodu?
Sága jednoho panství, kde nejdřív žila Raněvská se svou rodinou (Višňový sad). Nemovitost posléze koupil generál Prozorov, tedy nikoliv podnikatel Lopachin, jak praví originál. Odtud toužili odjet do Moskvy sourozenci Prozorovovi, Olga, Máša, Irina a Andrej ze Tří sester. Jak vidíme na začátku Racka, statek pak získal Sorin. Nakonec je jmění připsáno Soničce, dceři Charlotty, a Serebrjakov ho, jak víme ze Strýčka Váni, chce opět prodat. Strýček Váňa, v našem případě Strýček Solený, protestuje. Kola osudu se znovu roztočí. Vše v časovém rozmezí zhruba jednoho století.

Proč byl vybraný Solený a Charlotta jako osudové postavy celé trilogie?
Zřejmě bylo režisérovi líto se s nimi rozloučit. A divíte se mu? Jsou to krásné dramatické postavy plné tajemství. Charlotta vystupuje u Čechova jako guvernantka ve Višňovém sadu, Solený kvůli marné lásce k Irině Prozorovové ze Tří sester zastřelí v souboji barona Tuzenbacha. Zdá se, že přežije všechno. Tak ho také Morávek charakterizoval. Solený po historii ze Tří sester se v Rackovi vrací na panství a jeho osud se prolíná s Charlottiným. V závěrečné inscenaci dokonce „povýší“ na titulní postavu. Je v jistém smyslu Charlottiným alter egem, oba jsou něco jako animus a anima.
Celá trilogie se odehrává v jakémsi podivném „kabaretu mundi“, proto bylo třeba najít do takového podniku vhodného kabaretiéra. Nebo kabaretiérku. Charlotta k tomu má ty nejlepší předpoklady. Je to zvláštní bytost, vystupuje v několika podobách. O ní samotné toho moc nevíme, zato ona o ostatních ví skoro všechno. Ve Třech sestrách se záhadně zjevuje jako jakási černá Madona s dítětem v náručí v roli chůvy, v Rackovi spravuje Sorinův dům, dokonce se jí narodí dítě, malá Charlottka. Ve Strýčkovi Soleném pak předvídá či referuje o smrti jednotlivých postav včetně sebe samé.

Můžeme se na celou ságu podívat z hlediska sociálních vrstev. Vystupují tam nejen intelektuálové, ale nalezneme v ní i sloužící, statkáře a další.
Čechov byl takový demokratický autor. Zajímali ho lidé různého původu a postavení. Slavní jsou například jeho doktoři. On sám dokonce o sobě prohlašoval, že je víc doktor než dramatik či spisovatel. Možná, že jeho původní povolání souvisí právě s jeho psaním o lidech z co nejrůznějších sociálních vrstev a skupin. Tak ve Třech sestrách se například ocitneme mezi důstojníky, v Rackovi zase ve společnosti herců a spisovatelů. Ve Strýčku Soleném není sociální milieu tak vyhraněné, vystupují zde třeba profesor na penzi, jeho žena-bývalá klavíristka, správce statku, zchudlý statkář, chůva a samozřejmě doktor. Důležité je, co která postava nese v sobě, co ji trápí, s čím se pere.

V trilogii vystupují i mrtvé postavy. Zdá se mi, že pro diváka byly málo odlišené, zvláště pro toho, kdo nebude úplně v obraze.
Strýček Solený se odehrává mezi životem a smrtí. Minulost se zde setkává s přítomností a budoucností. Živí jsou možná už mrtví a mrtví možná ještě žijí. Živí se setkávají s mrtvými či dříve mrtví se prolínají s později mrtvými. Možná to všechno je jeden z dalších Charlottiných eskamotérských kousků. Danse macabre! Nešlo o to mrtvé oddělit od živých, minulost od přítomnosti, ale naopak je svést všechny na jeden parket.

Nakolik si hlídala v inscenaci Strýček Solený logiku?
Dramaturgové jsou někdy považováni za hnidopichy, protože pořád do všeho šťourají. Je to někdy nepříjemné, to uznávám, ale je to třeba. Někdy si připadám jak malé dítě, když s otázkou „A proč?“ pronásleduju režiséra. Většinou zkouším, jestli vážně ví, co chce nebo jestli je to jen taková nahodilost. Někdy mám naopak pocit, že režisér zkouší mě, jestli na tu kterou nepřesnost přijdu.
Ve Strýčkovi Soleném jsme si s druhou dramaturgyní Janou Borovanovou všímaly zvláště dějových švů mezi jednotlivými díly, posunů vůči předloze a časového ukotvení. Inscenace se svou logikou odchyluje od logiky Čechovovy předlohy. Nikdy ji však podle mého názoru neznásilňuje, pouze ji občas posouvá do odlišných sfér. Konečně, když jdu do divadla, nudilo by mě dívat se na do písmene přesně to, co jsem si předtím přečetla ve hře. To bych klidně mohla zůstat doma.

Nakolik jsi střežila funkčnost hudby, scény a příběhu?
Dramaturg, i když by to tak mohlo vypadat, není policajt ani paní učitelka, kteří pátrají po nepravostech a pak je trestají. Jsem spokojená, když se mi podaří navázat s režisérem partnerský vztah, když se navzájem doplňujeme. Vladimír Morávek rád pracuje v týmu se „svými lidmi“. Každý má své kompetence, ale Vladimír to občas nerozlišuje a zajímá se o názor dramaturga na scénu a scénografa třeba zase na text. Hodně toho obsáhne sám. Má ohromné obrazové vidění a smysl pro hudebnost. Někdy mám pocit, že už dopředu vidí a slyší celou inscenaci a během zkoušení to už jen dolaďuje. Na druhou stranu je úžasně spontánní, dokáže improvizovat, a to si přitom nedělá žádné poznámky a všechny ty verze verzí si pamatuje.

Nakolik je v inscenacích Vladimíra Morávka herec nástrojem a nakolik tvůrčím člověkem?
Ze svého bývalého angažmá v Liberci jsem si odnesla jednu takovou poučku: Tvůrčí je ten, kdo určí. No a to je právě ve většině případů nutně režisér. On je přece za to všechno zodpovědný! Morávek určuje, ale neznemožňuje ostatním být tvůrčí. Herce otvírá a vede nečekanými směry. Všimla jsem si, že někteří herci podávají v jeho inscenacích daleko lepší výkony než v inscenacích jiných režisérů. Každý režisér je manipulátor. Každý to jen dělá jinak.

Můžeme říci, že pro dobro věci jsou herci až „zfanatizovaní“, aby podali výkon až na dřeň...
Samozřejmě, že lépe se pracuje s lidmi, kteří na sebe slyší. Takové zkoušení je radost, ale má také svá úskalí. Najednou vám totiž nikdo neklade nepříjemné otázky, které člověka udržují stále ve střehu. Herec může s režisérem polemizovat, ale nakonec stejně musí zahrát to, co se po něm chce nebo na čem se domluvili. Konečně, byl by sám proti sobě, on jde přece s kůží na trh. Horší je, když sice úkol splní, ale je na něm znát to sebezapření. Režisér může herce zavést, zmást, ale on musí stejně hrát jako o život.

Dostali jsme se k postavě Soleného a tudíž i k jeho představiteli Václavu Veselému a s tím i k trendu letošního léta – nahota na jevišti. Osobně mám pocit, že zde to nezafungovalo.
Záleží na názoru. Pro mě je ta chvíle, kdy se Václav coby Solený odhalí před Jelenou - Kamilou Sedlárovou, které se tímto nezvyklým způsobem dvoří, výkřikem naprostého zoufalství Soleného. Je to šílená a zároveň směšná a trapná situace.

Druhá půlka inscenace završila celou ságu, postavy se proměnily v pomník – zkameněly. Nakolik bylo toto náročné?
Už jsem říkala, že Strýček Solený se odehrává mezi životem a smrtí, mezi minulostí a přítomností. Logicky je v něm více odkazů na předcházející díly než třeba ve Třech sestrách nebo Rackovi. Ve druhé části inscenace se před námi dokonce začne odehrávat scéna ze druhého dějství Višňového sadu, který tvoří pretext k celé trilogii. Tato scéna je jakousi esencí Čechova. Po scéně z Višňového sadu následují úryvky ze Tří sester a Racka. Ve zkratce tak proběhne celá historie onoho nešťastného domu a jeho obyvatel. Jakési deja vu, které vyprovokuje výstřel Soleného na Serebrjakova a které se rozplyne s Medvěděnkovým sebevražedným výstřelem. Ten tu totiž v průběhu let spolu s dalšími také zazněl. Smysluplně završit tuto trilogii bylo jako rozvzpomínat se na své narození a představovat si svoji smrt.

Studovala jsi Čechova zevrubně. Našla sis v něm nějaký svůj osud?
Nenašla. Možná je to proto, že si nalhávám, že žiju smysluplnější život než Čechovovy postavy. Miluju ovšem některé scény. Třeba když Tuzenbach do sebe ve druhém dějství Tří sester klopí jednu vodku za druhou nebo jak se Treplev nemůže na začátku druhé půlky Racka zasebevraždit a nebo do třetice dialog Jeleny a Soni, když u ledničky ve Strýčku Soleném probírají takové ty holčičí starosti s láskou a životem. Při tom se mi vybavily i určité scény z období mého dospívání.

Kdyby ještě nastala možnost inscenovat jakési Post Scriptum projektu Čechov Čechům, šla bys do toho?
Čechovovská trilogie je uzavřená kapitola. I když jsem v kuloárech zaslechla i takové názory, že by se měl dodělat ještě celý Višňový sad. Já si myslím, že je celkem zbytečné cokoli dodávat. Spíš se těším, že všechny tři díly budeme mít šanci vidět najednou během jednoho dne v takovém čechovovském maratónu.

Co ti projekt dal nebo vzal?
Poté, co jsem viděla Morávkovy Tři sestry, začala jsem o Čechovovi přemýšlet méně zkostnatěle, akademicky. Postupně jsem se odpoutávala od všech čechovovských klišé, které se na vás nabalí z učených knih a ze skript.
Co mi projekt vzal? Lituju, že jsem nemohla být víc u vzniku závěrečného dílu, že jsem nemohla odjet na konci srpna na soustředění. V místech, prý jako z Čechova, probíhaly první čtené zkoušky. Aspoň jsem s nimi se všemi byla v duchovním spojení, protože v té době jsem připravovala titulky pro naše francouzská vystoupení.

Díky. Držím palce.

10.11.2002 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory