Scéna.cz 

Kavárna snů

Jak neuchopitelné a nepředpokladatelné jsou hranice lidské fantasie, lidských nočních i denních můr i pouhých tužeb, které dokáží toužícího pohltit nám ukázalo představení Kavárna.
Mladý muž vchází do řadové kavárny, zalíbí se mu servírka a začíná spřádat své touhy a denní sny, které má divák možnost pozorovat. Servírka k němu přistupuje v masce a vyzívá jej ke koketnímu tanci. Náhle mizí prostředí kavárny a je tu jakýsi neutrální prostor v němž k mladíkovi přicházejí různé děsuplné kreatury a usilují o jeho život.
Toto usilování vrcholí v jakési černé mši. Magickém obřadu, jehož obětí by se býval stal mladík, kdyby nepřišel lehce kýčovitý až naivistický dobrý anděl života, aby jej zachránil. Mladík se vrací do reality a hrůzostrašným snem není nijak poznamenán. Vždyť přeci v novinách, které čte je mnohdy mnohem více zla a hrůzy, než v jeho snu, tak proč se bát pouhých vidin...?
V programu přehlídky bylo napsáno, že představení čerpá z pohybového, tanečního a výtvarného divadla. Výsledný tvar však byl především divadlem výtvarným -- jakýmsi surrealistickým obrazem. Ono přirovnání k obrazu navíc podporovala scéna i kostýmy, které byly notně potřísněné malířskou barvou. Jako by všechny postavy byly umazanými (či pomazanými?) malíři onoho surreálně surového obrazu a scéna jejich společným ateliérem.
Bohužel řádnému vychutnání oné nekonečné řady zajímavých a poutavých nápadů vadily dvě skutečnosti. Jednak herecky nedotažené výkony, a to bohužel nejcitelněji u hlavního představitele. Především však zvuková stránka inscenace, kde byly konce a začátky jednotlivých melodií utínány bez ztlumení, či prolnutí. Takto se jinak plynulý snový děj zbytečně tříštil, stejně jako divákovy bubínky. Oko si však rozhodně přišlo na své a také mozek, který musel zapnout naplno k hledání svých představ o režisérčiných představách.
Filip Jan Zvolský