Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

Vtipy o blondýnách teda nemusím

autor: archiv

Olga Sommerová je nesmírně milá dáma. Ačkoliv jí nebylo příliš dobře, přijela na hradecké Povídání v podkroví, které se nakonec pro velký zájem přemístilo do sálu Okresní knihovny, a hned po něm si s námi povídala na zahrádce blízké kavárny.

Kolik času potřebuje dokumentarista na proniknutí do lidské duše?
Někdy nepotřebujete žádnej přípravnej čas. Já jsem poznala ženy, se kterými jsem si takhle sedla a hned jsme začaly mluvit o věcech intimních. Měla jsem hodně přítelkyň. Byly za mnou patnáctileté rozhovory. Byla to strašně dlouhá doba, během níž jsme prošly nejen různými tématy, ale procházelo se životníma obdobíma. Jak jsme spolu šly životem, tak se spousta věcí měnila. Mám takovou zkušenost, že si můžu sednout a začít hned povídat. Například ve druhé knize byly rozhovory s Kubánkou Olgou Sanchez, kterou jsem neznala, jen jsme si sedly a začaly jsme mluvit. A zrovna tak s fotografkou Líbou Taylor. Když je člověk osvobozen nebo se osvobozuje, padají bariéry chráněného soukromí. Ale se ženama je to jednoduché. A pěkné.

S muži ne?
Právě se bojím tématu O čem sní muži. Když to s nima nepůjde, tak to zabalím. To je taková dřina, taková práce! Možná proto, že jsem žena. Vím, o čem je struktura života a srdce. U mužů je problém, že nejsou tak otevření. Oni taky přemýšlejí o vztazích, ale nevím, jestli se mi podaří na něco přijít. Když ne, tak to dělat nebudu.

Poznáte, jestli je člověk před kamerou neupřímný?
Ten, kdo mě lhal před kamerou, byla třeba Máňa. Já jsem jí to v prvním filmu baštila. Věděla jsem, že kdo lže, ten krade. A ona taky krade. Ale to byly tak úchvatné historky – o tom jak měla dítě – a ona přitom nikdy žádné dítě neměla. U dokumentarismu to není důležité. Důležité je to u publicistiky, zpravodajství. Ale v dokumentu, když někdo pábí a vymýšlí si, je to součást jeho osobnosti. Já nezjišťuji, jestli je to pravda nebo ne. Teď ale pracuji na velice pravdivém dokumentu o mobilním hospicu Cesta domů. Kamenné hospice jsou uzpůsobené, aby se v nich umíralo v lidských a důstojných podmínkách, ale protože dnes je tendence, aby lidé umírali doma, tak proto funguje mobilní hospic. Tři ženy chodí po domácnostech. Prošly si stážemi v cizině a chovají se k těm umírajícím lidem úžasně. My když přijdeme k těm umírajícím, jsme tam tři hodiny, a už toho člověka musíme mít rády. Všechny ty ženy jsou katoličky, ale já to v tom filmu nikterak nezdůrazňuju, protože si myslím, že to s tím nemusí souviset. Umírání doma je opravdu velký zážitek jak pro umírajícího, tak pro jeho rodinu. Ony ty holky říkají, že se setkaly se sedmdesátiletým mužem, který jim řekl, že nikdy neviděl mrtvého člověka. Někteří lidé nechtějí brát děti ani na pohřeb, protože je to smutný. Ale proč? Smrt je součástí života, tak proč ji pořád tabuizovat? Mě když zemřela máma, byl tam se mnou můj syn. Tak jsme ji omyli, oblíkli a děti se o ni staraly. Takhle by to mohlo být a bylo by to pěkné. Pěkně umřít, když člověk pěkně žije.

Stalo se vám někdy, že jste svým dokumentem nechtěně ublížila?
Asi ano. Já jsem si na to vždycky dávala strašnýho majzla, abych někomu neublížila a nezesměšnila ho. Ještě jsem já sama byla jeho cenzorem, který za něj tu práci dělal. Záleží na hranici, kterou má každý dokumentarista v sobě a kterou si určuje vlastním svědomím, kam až půjde a kam už ne. Je to určitá autocenzura a etika dokumentaristy. Já jsem k sobě byla vždycky hodně přísná. Snažila jsem se chránit toho člověka.

A co když natočíte materiál, který sama považujete za zásadní, ale hlavní aktér ho chce vystřihnout?
Někdy ho přemlouvám, ale když ho nepřemluvím, tak to musím dát pryč. Vždycky jsem se bavila tím, když studenti FAMU natočili nějakou metráž a bylo to moc dlouhé a my jsme jim říkali, že to musí být kratší. A oni říkali: Ale co z toho mám vyhodit? Chovali takovou lásku k tomu ulovenému, a já jim říkala, že jsem vyhazovala nejlepší věci. Ne proto, že by je někdo cenzuroval, ale protože se prostě nehodily do kontextu toho filmu. Nebo vás určuje metráž, jako v televizi, tam je to zákon. To že se rozloučíte s dobrýma věcma je jako když se v životě loučíte s dobrýma lidma a dobrýma zažitkama.

Jak vnímáte, že jste se z pozice toho, kdo stojí za kamerou, dostala sama do ohniska zájmu médií coby autorka knih?
Už když jsem točila dokumenty, tak jsem to brala jako součást povinnosti režiséra své filmy prezentovat. I když dokumentaristi jsou oproti filmovým režisérům takové Popelušky. Je potřeba, aby člověk na veřejnosti vystupoval, už kvůli tématům, které zpracovává. Já jsem tak vystupovala už dříve. Spíše jsem si posteskla, že se mě lidé neptají na dokumentární film, ale na vztahy mužů a žen. Ale protože jsme na začátku snažení o zrovnoprávnění pozice ženy, tak to lidi ještě stále zajímá. Až to tu budeme mít deset dvacet let, tak to bude normální. Je to přelomová doba. Už nechceme žít jako za patriarchátu, ale ještě neumíme žít nově, rovnoprávně. Ta nejistota a tápání je znamení naší doby.

Zajímají tato témata i vaše studenty na FAMU?
Se studenty jsem měla poměrně smutné zkušenosti. Jednou jsem jim přivedla našeho nejznámějšího feministu Mirka Vodrážku na diskusi, která byla spojená s projekcí mého dokumentu O čem sní ženy. Ti ho tam roznesli na kopytech. Jak kluci, tak holky. Vůbec o tom nechtěli slyšet. Vždycky jsem holčinám, které říkaly, že to nepotřebují, že jsou v pohodě, říkala, že si to řekneme za pět, za deset let. Až budeš vdaná a budeš mít dítě. Když jdeš jako svobodná mladá holka životem, nic tě nenutí k tomu, abys musela dělat ústupky. Můžeš dělat svou profesi, zátěž z rodiny nemáš. Já jim říkám: Počkej, feministkou se žena stává až se vdá a má děti!

Dnešní muži jsou ale určitě ohleduplnější a víc pro rovnoprávnost...
No to určitě. Ale přeci jen se mezi nima objevují machisti, ale to jsou už takoví zabedněnci. Ta doba je přeci jen jinde.

Proč jste se nakonec rozhodla dokument O čem sní ženy vydat i knižně?
Na ten nápad jsem přišla proto, že jsem měla doma štos materiálů, a zjistila jsem, že to jsou ucelené rozhovory, v nichž se můžu soustředit na každou ženu zvlášť. Pak jsem potkala nakladatelku a tak se to uskutečnilo. Já jsem do toho filmu šla z potřeby po patnáctiletém kamarádšoftu s dvěma kamarádkama. Naše komunikace byla tak intenzivní, že jsem si řekla: já tuhle zkušenost musím předat dál. Absolutně jsem netušila, co to způsobí. Bylo to jen moje přání. Prostě jsem zcela náhodou narazila na nějakou černou díru, na nějakou mezeru ve společnosti týkající se pozice žen, která rezonuje s vyprávěním žen, které v knize jsou.

Máte ráda vtipy o blondýnkách , anebo je také považujete za výraz mužského šovinismu?
Vtipy o blondýnkách mi samozřejmě vadí, ale ne proto, že jsem sama blondýnka, ale protože je to znevažování ženy a ženství. Když je ten vtip podařený, tak se tomu taky zasměju, ale pochopila jsem za svůj život jednu věc. Dříve, když mě muž ve společnosti vyprávěl právě nějaké takové vtipy, tak jsem se smála. Ale jednoho dne jsem si řekla dost. Pro mě byl strašný zážitek, když jsem byla někde u moře a tam byla holčička, která přišla za svou vedoucí a říkala jí nějaký dehonestující vtip o ženských. Já koukám na tu malou holčičku, která to slyšela doma od tatínka, a říkám si: ty chudinko, ty si zaděláváš na takový problémy, když se tomu teď směješ. Ta malá holka, až jednou dospěje, začne mít problémy právě z těchto důvodů. To bylo tak krutý. Takže vtipy o blondýnách ne. Na ty jen suše říkám ha ha ha, to se teda povedlo.

Připravili Anna Balíčková a Vladimír Fekar

27.6.2003 18:06:20 Redakce

TIP!