Scéna.cz 

Ušijeme vše od antiky po současnost...

A toto je jeho tým:
Zdeněk PSCHEIDT, vedoucí krejčovny a pánský mistr
Ivana JONČEVOVÁ, krejčová
Marie KROUPOVÁ, krejčová
Vladěna VINOPALOVÁ, dámská mistrová

Krejčovská dílna, kde třem dámám vládne jeden muž, má své kouzlo. Už v osm hodin ráno zde panuje čilý ruch. Vždyť je před premiérou! Nejprve zahlédnu zkušebnu se zrcadly na všech stěnách, a pak vstupuji do malého království, kde vznikají iluze. Vypadá to tady docela starobyle. Šicí stroje (je tu i jeden značky MINERVA), krejčovská deska, speciální žehlička, krejčovská panna s nastehovaným sakem.

„Šijou dobře, i když jsou asi více než 30 let staré“, pochvaluje si vedoucí krejčovny pan Zdeněk Pscheidt. „Měli jsme štěstí, když se poblíž rušila jedna krejčovina, tak jsme všechno velmi levně odkoupili. Podívejte se třeba na tu krejčovskou tabuli s šuplíčky, je z tvrdého dřeva, tu by dnes snad ani truhlář nevyrobil – nebo by stála tak 15 tisíc. A my ji koupili za 500 Kč. Nebo tady - cena nového šicího stroje šicího Overlock je přes 60 tis. Kč a my ho pořídili za 28 tisíc. A ty ostatní za 5 tisíc. Vše v rámci šetření.“

Pro mě, poměrně nešikovnou švadlenku, jsou to mašiny na úrovni počítačů. Ale šikovné ruce tohoto malého týmu si s nimi dobře poradí.
„Vždyť jsme začínali u Adama a Evy“, říká pan PSCHEIDT. Jeho kolegyně skepticky poznamená: „Ale kdo dnes ví, co to bylo!“
A tak (i když já jsem to věděla!) ať Vám to raději pan PSCHEIDT sám objasní:
„Škoda, že tenhle známý salón Adam už neexistuje. Kromě civilu se tam hodně šilo pro film a pro divadlo. Šilo se tam pro bratislavskou Kolibu, šily se tam kostýmy podle návrhů T. Pištěka (to znamená nejen třeba pro film Amadeus, ale v 90.letech také hradní uniformy), fraky pro filharmonii. V Evě, což byl největší dámský salón, se zase šilo na přehlídky a samozřejmě také filmové kostýmy...“

Zajímá mě, zda jednotlivci v dílně mají svou specializaci. Každý by si samozřejmě poradit s celým kostýmem, ale právě specializace práci usnadňuje. Pan Pscheidt je pánský mistr, paní Vladěna Vinopalová dámské krejčová a další dvě dámy – Ivana Jončevová a Marie Kroupová - jsou „sakařky, kalhotářky a vestařky“.
Ušití jednoho kostýmu může trvat pár dní, ale třeba také několik měsíců. Pan Pscheidt vzpomíná na případy z předcházející praxe, kdy zažil, že ušití dobové repliky šatů císařovny Sissi (šilo se samozřejmě ručně) trvalo půl roku.
„Dnes je spousta inscenací laděna spíše do civilu. Sako se šije tak tři dny, kalhoty jeden den, vesta jeden den.“ Ale málokdy je to tak jednoduché. Má-li výtvarník s režisérem zvláštní požadavky, musí realizátoři kostýmů zapnout myšlení na plné obrátky, aby vyhověli. I když se šijí i nové šaty (to je v případě, že se celý výtvarný návrh stylizuje do nějakého materiálu, do nějaké doby), ale velmi často se nakupuje v second-handech a šaty se upravují, dozdobují. Nejde tu jen o úspory, ale o to, že materiál nemá vypadat moc nově, má mít tzv. svůj šmak.
„ Když se začne připravovat hra, nejdřív sedí režisér s výtvarníkem, s dramaturgem, po několika sezeních se dopracují k tomu, v jakém stylu to chtějí udělat, výtvarník nakreslí obrázky, dá je schválit režisérovi. Pak se svolá schůzka, které se zúčastní i další profese – rekvizity, světla, zvuk, krejčovna, maskérna a všichni se dovědí, jaké požadavky na ně budou režisér a výtvarník mít.“
A pak se jde na nákupy - látky , hotové šaty, ale také knoflíčky, prýmky atd. Když žadoním o nějakou veselou historku, přece jen se mi jedné dostane:
Pro inscenaci Ženitby, ve které jsou všichni „vycpaní“, musel pan Pscheidt pořídit pro Apolenu Veldovou velkou podprsenku. „Když jsem přišel do obchodu a řekl své přání prodavačce, myslela si, že jsem úchylný. Pak už se kolem shromáždily všechny prodavačky a nabízely ty největší podprsenky, jestli už mi to tak bude stačit...“
Dodává „Když jdu něco kupovat, mnohdy se na mě dívají nedůvěřivě a snaží se mě přesvědčit, že mi „to nebude“. Musím tedy pracně vysvětlovat, že to je pro divadlo a stává se, že to nemůžou pochopit.“

Pracovní den tohoto „odloučeného pracoviště“ samozřejmě nabývá na intenzitě a délce v době před premiérou – a to je právě teď.
„Často jsme tu déle před premiérou a při hlavních zkouškách, protože se třeba zjistí, že kostým, který celou dobu vypadal, že bude dobrý, na jevišti barevně nesedí, ze dne na den se musí předělat. Bývá pravidlem, že v podstatě nejpracnější kostým se skoro vždy předělává.“
Každá premiéra skrývá pro krejčovnu nějakou záludnost.
V nejnovějším případě „záviděli“ dámské krejčové, že má k oblékání jen jednu dámu, ale jak se ukázalo, bylo pro ni třeba vyhotovit jedny šaty v trojím provedení.
A prozraďme ještě, že se tu tentokrát kromě živých lidí oblékají také mrtvoly.
Velmi často se u „rizikových“ kostýmů už předem připraví replika, nebo alespoň materiál, aby se event. zničené šaty mohly rychle nahradit. Když se něco hraje déle a často, šijou se např. rovnou kalhoty do rezervy, aby bylo do čeho se převléci, kdyby náhodou praskly.
Podotkněme, že v případě nouze jsou krejčovští odborníci schopni ušít i klobouk (pokud nefunguje spolupráce s modistkou, využije se již hotových klobouků či pokrývek hlavy a ty se dozdobí) a dokonce i boty. Ty je však většinou, pokud se nepovede za levnější peníz zakoupenou botu dozdobit do požadovaného tvaru a vzhledu, třeba nechat ušít na míru (ušití takové boty na míru stojí cca 6 tis.Kč).
Součástí krejčoviny je ale i splnění zvláštních požadavků jako ušití panáka, golema či třeba želvy.
Připomeňme, že jen asi polovina krejčoviny se dá tzv. „odmašinovat“, tedy ušít n a stroji, druhá polovina musí být ušita ručně, ať už jde o stehování, našívání korálků, prýmků a další jemnou práci.