Scéna.cz 

A TO JE KONEC...

Inscenovat hru Bernarda-Marie Koltčse Roberto Zucco je vždy velmi obtížné a nebezpečné. Ačkoliv se na první pohled může zdát, že se jedná o jednoduchý příběh uprchlého vězně Roberta Zucca, který na cestě za svobodou páchá další absurdní a nepochopitelné zločiny, není tomu tak. Text skrývá mnoho dalších rozměrů a dimenzí, které umožňují velké množství různých interpretací. Přemíra symbolů, neadekvátní jazyk postav, silné autobiografické momenty, poetické pasáže, vulgarismy i reálnost příběhu, který byl zpracován podle skutečné události, odhalují základní Koltesovu myšlenku. Nejedná se o glorifikaci násilí, ale o oslavu svobody, vyvázání se ze společenských konvencí, nalezení vlastní duševní svobody, pozitivních vlastností, které jsou v nitru každého jedince obsaženy, paradoxně však uměle potlačovány. Je pozitivní, že se inscenace 4. ročníku KČD tímto směrem ubírala. Ocitáme se v prostoru, který je ohraničen černými stěnami. Není v něm žádný objekt, nic. Dalo by se hovořit o prázdném prostoru, který čeká na zaplnění. U Koltčse může být zaplněn pouze slovy. Všichni protagonisté se také snaží, aby autorovy myšlenky vyzněly co nejdůrazněji. Přemíra snahy ale někdy vede k moc velké patetičnosti a ukřičenosti, přesahuje hranici, kdy výkon příliš směřuje k tragickému vyznění. Tragika počínání postav nesmí přebít prázdnotu jejich slov. Na druhou stranu je ale na hercích znát, že vědí, o čem hrají a co chtějí divákovi zprostředkovat. Především scéna setkání Zucca a matky, a ženy s dítětem a Zucca v parku jsou opravdu silné. Zde ani nevadí výraznější afektovanost, podivnost chování, jelikož postavy jsou samy o sobě zvláštní, nerealistické. Nepochopil jsem však, proč by takto výrazně měli reagovat i dozorci a vyšetřovatelé v jedné osobě. Reálnější, přirozenější typ by inscenaci neuškodil. Silné je i pojetí hlavní postavy Roberta Zucca. Jeho pohled zůstane po celou dobu inscenace prázdný, strnulý, chladný. Prochází městem, aniž by ho cokoliv hlouběji zasáhlo. Přesto ale nepůsobí jako psychopatický, bezcitný vrah. Jeho slova nejsou řeči o ničem, ale naopak vzbuzují částečné pochopení a soucit. Chce se mi napsat, že celá inscenace, ale i herecké výkony jsou skvělé, ale nemůžu. Inscenaci jsem viděl již třikrát, dvakrát se odehrál efektní, ale především logický závěr. Zucco padá ze stěny a umírá. V představení na Zlomvazu, však Zucco ležérně seskočí, takže divák neví, jestli opravdu zahynul nebo ne. Pak se však rozsvítí a my ho vidíme, jak sedí na zdi a kouří. Tato scéna bohužel zlikviduje celou inscenaci, působí jako naprostý omyl, nedotaženost. Zucco totiž musí zemřít, celou dobu totiž ke smrti směřuje, je pro něj jediné východisko, nalezení svobody, úniku z vězení života.
Tomáš Vokáč