Scéna.cz 

Rodinné příběhy nejen v Srbsku

Hra srbské autorky Biljany Srbljanovičové Rodinné příběhy by v nás na první pohled nemusela vzbuzovat přehnané emoce. Srbsko, válka, neštěstí, utrpení, teror, nacionalismus, xenofobie jsou přeci věci tak vzdálené a netýkají se nás. Přesto dětská hra na rozbořeném a válkou zničeném sídlišti není pouze vylíčení tristní destrukce rodinných vztahů, ať už v rodinách intelektuálních, neintelektuálních, bohatých nebo chudých, která by se vztahovala pouze na Srbsko postižené válkou, ale platí bohužel i pro nás, pro tzv. civilizovanou Evropu. Autorka nám ukazuje děsivou realitu našeho sebezničujícího chování přes nevinnou hru dětí. Ty totiž vidí, slyší a vnímají to, co dospělí vidět, slyšet a vnímat nechtějí. Inscenace 4. ročníku KČD DAMU leží především na hereckých výkonech. A všichni čtyři představitelé rolí sotva náctiletých dětí hrají s obrovským nasazením a velmi přesvědčivě. Opravdu vidíme rozdováděné děti, kterých se jakoby realita vůbec netýká. Hrají si. Hrají si na rodinu. Hrají si na to, co v rodinách vidí. A z toho, co vidí, běhá mráz po zádech. Jejich hra je pro nás velmi hořká. Náš smích se bleskurychle mění v trpký úšklebek. Herci jsou chvíli přísnými, hloupými, despotickými nebo bezduchými rodiči, aby se z nich za okamžik staly normální, malé děti. Jenže použít slovo normální, je již samo o sobě riskantní. Válka je dávno do budoucna negativně poznamenala. Z velmi silné atmosféry inscenace je smutno. Smutno z toho, že to všechno vychází z reálného života, ze skutečných událostí a odehrává se nedaleko nás. A co je ještě horší, začínáme tyto události rutinně přijímat, nešokují nás, stávají se běžnou realitou. Na závěr chci ještě jednou vyzdvihnout výkony všech čtyř představitelů, kteří jsou silným příslibem do budoucnosti, i když bych to neměl říkat, aby nezpychli. Pýcha předchází pád. Fuj, jsem ale opravdu nechutnej moralista!
Tomáš Vokáč