zvláštní poděkování
Quantcom.cz

ON-LINE - Detail příspěvku

Neidentifikovatelné lidské ostatky a skutečná podstata lásky

Aréna Ostrava

autor: archiv divadla   

Kanadský dramatik, scénárista, aktivista hnutí gayů, ověnčený řadou ocenění za své hry a filmové scénáře, jak ve své zemi, tak za jejími hranicemi, Brad Fraser napsal hru, která byla v roce 1989 opravdovým zjevením. Neidentifikovatelné lidské ostatky a skutečná podstata lásky se stala kultovní hrou inscenovanou v mnoha divadlech nejen v Kanadě, ale i v Anglii, Americe, Itálii a v roce 2002 našla své místo také v České republice na Komorní scéně Aréna v Ostravě, pro kterou ji přeložil a režíroval Janusz Klimsza. Hru Brada Frasera mnozí divadelní teoretikové škatulkují do přihrádky „coolness“. Mluví se v ní sice o krvi, vraždách, milují se na scéně muž s mužem, žena se ženou, berou se drogy, blikají automaty, jedna z hrdinek trpí mentální anorexií, čili postavy jsou vnitřně „pochroumané“, úchylné, divné, nemocné, ale jak to, že divák vše přijímá a tráví s vnitřní empatií s postavami, pochopením, láskyplným smutkem nad nimi, nad sebou samým, všemi lidmi, dobou? Postavy, ať se chovají a jednají sebedivněji a mají své úchylky a nenormality, tu větší tu menší, v inscenaci režiséra Klimszi jsou to úchylky lidí, jejichž životy plynou jako životy mnohých z nás, s touhou po lásce, po partnerství, po opravdovém citu.

Ve hře je nenormálnost a úchylnost postav paradoxně postavená na půdorysu velmi obyčejné existence. Jaký způsob života by člověk čekal od číšníka, učitelky na prvním stupni základní školy, literární kritičky a barmana ve fitcentru? Postavy na první pohled obyčejné, normální, na druhý úchylné, homosexuální, sadistické a na třetí citově vyprahlé, nešťastné, slabé, hledající sebe sama s bolavou, nenaplněnou duší a na čtvrtý je v nich ještě daleko víc. Pestrý vzorek vystřižený z dnešní společnosti světa kolem. Režisér Klimsza je geniální v čtení mezi řádky, ve výkladu textu, v nacházení lidství a člověčenství i tam, kde se hledá nesnadno, v jemné práci s hercem, ve skládání jednotlivých složek inscenace v jeden působivý celek. Divák je zcela vtažený do děje, což umožňuje také intimita scény ostravské Arény. Dostává se pod kůži příběh neobyčejně obyčejného gaye Davida, který má opatrovnický vztah ke své spolubydlící Candy. Jeho oděv je více než běžný, béžové kalhoty a bílá nebo fialková košile. Candy nešťastná třicátnice nevyrovnaná a nespokojená sama se sebou ve světle žlutých šatičkách, a tak bychom mohli pokračovat dále o každé z postav, jejichž osudy se proplétají. Inscenace nepostrádá nadhled a vtip tam, kde si ho režisér může dovolit, je napínavá jako detektivka, je tajemná, jako žena-speaker, která jakoby stála nad vším a všemi a svými příběhy plnými krve, násilí a vražd vytváří tísnivou a napjatou atmosféru, která paralelně běží s příběhy Davida, Candy, Bernieho, Kana, Roberta a Jerri a zahušťuje napětí mezi nimi. Nikdo z nich není vnějškově výstřední, kromě ženy-speakra Benity. Inscenace Janusze Klimszi má velmi silný tah, její vnitřní temporytmus s rychlými světelnými přesuny z prostředí do prostředí chytne diváka, omotá si ho kolem několika prostorů perfektně a zcela přehledně rozčleněných i na tak malé jevištní ploše, jakou skýtá Aréna, a drží ho, dokud nevydechne na konci hry: Bravo!

13.5.2003 11:05:18 JoMe


AKCE ONLINE - Přehled příspěvků

reklama