zvláštní poděkování
ON-LINE - Detail příspěvku
Narozená v ráji
Pavla Tomicová je sice velmi ochotná, ale zároveň tvrdí, že nemá ráda rozhovory. Nakonec vám však ani nevystačí diktafonové pásky, kterými jste se zásobili na celý festival. Že prý nemá ráda nekonkrétní otázky, ale pak stejně po vás nechce vůbec žádné a vypráví zcela samostatně. A ne nezajímavé věci...
Myslím si, že každá role je tak velká, nakolik mě zpětně obohatí v mém osobním životě. V podstatě proto hraji divadlo, neboť chci být velmi bohatá! (smích) Je teda pravda, že práce na některých rolích není tak bytostně osobní, intimní záležitost mých citů, že jejich tvorba tolik nebolí. Zrovna třeba Arkadinová je role, jejíž vznik z tohohle hlediska vlastně nebolel. Daleko bolestivější jsou věci, kdy musíš jako člověk odstraňovat všechny přirozené mechanismy, které ti brání nepustit ten bol tak hluboko. A když ještě navíc má podobu blízkou tvému buď prožitému trápení, anebo hypotetické strasti z hlediska tvé emoční podobnosti s hranou postavou. (smích) Asi napíšu příručku pro herečky středního věku... (smích)
Ty nedáš pokoj! Dobře. Začalo to Její pastorkyní. To byla první zkušenost s tím, že herectví může bolet. Ale je to bolest skoro až masochistická, protože zároveň bolí a zároveň je krásná, protože ti to otevře samotného před sebou. Pro mě hodně stravující, ale nejsmysluplnější, nejšťastnější - vše dohromady byla Maryša. Myslím, že už nikdy nebudu hrát roli, která by pro mě byla tak strašně životně důležitá jako tato. Především proto, že se mi tam projektoval můj osobní život a byla pro mě doslova psychoterapií. Myslím si, že díky této roli jsem vyšla z těžkého životního období s odřeninami a ne s jizvami. Je to krásný příběh o tom, jak je všechno v naší moci - jak je možné se k jakémukoliv problému postavit, najít řešení, cestu ven nebo se utopit ve své vlastní negaci.
To jsi řekla hodně trefně, protože se mi dodnes nepodařilo tu pupeční šňůru přestřihnout.
No zrovna teď po mateřské dovolené toho moc nehraju. Ale mrzí mě, že ačkoli já jsem se vrátila, Kotrlá má pořád dovolenou. Asi jsem si na ni možná příliš zvykla, stala se součástí mého já. Je to taková moje Pinokio. Snad je to trochu loutkářský syndrom schovávat se za loutku nebo postavu a v rámci její omezenosti se neomezeně chovat. Já říkám Pinokio, ale ona se vlastním jménem nazývá Marie Vašková a byla to ředitelka střední pedagogické školy v Havířově, kterou jsem důsledně okopčila. A touto cestou ji chci poděkovat za všechny naše úspěchy.
To opravdu ne, naopak mi v tom důsledně bránila. Ale jsem ráda, že o ni teď mluvíme, protože s odstupem času na ni často vzpomínám. My se jí tenkrát hodně bály, my holky z pajdáku, ale i kantoři. Stala se v padesátých letech bez jakéhokoli vzdělání učitelkou a po letech ředitelkou. Jak sama říkávala, byla to účastnice tří komunistických sjezdů a na svatební cestu jela do Českého Těšína převzít si Fučíkův odznak třetího stupně, v ruce prý držela kytici rudých karafiátů. Zkoušela nás z občanské nauky tím způsobem, že jsme musely zpaměti odříkávat jména všech krajských, okresních, městských ba i uličních funkcionářů. Jedno jméno vypadlo - za pět! Šly jste pomalu k tabuli - pět! Rychle - pět! Mít na sobě kalhoty, což znamenalo obnažovat linie ženského těla - pět! Takže na konci jedné vyučovací hodiny člověk mohl nasbírat deset až patnáct pětek.Vůbec nejhorší bylo jakýmkoliv způsobem vyčnívat z davu. To neodpovídalo morálce socialistického člověka. Takže když jsem si podala přihlášku na DAMU, zákonitě jsem propadala tím rokem z občanské nauky a dělala reparát. Maturitu jsem udělala pouze ze solidarity ostatních kantorů, kteří neúnavně odváděli její pozornost.
Víš, že jsem o tom takhle nikdy nepřemýšlela? Ale spíš než satisfakcí byl pro mě vznik učitelky v Buldočině, posléze tragické herečky Milady Kotrlé v mnoha dalších kusech, příjemnou změnou vzpomínek z nebezpečné paní na popleteného, směšného až tragikomického člověka. Šikanování diváků, z kterých jsem na přání Vladimíra Morávka udělala své žáky, jsem se bála, ale při reprízách jsem zjistila, že je to příjemná zábava i pro ně samotné, a to živilo moji radost z improvizace, která byla čím dál delší. Mám z té doby spoustu skvělých zážitků. Například, když někdo přišel pozdě a já ho „setřela“, začaly uvaděčky schválně zdržovat diváky v šatně. Jednou přišel pozdě sympatický manželský pár a já řekla: „Kde jste byli? Všechny nás tady teď rušíte!“ A paní spustila: „Protože to je debil!!!“ Následoval tak desetiminutový srdceryvný výlev vzteku na manžela, než si konečně všimla, že je v sále plném diváků. To jsem měla opravdu problém, zůstat profesionální a neodbourat se.
No on to není ráj, ale Ráj. Tedy Karviná-Ráj. A teď mi to poprvé syčáci úředníci nechtěli napsat do občanky, protože už jsou kratší kolonky. Ono vůbec to moje narození, jestli tě to teda zajímá...
V tomhle případě mojí maminky, která se mnou odjela do Karviné, protože v Havířově nebyla porodnice. V Karviné jo. V Ráji. Vedle stál kostel. Já poprvé vykřikla na tenhle svět přesně o půlnoci, a v tom vedle stojícím kostele se rozezněly zvony a otevřenými okny doléhaly v červ novém vedru k uším mé maminky, která mi dodnes říká, že pocítila obrovský záchvěv mystiky.
To bohužel přesně nikdo neví. Mamince dali lékaři vybrat, které datum si zvolí, ale ona už si nepamatuje, z kterého dne na který to bylo. Takže pro vypracování osobního horoskopu jsem nepoužitelná, protože mi tam lítá minimálně čtyřiadvacet hodin. Ale gratulace už od dětství přijímám 25. června, což je dnes.
Stalo se...
Jitka Taussiková
25.6.2003 00:06:33 Redakce
TIP!
AKCE ONLINE - Přehled příspěvků
Fotogalerie akce
reklama
© Copyright 1998 - 2024 Scena.cz, z.ú. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu Scena.cz, z.ú. zakázáno
zvláštní poděkování