Scéna.cz 

"Do divadla, pane Berka!"

Sešeřelá zaplivaná hospůdka a v ní sedí dva muži. Sedí, jako by se neznali a přitom je kdysi poutala láska k jedné dívce. K Terině! Přijde však krátký nápěv hraný na křídlovku, který je vrátí z odcizení do známosti a otevře cestu jejich vzpomínkám na dávný příběh... Přítomnost mizí kdesi ve výšce bezčasí, odkud z dob dávno minulých sestupuje Terina -- dívka od kolotočů -- s celým svým osudem...
K rozehrání poutavého Hrubínova příběhu Romance pro křídlovku využili inscenátoři maximální možný prostor. Hraje se téměř po celé délce Disku a navíc jsou do děje zapojeny výklenky lóží i prostor nad hlavami diváků. Vzniká tak prostředí, v němž se mohou odehrávat intimní domácí scény i pouťové veselí na návsi, procházky po krajině i milostná dostaveníčka u řeky. Hra diváka natolik obklopuje, že přestává být pouhým divákem a stává se spoluaktérem pouťového veselí i všeho dání.
Takto výborně připravená půda dává možnost hercům rozehrát opravdu živý příběh s úžasnou atmosférou. Těžko lze o kterémkoli herci říci, že by nedodržel charakter své role, či že byl průměrnější, nežli jiní. Všichni hrají naplno, jakoby ta smrt, co kolem obchází ("a neumřete mi") měla políčeno právě na ně. Jeden výkon bych však rád vyzdvihl -- ztvárnění Dědečka. Starý nemocný člověk v podání mladého herce mnohdy svádí k nechtěné parodii, či zúžení role na pouhou hru na starce v rovině pohybů. V tomto případě však byl dědeček zahrán velmi věrohodně, aniž by byl herec jakkoli pro tuto roli nalíčen, což rozhodně zasluhuje obdiv. Menší problém vidím jen v pojetí Terinina otce, který zde má jako pouťový vyvolávač navazovat kontakt s pouťovými návštěvníky. Bohužel však nemá ono vrozené charisma k dokonalému ovládnutí publika, které nelze nabýt studiem a tak si mnohdy musí potlesky vynutit slovně.
V inscenaci je bohatě využíváno předmětů a loutek. Od prvotních vznášejících se stolů, přes rozpohybovanou střelnici, husy, housata, žábu až po tančící boty či cigaretu padající na provázku od úst. O to zvláštnější mi však přijde, že inscenátoři takřka nepracují s těmi předměty, které jsou již v samotném textu a částečně i ve filmové předloze. Jsou to předměty, které nesou velké množství metafor a skrytých symbolů skýtajících možnost divadelním tvůrcům k umocnění atmosféry příběhu. Je to především břitva, jejímž užitím se z chlapce stává muž, čepice, v níž je skryta samotná podstata Viktora a také Křídlovka, která ač je v názvu a zpočátku dokonce slouží k poznání (chcete-li anagnorizi), není pak v průběhu příběhu nijak významně užita...
Příběh končí. Vrací se nám opět přítomnost a odcházíme spolu s Vojtou a Viktorem do sobotní reality. Ale někde uvnitř nás zůstává drobná bezčasá stopa po tomto příběhu. Stopa v duši, která si právě prožila českou variantu Romea a Julie.
Filip Jan Zvolský