Scéna.cz 

Bolkovo protialkoholní finále v Bohnicích

Divadlo Bolka Polívky - Don Quijote (Bolek, Peca, Barinek a další)
V protialkoholní klinice v Bílovicích u Brna se "chovanci" zhostí úkolu secvičit představení Don Quijote. Nadšený a odhodlaný režisér Vetchý věří v dokonalost své úpravy Cervantesovy hry a v herecké výkony alkoholiků a pranic se neobává jezdit s představením po republice. A tak jsme je mohli vidět i Bohnicích. Velkolepá klasika v podání alkoholiků přináší vděčné zcizovací efekty ("Já nejsu analfabet, já su alkoholik," zapomene se např. Josef v podání Jiřího Pechy), je studnou situačního humoru, improvizací a radosti z převlékání (Pechův Sancho má husitský kostým, Barinek vystupuje v objeveném kostýmu "zkomercializované krysy" Mickey Mouse).

Poslední divadelní představení devátého ročníku festivalu Mezi ploty. Vyprodaný (jako vždy) hlavní sál divadla Za plotem. Scéna: obrovské křídlo větrného mlýna. Na vysokých "šteklách" (Čechu, rozuměj podpatcích) se na scénu vklátí dlouhatanánský Don Quijote ergo Bolek Polívka. Režisér Vetchý jako karikatura neurotického režiséra se rozčiluje, protože jeho svěřenec, herec-alkoholik v rámci teatroterapie, má na botách přilepený řádný kus lepicí pásky a ne a ne se jej zbavit. Podobných etud jsou v tomto divadelním kuse mraky. Sancha Pansu hraje zakomplexovaný, malý alkoholik Josef, kterému je souzeno hrát v ústavním divadle samé sluhy a poskoky. Řádí ve své roli jak "malé Jarda", skáče na oslíku na kolečkách, vzhlíží ke svému pánovi a neuvěřitelně "hlásí". Do hry jsou vtaženi i někteří diváci, pohledná slečna má za úkol svítit jako sluníčko, odvážný mladík předvede "neschopnému" herci, jak se správně pronáší věta: "Já jsem analfabet." V závěru první poloviny představení nám zazpívá celý ansámbl alkoholiků (i ty, kteří hráli koně). Obzvlášť komická je figurka Mickey Mouse při těle, který "trochu" přebral.
Hra pádí, přeskakuje nastavené nohy štěkajících psů v divadle, blesků fotoaparátů (komentář Pechy: "Bouřku jsme nechtěli."). Diváci úpí bolestí břišních svalů (přinejmenším jsem úpěla já). Jen tragický konec Dona Quijota zalomeného v lopatě svého protivníka - větrného mlýna - na pár chvil zastaví všudypřítomné "lochčení", "chlámání" a smích.
Je fakt, že jde o typickou "Bolkovinu", komika jednotlivých výstupů je zaplacena potlačením děje. Myslím si však, že i tento styl má svůj neodolatelný půvab. Dokázat někoho k slzám rozesmát (směsí inteligentního i skečového humoru) je umění možná větší, ale určitě stejně hodnotné jako napsat kvalitní (třeba smutný) příběh, který stojí na propracovaném ději.

PS: MOBILISTŮM
Na fakt, že v divadle během představení zazvoní mobilní telefon, jsem si jaksi zvykla. Zapomenout si vypnout mobil může každý. Ale vzkazuji mladé dívce, která za mnou pár minut během hry polohlasně hovořila do svého mobilu, že to bylo dost debilní!