Scéna.cz 

VĚČNÉ HLEDÁNÍ DOMOVA

Příběh o rekovi trojské války Odysseovi se stal mýtem, který alespoň zhruba zná v evropském kulturním prostředí každý. Z hrdiny zbyl především archetyp dlouhého a strastiplného návratu domů. Je k tomu ale potřeba mít své "doma", mít se kam vracet.
Do atmosféry ranního divadla Na Zábradlí přišli zahrát brněnští studenti výchovné dramatiky neslyšících. V té souvislosti se objevuje otázka o komunikaci, kterou užívá divadlo neslyšících.
Zvláštní postavení divadla se projevuje už v dramatické volbě. Příběh Odyssea je archetyp, který není potřeba nijak zvlášť slovně vysvětlovat. Množství epizod přináší možnosti na uplatnění různých především pohybových nápadů, které se sebou nemusejí souviset. Kde se však inscenace přesouvá do vyprávěcí roviny, komunikace trochu vázne. Běžný divák chápe znakovou řeč spíš esteticky jako malbu prostorem, případně nachází gesta, jejichž význam chápe nějak podprahově. To tvůrci řeší "namalováním" jmen důležitých postav, abychom pochopili, u které epizody příběh právě je.
Odyssea má i svou zvukovou složku: některé zvuky se tvoří na místě jako třeba pro mě až neúnosně agresivní zvuky bubnů či disharmonické akordy harmoniky (no možná jsem příliš citlivka). Hudba reprodukovaná mi přišla nepříjemně "umělohmotná", což kontrastovalo se zbytkem složek, které působily velmi autenticky; že vznikají právě tady a teď. Tím myslím hlavně herectví a scénografii.
Scéna řešená jako skládačka umožňuje zásadní proměny prostoru tak, jak to epizody žádají. Kostýmy podtrhují jak uniformitu skupiny, tak jednoduchým převlekem individualitu epizodní postavy. Herci jsou tu opravdu celým tělem. Pohybem a mimikou nahrazují slova. Trochu uštěpačně dodávám, že kdyby nebyl objeven kotoul, čili hezky česky kotrmelec, měl by jejich Odysseus asi pěknou smůlu.
Převyprávění mýtu začíná pro mě nepochopitelně agresivně a zlostně. Pohybově a s výrazným použitím mimiky pak sledujeme Odysseovo putování, jednotlivé nástrahy, kterého svádí z cesty a chtějí ho zastavit. Podle programu šlo o to zachytit pohyb hrdinovy duše k přirozenosti a moudrosti. Vývoj ze lstivé a prohnané osoby skrze strasti k vyvážené moudrosti se však nekoná. Odysseus během úkolů, které mu cesta přináší, zůstává stejný. Pouze v samotném závěru dochází k jeho zklidnění. Příběh nekončí smrtí, ale návratem do pokojného klína Penelopy, ukončením bezdomovectví. Doma se neděje už nic zásadního, aby se to stalo součástí mýtu.
Markéta Tobolková