Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

Život je řeka, která stále teče

autor: Jan Adamec

Amatéry, jediné původní nové české drama na letošním Jiráskově Hronově, napsal a jejich inscenaci připravil JOSEF TEJKL (1952). Ředitel královéhradecké ZUŠ Jesličky je osobnost, s níž osud krutě smýká. Divadlo je - jak sám tvrdí - jeho záchranou.

Přivezl jste do Hronova původní novou českou hru. Jste letos jediný, vše ostatní byly adaptace nebo klasika. Mohl byste se představit jako dramatik?
Co se týká textů typu, jako jsou Amatéři, tak to je moje taková druhá autorská vlna. První byla předrevoluční. K psaní je totiž potřeba nepřítele. A ten tenkrát hmatatelně existoval. Paralelně s René Levínským v takovém myslím zdařilém mikroklimatu jsem uvedl tři hry. Myslím, že měly společného jmenovatele, ale neměly naději projít sítem přehlídek. Hrály se dost, ale do Hronova se nedostaly. První se jmenovala Cesta z hlíny do hlíny, druhá Pozor, chromý pes a třetí - ta byla na téma Vyskočilovy povídky - se jmenovala Náš Berti. Ten tehdejší soubor byl jádrem současných Šviháků. Pak švihnutím kouzelného proutku se to hrát nedalo, protože to bylo o ničem. Nepřítel zmizel. Teprv když jsem měl intenzivní pocit, že se hydra vynořila opět, začal jsem psát znova. To je ta druhá vlna, do které patří Amatéři. Protože jsem v Jesličkách neměl kapacity typu, které by pro takové texty byly vhodné, psal jsem do šuplíku nebo jsem s tím naivně obesílal soutěže. V Soutěži Alfreda Radoku jsem sice dvakrát byl nominován do užšího výběru, častokrát ale ta věc prošla naprosto bez povšimnutí. Ty texty mám v šupleti, a tím pádem mám z čeho teď vybírat, můžu je dopisovat, inovovat, doplňovat.

Jak tedy vypadá váš šuplík?
Jsou tam čtyři ještě nehrané původní hry. Pak jsou tam další texty, ale ne s původními náměty. Mám totiž ještě druhou autorskou polohu, a to jsou dramatizace. To byl třeba Pavilon č.6 podle Čechovovy novelky, který zde byl před pár lety. Nebo jsem zdramatizoval jakýsi „výcuc“ z povídek Averčenka. Jmenovalo se to Beregov a inscenace se „zarazila“ v Třebíči. Teď pracujeme na Oblomovovi. To jsou věci, které mě taky bavěj. Většinou to jsou ruská témata, protože jsem Ruskem zasaženej, to se přiznávám.
Pak jsou tam ještě dvě rozsáhlejší historické hry. Svého času, než jsem se z toho skácel, jsem se živil kunsthistorií. Hrabal jsem se v archivech, z čehož mě začaly bolet oči. Je to dřina jako bejk. Přesto jsem načerpal autentický materiál ke dvěma hrám. První se jmenuje Kalvárie. Před asi dvanácti lety se hrálo první dějství. Je to takové velké plátno, takže každý najde nějakou výmluvu, že to inscenovat nejde. Třeba Morávek mi řekl, že se mu text sice líbí, ale netroufá se ji uchopit, neví, kudy na ni. Teď mám dopsanou hru, která je o vztahu Kryštof Haranta z Polžic a Bezdružic a Heřmana Černína z Chudenic, kteří spolu vyjeli do Svaté země a podruhé se setkali na popravišti, kde Heřman velel exekuci. To napsala historie, já to téměř bez autorských licencí mapuju. Je to také velké plátno. Jelikož se s takovou věcí dá těžko prorazit, uvažuju o tom, že ji budu dělat sám v Jesličkách. To je text pro tento typ souboru. Samozřejmě se to ale bude muset zredukovat.

Kdo jiný než vy nebo vaši přátelé by podle vás mohl inscenovat vaše texty?
Dřív jsem si to neuměl ani moc představit, byť jisté náznaky občas byly. Po Amatérech jsem ale nabyl dojmu, že by to bylo docela dobře možné. Třeba takoví Slováci by se jich myslím mohli velmi dobře ujmout. Oni mají na tuhle poetiku nos. Myslím, že k ní mají blíž než Češi.

Všichni vás spojují s Jesličkami, kdo jsou Černí šviháci, kteří hráli Amatéry?
V Jesličkách pěstuju - tedy já, nemyslím své kolegy - takovou uměřenější polohu, nazvěme ji klasičtější. Na texty typu Amatérů tam nemám ty správné živly. Ti jsou v Kostelci nad Orlicí, odkud pocházím a kde teď bydlím. Tam je jistý undergroundový zdroj, který nevysychá a je tam neustále přítomen. Stačí se jen projít po hospodách a obsazovat.

Vy jste z Kostelce?
Já jsem se tam sice nenarodil, ale od půl roku svého života jsem s tím městem srostlej. Pak jsem bydlel delší čas v Hradci Králové, ale životní peripetie mě z Hradce zvedly a vrátil jsem se ke svým švihákům.

Kdy a proč?
V posledním roce - tomu se nevyhnu, je to pro mě strašně důležitý - si prodělávám cestu pokání. Platím za jakousi svou pýchu, kterou jsem nebyl schopen vidět. Měl jsem hlavu v oblacích a myslel jsem si, že jsem na Olympu. Tragickým řízením osudu jsem spadnul nikoli k hladině mořské, ale na dno Mariánského příkopu. Při vysokohorském výstupu do Alp mi v náručí zemřel devítiletý syn. Teď všechno vidím úplně jinou optikou. To utrpení, které si musím stále ještě v sobě nějak vyvažovat, je strašně silná zkušenost. Dramatická zkušenost.

Jak se změnilo vaše nazírání na život?
Hodně. Hodně. Hodně. Sám nevycházím z šoku a údivu.

Dokážete to nějak pojmenovat?
Já jsem teď dělal takovou cestu po Alpách. Měsíc jsem putoval za tím svým synkem. Na místě, kde se to stalo, jsme postavili křížek. Tam jsem zjistil, že jsem ztratil strach. Ztratil jsem pud sebezáchovy, který mě předtím držel ve střehu, abych nebyl ohrožen, abych byl zachován při životě. Já jsem pochopil,že můj život není v mých rukou. Z nějakého důvodu tu přesluhuju. Ten čas, který tady budu, a nevím, jak bude dlouhý, je k něčemu určený.

Co to pro vás znamená?
Dělám jenom to, co si myslím, že je užitečné. Jalovým věcem se skoro vyhejbám. Skoro...
Už nejsem schopen si brát servítky. Určitě to nebudu dělat v tom, co budu psát. Určitě nebudu naslouchat slovům Franty Klašky, že - třeba Amatéry - by učitel neměl napsat. Myslím, že to je z jeho strany mylná optika. On vlastně je rád, když je divadlem pohlazen. Navíc bezproblémovým divadlem. A mně vyčítá, že jsem napsal hroznou hrubozrnou hru. Já jsem ji nenapsal. Já jsem zmapoval skutečnost. A možná ještě málo hrubozrně. On mi vyčítá, že ta skutečnost existuje. On by měl spíš nějakým způsobem pochopit, že by to, o čem píšu, tak nemělo bejt. A v tomhletom chci pokračovat. Nevím, jestli se mně to bude dařit, ale ta má optika je teď tak nastavená, že nebudu filtrovat.

Chápu-li to dobře, chystáte se napsat o té události hru?
Já v té události cítím velký dramatický akcent. Nechávám si od toho odstup, ale v podstatě už takovej základní půdorys je. Je to téma, do kterého mě hodil život. Pokusím se zachytit celou událost bez kalkulace, upřímně, pravdivě. Nikoli na mou obranu, protože já jsem tam figurou smutnou, ale protože jsem tím povinován jak svému synovi tak sobě. Život toho mýho kluka nebyl zbytečnej a já bych rád tou hrou zachoval jeho stopu v tomto světě.

Není to pýcha, psát o té události hru? Nebylo by lépe mlčet?
Tento dotaz řeším v sobě dlouho. Váhal jsem. Ale myslím, že není lépe mlčet. To, co se stalo mně, se může stát leckomu dalšímu a já si myslím, že to, že budu úplně upřímnej a pokusím se vyjevit, jak to bylo, mohlo by to zapůsobit jako memento.

Lze popsat dotyk smrti?
Já v tom okamžiku, který se mi stále vrací, dostal jednoznačnou zprávu, že Bůh existuje. Nebudete mi to věřit, ale v ten okamžik se bouře zastavila a začalo svítit Slunce. Já ani nechci, aby mě to někdo věřil. Já jsem u toho byl. My tři jsme tam byli a nikdo jiný. Zpráva, že Bůh existuje, se mi čas od času vrací ve znameních. Poslední znamení se mně odehrálo 13. července na té pouti Alpami. Sestupoval jsem z hory Berg Egg, sám, krásnou cestičkou vysoko v horách - a přede mnou černá, smrtelně jedovatá zmije. Koukala na mě, dělala plamínek. Jako by cosi předznamenávala. Nechal jsem ji odplazit a šel jsem dál. Narazil jsem na balvan. Takovej zvláštní balvan. A na něm byla měděná destička. Já, jak jsem teďka zjitřenej, tak si čtu všechny takové památníčky na cestách a v horách. Taky jsem tam za tím účelem jel, abych postavil takovej památníček. Tak jsem se snažil přečíst i tento. Bylo to takové zašlé, mělo to silnou patinu. Přiblížil jsem k té destičce oči, začetl jsem se a jakmile jsem to dočetl, deska odskočila od skály! S rupnutím! Tak jsem se rozhlížel, nikde nikdo, a vedl dialog. No, to mě dáváš teďka sodu za to všechno, že jo, říkal jsem si. A chceš mě přesvědčit, že existuješ. Ušel jsem sto metrů a na třetím smrku, v takové lesní tišině, byl - zčistajasna - Kristus a díval se na mě. Obrázek Krista. Tak jsem se na něj díval a bylo mně nádherně. Žádné obavy. Prostě znamení, že je. To jsou věci, které jsem do té doby nepoznal. Stává se mi to tak jednou měsíčně a pokaždé úplně jinak. Jsou to nádherné, silné zážitky. Já tak vlastně přes řeku Léthé promlouvám se svým synkem.

Takže Bůh je?
Já jsem přesvědčen, že existuje. Samozřejmě neberu to folklórně, neberu to z pozice nějaké ortodoxní církve. Ale pro mě Bůh existuje.

Je něco po životě?
Určitě. Život je řeka, která stále teče. Občas do ní spadneme, občas se v ní zaleskneme, ale ta řeka teče dál.

Má divadlo pro vás ještě smysl?
Vladimíre, je to dokonce moje záchrana. Přežil jsem spoustu karambolů. Utrhla se se mnou lavina, všechno jsem přežil. Kdybych tehdy umřel, mohl můj kluk žít. Mám spáchat sebevraždu, skočit ze skály? Budou mě považovat za nečistého, za provinilého. Já vím, že za tu smrt nemohu. Dvanáctiletou bouřku jsem nepřivolal. Musím svůj úděl na této pouti dojít do konce. Divadlo je moje záchrana.

8.8.2003 16:08:21 Vladimír Hulec

TIP!