Scéna.cz 

Sloupek plný očekávání

Divadlo je dobrodružství; skoro tak velké jako život sám. A je vlastně jedno, je-li člověk v roli tvůrce nebo diváka - pokaždé je mu dána šance toto divadelní dobrodružství prožít, tj. protrpět, proradovat, procítit i promyslet… a vím já co všechno ještě?! K malým zázrakům patří, že se tímto procesem utrpení či radování člověk nikdy neunaví - ať už je zavalen úspěchy, nebo sužován prohrami, ať je spokojen, nebo zklamán, že ho to neomrzí, že nikdy se nedostane (nebo jen málokdy, abych nebyl tak absolutní) k bodu, kdy by si řekl: tak dost, jsem syt, už mě to nebaví, už mě to nezajímá. Jako tvůrce znovu pokouší meze svých možností, jako divák znovu usedá do prostoru zvaného hlediště a lační po zážitcích, které mu připomenou život nebo to, co v něm postrádá a po čem touží, co chce poznat a v realitě k tomu nemá - zatím? - příležitost.

Za tímhle podivným jevem, za tou nevyčerpatelnou chutí zkoušet to stále znovu dokola, je vlastně skryto očekávání, že přijde něco mimořádného. A pokud se tak už stalo (a ono se tak už určitě stalo), že se to bude opakovat a možná ještě lépe a silněji. Schopnost na něco čekat a nenechat se unavit, ať už tím, že jsem se už dočkal, nebo ještě nedočkal, je záviděníhodná; pokud ji nemáme, ztrácíme schopnost být rádi na světě. Pozitivní očekávání je vlastně naděje, jeden z nejdůležitějších impulsů našeho směřování do neznáma času, který je před námi. Divadlo bývá zdrojem takové naděje. Divadelní festival je koncentrované dobrodružství, což je proti životu značná výhoda: na minimální ploše hodně podnětů a prožitků (život se v tomto směru někdy zdlouhavě a nudně vleče, dává si prostě na čas). Hodně očekávání, co přijde, co mě překvapí, co konečně objevím. Hodně očekávání je velká naděje. Tak jsem vždycky vnímal i festival Setkání. Ten letošní, Setkání 2003, právě začíná, a přece musím přiznat, že ve mně probudil už mnoho očekávání - tím, co jsem nalezl v ohlášeném programu. Autory mně známé a blízké (jak jim asi rozumí ti, kdo si je vybrali?), projekty mně zcela neznámé, kde podobu inscenace mohu jen tušit podle názvu a stručné anotace (co to asi je?). A dále a vlastně především: kdo jsou ti konkrétní lidé, zatím skrytí pod jmény, jež v tuto chvíli neznám, které mohu vidět třeba jen na několika fotografiích a o nichž si mohu přečíst pár informací ve festivalovém bulletinu? Ti všichni jsou pro mě posly naděje, že mi pomohou rozluštit některé hádanky, jimž se už dlouho trápím.
Vím, že moje očekávání nebudou ve všech případech naplněna tak, jak bych si přál. To by bylo nepřirozené. Ale tam, kde nebudu rozumět já, budou svoji naději realizovat jiní. Těším se letos velmi na svoji roli diváka, který s napětím a nadějí usedá před ty, kdo zblízka i zdaleka přinášejí pro mě poselství o svém světě. Těším se, že tam najdu své odpovědi, a těším se, že poznám nové otázky, o nichž jsem dosud neměl ani tušení.