Scéna.cz 

„Jsem patriot loutkového divadla,“ říká hrdě Antonín Šimela

Osvětlovač Antonín Šimela pracuje v Divadle loutek Ostrava už čtyřicet pět let. Za úctyhodnou dobu téměř půlstoletí se podílel na vzniku dvě stě osmdesáti devíti premiér. Ke své nynější profesi prý přišel náhodou. Původně pracoval ve Vítkovicích jako elektromontér. „Divadlo jsem měl vždycky rád,“ vzpomíná Antonín Šimela. „Dokonce jsem i několikrát statoval. Jednou jsme šli s kamarádem kolem Divadla loutek a on se tu chtěl zeptat na pracovní místo. Tak jsme zkusili štěstí spolu. Tehdejší paní ředitelka nám dala dotazník. Kamarádovi se test, bohužel, nepovedl, a mě vzali.“
A tak se pan Šimela dostal k práci osvětlovače. Musel ale začít pěkně „od píky“, nejprve poznal nejrůznější druhy činností. Lucerna, první představení, které svítil, se hrálo technikou černého divadla. Dodnes vzpomíná na začátek šedesátých let, kdy prý bylo v módě luminiscenční a černé divadlo. Později, v osmdesátých letech, pana Šimelu marně lákali, aby „konvertoval“ k činohře. „Jsem patriot loutkového divadla,“ říká i dnes s hrdostí. „…a těší mě práce pro děti.“

Zajímalo mě také, kolik se toho v osvětlovací technice změnilo za dobu, co Antonín Šimela působí u divadla. „Změnilo se toho moc. Vývoj techniky šel postupně kupředu a dřiny bylo stále méně a méně. Začínal jsem na zařízení – trafu, které mělo tři bubny a na nich bylo čtyřicet pět jezdců. Šlo o velmi těžkou techniku a vše se celkem složitě připravovalo. Později přišly pulty, pak pulty – poloautomaty a dnes máme k dispozici počítače, které nám práci maximálně usnadňují.“
Přitom ale pan Šimela přiznává, že některé inscenace musí svítit ručně, protože tak nejcitlivěji vystihne danou náladu a nejlépe navodí potřebnou atmosféru.
V ostravském Divadle loutek se osvětlovači musí starat o sto dvacet reflektorů, před každým představením je správně nastaví, dají na ně filtry a vyzkoušejí, je-li vše v pořádku.
Mimo jiné také zajišťují různé vizuální efekty, například obsluhují dýmostroj (zařízení na výrobu dýmu), připravují do inscenací déšť nebo sníh. Do jedné z pohádek vymysleli dokonce zařízení na výrobu páry. Do staré pračky položili led, zahřáli ho a pára byla na světě.
Povídání s mistrem osvětlovačem se pomalu chýlilo ke konci, v diktafonu se dovíjela páska, ale ještě na ni zbylo místo na malé přání pana Šimely: „Přeji současným i budoucím pracovníkům, aby jejich kumšt byl stále krásný a dobrý. Až se sem po letech přijdu podívat, přál bych si tu nalézt stejně kvalitní, nebo možná ještě lepší, divadlo.“