Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

Nedablbajnduj! aneb Věřím řeči těla

autor: archiv divadla

Ne všichni z nás si uvědomujeme, jaké signály vysíláme do svého okolí. Kromě slovní komunikace komunikujeme mimoslovně neboli nonverbálně. A právě řeč těla je ta pravdivá...

Ve svém semináři jste nám odhalila, že ani stoprocentně vypracovaná image nemusí nebo nemůže stoprocentně fungovat. Je to tak?
To, co dnes nazýváme módním slovem image, bylo vždycky hodně důležité. Dneska se z toho udělal průmysl, takže ta tzv. image je nabuzená umělými prostředky. Je běžně používaná - z 90% je to soubor postupů, jak získat dobré místo, jak prodat více zboží, jak toho druhého líp podfouknout. Z tohohle úhlu se mi ta neverbálka nelíbí, tak ji také neučím.

Mluvili jsme také o tom, jak je možné, že někteří herci jsou v civilu velice nenápadní, ale když se objeví na scéně, tak si okamžitě všechny získají?
Kdybych vám dokázala odhalit tohle tajemství, tak by to asi bylo na Nobelovku. Je to stejná záhada jako že některé ženy nejsou krásné podle obecných parametrů a muži jim padají k nohám, stejné je to i u herců. Existují zkrátka nějaká tajemná místa lidských osobností. Je to pravda, že jsou lidi, kteří vás v civilu nezaujmou a pak jen vstoupí na jeviště a utáhnou vás na vařené nudli. Používají v každém případě neverbální prostředky, které se nám můžou z obecného hlediska zdát podružné, protože ten záchvěv v obličeji, mrknutí, není vidět ani v první, natož desáté řadě, ale co když...

Objevila jste pro mě velice zajímavý termín double-bind... Můžete ho blíže vysvětlit?
Existují dva komunikační způsoby, buď že verbálně a neverbálně říkáme totéž a není v tom rozpor, nebo že slova říkají něco jiného než tělo. Double -bind znamená v překladu dvojná vazba, všichni používají toho cizího slova nedablbajnduj, což je pro mě rozkošný pojem. Například vidíte situaci, kdy někdo říká „já se nebojím“, ale tělo ho zradí - je bledý, spocený, ruce se mu třesou. Kdykoli uvidíte takový rozpor mezi řečí slov a řečí těla, věřte řeči těla!

Jestliže člověk ví o některých svých nedostatcích v oblasti neverbální komunikace, může překročit svůj stín a tzv. se napravit?
Kdyby to nešlo, neměl by tenhle kurs, který tady na Hronově vedu, žádný smysl. Když o to stojíme, můžeme se zbavit některých svých mimoslovních zlozvyků. Vzpomínám si, když jsem absolvovala svůj psychoterapeutický výcvik, kde jsme jeden druhého vůbec nešetřili, kolegové mi řekli, že se nedívám do očí, ale lehce nad oči, jako bych měla povýšený pohled na lidi. Překvapilo mě to, ve svých požehnaných 35 letech jsem to vůbec netušila. A pokusila jsem se to napravit. Takže, máte-li štěstí, že vás někdo na něco takového upozorní, můžete se svého zlozvyku tréninkem zbavit. Někoho ovšem můžete upozornit třeba dvacetkrát, a nezabere to...

Jak se chováme v civilním životě je jedna věc, ale u herců existuje jakási nadstavba. Jak je to vlastně s herectvím a mimoslovní komunikací?
Tu verbální stránku dostanou herci od autora, do toho nemají vlastně co mluvit, takže všechno, co herec dělá, je vlastně zpracovávání neverbálního projevu.

Hodně pracujete s mladými lidmi, jaký na ně máte názor? Někteří „bručouni“ tvrdí, že dnešní mladá generace je daleko horší než ty přechozí...
Když mám tuhle příležitost, chci si velmi upřímně pochválit tu skupinu, která ke mně letos přišla na kurs neverbální komunikace. Pracuje se s nimi výborně, a to nejsem taková, že bych chodila a trousila chválu na všechny strany. Není to úplně běžné, ale není tam žádné rušivé tělísko. Šťastnou náhodou se stalo, že tam není ani jeden škodič a tak to funguje výborně. Nemůžu sice tvrdit, že jsem expert na mladou generaci, ale učím na Literární akademii a Soukromé herecké škole, kde přijdu do styku s kreativními mladými lidmi a vůbec by mě nenapadlo mít z nich nějaký pesimistický dojem.
Je tam ovšem jiná věc. Když se svým studentům na Literární akademii snažím vysvětlit, jaká je role dramaturga v divadle, tak jim říkám, že opravdu dobrý dramaturg má takový zvláštní čuch pro to, co je v té době a té zemi zrovna důležité. Lítají tam samozřejmě ve vzduchu různá témata, ale vždycky a jednoznačně jsou na prvním místě jako klíčové slovo doby PENÍZE. Říkají to s opovržením, nelíbí se jim to, ale tenhle svět je - jak říká ta strašná vazba - o penězích.

Dnešní doba se mi taky zdá být „o stále větším individualismu“.
Tak to doopravdy je. Abych mluvila za to, co mám osahané v životě. V mé profesi před tzv. revolucí jsme my (spisovatelé určitého druhu, kteří jsme s režimem „neplavali“), i když každý psal úplně jinak, byli taková velká parta. Abych se vyjádřila vědecky - koheze převažovala nad konkurencí, taková ta soudržnost byla silnějším motivem než konkurence. To už dneska není zdaleka tak silné- každý si jde, jak se říká, daleko víc po svém prkně, shání si své kontakty, jde si za svým úspěchem,. Já se velmi snažím nedat tímto proudem strhnout, ale nemůžu popřít, že to tak je. Ten individuální drajv je téhle době vlastnější než dříve.

3.8.2003 11:08:10 Jana Soprová

TIP!