Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Zora Jandová o Edith, písničkách a radosti ze života

autor: archiv

Paní Zora Jandová studuje, učí, píše, hraje a zpívá. Na sklonku loňského roku představila v Divadle Akropolis Feldekovu hru o zpěvačce Edith Piaf pod názvem SMRT V RŮŽOVÉM. Povídaly jsme si nejen o tomto projektu a jejím vztahu k Edith, ale o spoustě dalších jejích aktivit a také o tajemství její neuvěřitelné energie.

Jaký máte vztah k Edith Piaf?
Letitý. V páté třídě jsem se začala učit francouzsky a poprvé jsem se setkala s vinylovou deskou šansonů Edith Piaf, kterou vydal v roce 1967 Supraphon. Byly tam i krásné české překlady, které měly „ducha“ a mě to naprosto okouzlilo. Já jsem s tou deskou doslova usínala, pořád dokola jsem ji sjížděla. Dnes už je úplně ošoupaná a texty úplně očtělý. Tak jako se mnozí tehdy učili anglicky na Beatles, já jsem se učila francouzsky na Edith Piaf. Bylo to trošku komplikované, protože některé výrazy byly hodně nespisovné, takže je ani madam Pechová, naše úžasná francouzštinářka, neznala. Ale možná, že je ta jemná dáma s přenádherně prošedivělými vlasy, rudě namalovanou pusu a perličkami kolem krku znala, ale nechtěla mi je přetlumočit. Tak jsem se těmi písničkami prokousávala sama. V jednom časopise jsem pak objevila písničku od Piafky, kterou jsem se naučila zpívat, aniž bych ji někdy slyšela. S touto písničkou jsem se dostala na DAMU, byla jsem s ní úspěšná na mejdanech, protože jsem ji zpívala bez doprovodu. Později jsem ji zařadila do repertoáru svých koncertů. Když jsme začaly pracovat s režisérkou Olgou Struskovou na představení Smrt v růžovém, dohodly jsme se, že tam zařadíme více písniček, než předpisoval scénář, a tahle písnička se stala jednou z nich. Když o tom přemýšlím, tak písničky Edith Piaf mě vlastně provázejí celým životem. Líbí se mi, že jsou to taková mikrodramata, takže je člověk nejen odzpívá, ale i prožije. Jsou mi pocitově blízké - prostě mám pocit, že nic nedrhne, jako bych vklouzla do bačkůrek, které pro mě kdysi byly ušité, i když jsem netušila, že je budu někdy nosit.

Všimla jsem si, že některé písničky, známé třeba z interpretace Hany Hegerové, mají u vás jiný text. Znamená to, že jste je překládala sama?
Ano. Když se mi dostal do ruky překlad hry ze slovenštiny, působil velmi spisovně, takže mi k charakteru Piaf neseděl. Byla to holka z ulice, v jejích písních byla spousta slangových výrazů. Věděla jsem, že to budu říkat a zpívat na jevišti já, takže jsem nakonec pořídila nový překlad celého textu hry a taky jsem si některé písničky nově přetextovala. I když na koncertech zpívám některé písně s báječnými texty Pavla Kopty (např. Bílé pláště), tady jsem najednou měla pocit, že dát tam jeden text od jiného autora nesedí. Tak jsem vyslala prosbu tam nahoru a najednou se mi to tak samo poskládalo. Nešlo jen o obsah, ale hodně jsem se pokoušela najít adekvátní výrazy, které by odpovídaly délkou zpívaných slabik. Ale ještě jedna věc. Zjistila jsem, že některé ty texty, když se přeloží, jsou úplně ‚blbý‘. Piafka má dar, že dokáže zazpívat cokoli a zní to báječně, ale v překladu je to banální. Tak jsem to nakonec vyřešila tím, že zpívám jednu sloku česky, abych uvedla posluchače do děje, a zbytek francouzsky.

To je tedy doslova alchymie...
Bylo to takové zlatokopecké kutání, a přitom ty texty vznikly asi za čtrnáct dní. Bylo zvláštní, že jsem se vůbec necítila ve stresu. Využívám techniky, kdy se člověk dokáže odblokovat a pošle se do hladiny alfa, kde věci jdou snáz.

Jednu písničku zpíváte s dcerou. Jak to vůbec přišlo, že hraje Edith jako dítě?
Esterku angažovala Olga Strusková takřka proti mé vůli. Kdyby to odmítla, tak bych ji nenutila, ale ona na jeviště opravdu chce. Má už zkušenosti, hraje v muzikálu Nahá múza, který jsme napsali s mým mužem Zdenkem Mertou pro Městské divadlo v Brně. Olga Esterku dobře zná, proto dostala nápad, že si zazpíváme na jevišti společně. Našla jsem pro nás takovou písničku z roku 1933, Les Deux Copains (Dva kámoši) a otextovala ji přesně podle originálu. Lidi si myslí, že to ani není od Piaf, že jsem si to tam přidala. Ale ona ji Edith opravdu nazpívala, hudbu složil Raymond Asso, o kterém je v textu hry také řeč. Mimochodem při tom zlatokopeckém kutání v šansonech Edith Piaf jsem byla velmi překvapená, kolik písniček si Edith napsala sama – pár textů, ale hodně muziky. Je to zvláštní, že „s pouliční maturitou“, jak tomu sama říkala, se z ní stala hvězda. Musela mít velkou přirozenou inteligenci, a navíc skvělý čuch na lidi, byla jako houba – nasávala z nich to nejlepší.

Líbí se mi, že písničky znějí za doprovodu harmoniky. Jak jste na to přišli?
S harmonikou, což jsou vlastně takové malé varhany, jsme mobilnější. I když původní úmysl byl ten, že doprovázet bude klavír. Ale harmonika se ukázala jako dobrý prvek, vizuálně i hudebně to sedlo. Z počátku byl trošku problém, že Michal (Šťulík) znal ty písničky trochu jinak, hraje je s jinými zpěvačkami, v jiném aranžmá i tónině - a já po něm najednou chtěla věci, které v životě neslyšel, detaily, které byly naprosto odlišné. Teď už jsme sehraní, spoustu věcí si ani nemusíme říkat. Zkrátka vyměnili jsme si nějakou energii a funguje to. Výhodou bylo, že je to takové malé obsazení, takže jsme mohli zkoušet u nás v Mníšku v ateliéru, kdykoli si dát kafe nebo vyjít na zahradu, a také pro Esterku to bylo jednodušší. Já jsem to měla jako prázdniny, i když to byla spousta textu. Při tom překládání jsem si to dost zapamatovala a naučila se to rychle. Je zajímavé, že text hry jsem dostala už před dvěma lety, ale tehdy jsem mu nijak nešla vstříc, ovšem nakonec si mě celý projekt takzvaně našel. Trošku neobvyklé bylo to, že zároveň s Piafkou jsem zkoušela muzikál Jeptišky v Divadle na Fidlovačce. Měla jsem obě premiéry během deseti dní. I když to bylo časově, organizačně i fyzicky hodně náročné, paradoxně jsem si u jedné práce odpočinula od druhé. Slzy střídaly smích. Možná i tahle kombinace oběma představením pomohla.

Jak vaše předcházející inscenace Frída K., tak i Smrt v růžovém, jsou texty inspirované skutečnými lidmi. Nelákalo vás to k napodobení?
Samozřejmě, že se inspiruju, u Piafky například pohyby rukou při zpívání, ale jinak je nesmysl imitovat, snažit se být jako ona. To lze snad jedině ve filmu. Kopie bude vždycky jen kopie, člověk si to musí pojednat po svém. V divadle divák od počátku ví, jak jsou rozdané karty, je to úmluva – a buď moji verzi přijme, nebo ne. V tomhle směru mám u divadla „nalítáno“ dost, takže věřím, že si svou verzi obhájím.

Zmínila jste, že v krátké době jste měla hned dvě premiéry. Vím ale, že vašich aktivit je ještě daleko více. Sport, učení, malování...
Divadlu jsem se teď věnovala hodně intenzivně, takže teď si můžu, resp. musím odskočit někam jinam. Na dva roky jsem přerušila doktorandské studium, výsledkem by měl být titul Ph.D. z masmediální komunikace, marketingu a reklamy, což studuju v Nitře. To je státní univerzita s ohromnou tradicí, kde jsou skvělým způsobem vedeny přednášky, učí se ale i nekonvenčním způsobem. Hodně mě to baví. Předchozí (sportovní) vysokou školu jsem absolvovala na denním studiu, protože se pro mě ukázalo ideální studovat tehdy, když jsou děti ve škole, ne tím trávit všechny víkendy. Takže dopoledne jsem byla ve škole, odpoledne dělala maminku a večer hrála. A navíc to bylo fajn, protože denní studium jde více do hloubky, nastartovalo mi to mozek, předloňskou zimu jsem se učila na státnice bez jakýchkoli potíží s pamětí. Občas se mě ptají, na co mi to studium bude. Já studuju proto, že mě to baví, titul opravdu nepotřebuju. Ale kdoví co budu dělat za deset let!
Zanedlouho bude mít Zdeněk šedesátiny, a protože se to kryje s naší dvacetiletou spoluprací s Městským divadlem v Brně, tak bych ráda připravila nějaký rodinný projekt. Pak se musím vrhnout na malování, protože v září budu mít vernisáž obrazů v Galerii Terezy Herz-Pokorné. Jsou to obrazy na téma zvěrokruhu, každý má tak 1x3 m, což je tak 100-150 hodin práce. To se musí vyklečet. Dělám je tuší, a kdybych malovala nastojato, tak to bude stékat. Takže teď hledám techniky, jak si neotlačit kolena… A ještě mám před sebou druhý díl knížky-zpěvníku pro děti, což jsou vlastně písničky a povídání o zvířatech.

Spíte vůbec? Jak takové množství práce zvládáte?
Chce to jenom dobrou organizací. Na Vysoké škole tělesné výchovy a sportu Palestra jsme měli skvělou kantorku na personální management, která nás přinutila zmapovat si 14 dní minutu po minutě, tak jsem zjistila, jaké mám rezervy. To, že nestíháme, máme totiž jen v hlavě. A spoustu času probendíme tím, že o tom přemýšlíme a panikaříme. Když si člověk udělá dobrý plán, tak to funguje skvěle. Já to mám vlastně tak, že u jedné činnosti odpočívám od té druhé, v jednu chvíli zaměstnávám mozek, pak zas tělo. Přišla jsem na to, že pro spoustu věcí je třeba mít správné načasování. Já tomu říkám „Boží jízdní řád“. Někdy se člověk s věcmi pere, což ho mnohdy brzdí. Ale když se poddáte tomu, jak k vám věci přicházejí, je to jiné. Když se člověk nezpěčuje, nevzteká, je pokorný, tak ti nahoře, co nade mnou drží patronát, to nějak zařídí. Všechno se poskládává v podstatě samo, samo to hladce plyne.

21.2.2011 19:02:59 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!