Scéna.cz 

Už žádnou pomoc, prosím

Zpočátku se zdá, že Jozef a Kristýnka vedou v nuzné světničce celkem harmonický život. Mají ale smůlu: sousedi se rozhodnou Kristýnce proti její vůli pomoci. V tu chvíli ona přestává žít život tak, jak by sama chtěla a snaží se udržet rodinu i přes útoky různých spasitelů, které organizuje sousedka. Jozef má podivnou úchylku: vždy o půlnoci zpívá hymnu a s ním i jejich tři malé děti. Sousedy především irituje, že nikdo z rodiny nevynáší smetí. A to přece stačí k tomu, aby se odporný manžel tyran mohl udat. Pomoc přichází z Armády Spásy, Svazu ochránců autorských práv i televize. Díky jejich intenzivní pomocí se podaří rodinu zcela zničit. Děti odvést do ústavu, Jozef ve finále "pomocníkům" zakroutí krkem, čímž se ocitne ve vězení, jen Kristýnka s poněkud pocuchanými nervy zůstává. Na závěr vyžaduje s pokorou a nesmělostí (jí vlastní po celé představení) prohlášení, že není hodna žádné pomoci "pro svojí nízkou duševní úroveň".
Inscenace VŠMU Pomoc je groteskou. Nese rysy jak komického, tak tragického žánru. Herectví vnáší do postav něco až nelidského. Každý ze "spasitelů" je něčím poznamenán. Motivy zpočátku absurdní se vysvětlují (noční zpěv -- spíš řev -- hymny, tajemné machinace s domovními odpadky). Svou vlastní komikou se vyznačují ranní dialogy, kdy se Jozef ptá své partnerky, co a proč zase večer dělal. Samotní pomocníci, kteří poukazují na nenormálnost Jozefova chování, jsou vyšinutými komickými figurkami. Mezi nimi přežívá Kristýnka, nenápadná a pokorná, která se nebouří a snaží se zachovat svou normalitu i přes všechny útoky na ní. Jediným projevem odporu je závěrečná prosba o neposkytnutí pomoci.
Bouřlivý potlesk, který chtěl vyjádřit nadšení diváků z představení spolehlivě rozehnal bezprostřední duševní hnutí, které inscenace vyvolala. Kdo poté pokračoval na Rodinné příběhy v Disku, užil si bezpochyby večer plný silných zážitků.
Markéta Tobolková