Scéna.cz 

„V loutkovém divadle hraje celý člověk,“ říká herečka Božena Homolová

S loutkami se poprvé setkala ve čtrnácti letech v amatérském souboru při ostravském Kulturním domě Vítkovice. Tehdy v tomto špičkovém souboru režíroval herec Petr Nosálek, pozdější kmenový režisér Divadla loutek Ostrava.
„V maturitním ročníku na gymnáziu jsem se dozvěděla o DAMU,“ upřesnila Božena Homolová. Tuto školu úspěšně absolvovala roku 1980 maňáskovou inscenací Budulínek v režii Zdeňka Miczka a javajkovou inscenací Lancelot a Alexandrina v režii Emila Havlíka. Krátce působila v Českých Budějovicích a vzápětí se roku 1984 vrátila do Ostravy, kde působí jako členka souboru Divadla loutek doposud. Božena Homolová přijala pozvání k NetHovorům na našem portále 17. září 2004 od 20:00 h.

Můžeme říci, že jste Ostravačka „tělem i duší“. Uvažovala jste někdy o vylítnutí z domovského divadla?
„Zatím jsem neměla potřebu vůbec odejít. Za posledních deset se zde dělá velmi kvalitní divadlo, a to nejen loutkové, ale i hudební a alternativní. Tento herecký růst mi vyhovuje.“
Mají vůbec loutkáři významné role?
„Kolegové si z nás dělají legraci, že máme role jako Budulínek nebo Ježibaba oproti Ofélii nebo Hamletovi. V naší profesi říkám, že herec musí umět hrát a mít k tomu ještě navíc vztah k „materiálu“. Navíc v loutkovém divadle hraje celý člověk – obě ruce by měl mít pravé.“ Dodejme, že nejhlouběji jí utkvěly v paměti inscenace Láryfáry, kde partneřila s Jiřím Volkmerem, celosouborová vánoční hra Půjdem spolu do Betléma, inscenace Ondráš a Kryštof Kolumbus, pohádky Princezna Rozmarýnka, Poklad baby Mračenice, Čert a Káča, Pět pohádek Františka Hrubína, Karafiátovy Broučci, poetická Lavuta, inscenace Kytice a další a další.

V této profesi dvojnásob platí, že ruce loutkoherců jsou navíc zlaté. V některých inscenacích divák žasne, co všechno jeho ruce dokáží rozpohybovat. Božena Homolová sice přiznala, že by se Ofélii v činoherním divadle trochu bála, naopak v loutkovém nastudování by se cítila jako doma.
V čem spočívá kouzlo práce s oním „materiálem“, tedy loutkou?
„Někdo to už určitě řekl. Prostě v kouzlu oživené hmoty. To je něco, co já osobně nedokáži moc dobře popsat. Pokud na jevišti hraje kousek dřevíčka a děti na něj reagují a přijímají od něj nějaké sdělení, pak je to vhodnější než mentorování. Děti daný obsah nejen přijímají, ale daleko lépe si ho pamatují. Pak i touto cestou nabývají smyslu pro spravedlnost, vlastenectví nebo jen „obyčejná“ sdělení, aby např. cizím neotvíraly dveře.“

Loutkoherci daleko více předávají svou duši právě díky oživování předmětů. „Divadlo samo o sobě vůbec. Nikdy jsem neměla ambice hrát pro dospělé. Vždycky jsem chtěla hrát loutkové, ať už s loutkou nebo s materiálem nebo umět rozehrát skoro všechno,“ uzavřela Božena Homolová, která bude 17. září 2004 hostem NetHovorů od 20:00 h.