Scéna.cz 

ČLOVĚK PADL, ŽIRAFA PADLA

Žirafí život je nanejvýš harmonický. Za zvuků harmoniky se k sobě tulí dvě žirafí bytosti a rázem se objeví osm malých žirafátek a pro radost si sborově zazpívají. Tuto idylickou atmosféru však dokonale ničí sám pán tvorstva. To je jen zlomek žirafí seance, ztvárněné 2. ročníkem KALD DAMU v režii Petry Zámečníkové. Příběh je poměrně prostý, leč s řadou odboček. Člověk loví žirafy, nosí kabáty z jejich kůže a sám je při úspěšném lovu na ně kousnut mouchou tse-tse a na několik let usíná, zatímco žirafa navždy.
Pásmo výjevů ze života lidského i žirafího je označeno jako Žirafí opera. Zazní tu pár písní, doprovázených rozličnými hudebními nástroji, objeví se pár pantomimických výstupů, které si v mnohém nezadají s klaunskými a nechybí ani tanec. Některé akce jsou komentovány dopředu nebo při svém průběhu (zkrátka i Brecht by si přišel na své), jiné se výrazně blíží grotesce. Společným jmenovatelem je tu tedy poetika a hravost -- slovní i scénická.
Jednoduchá dřevěná scéna s kulatými otvory slouží jako ložnice i koupelna, během okamžiku mění svou funkci stejně jako herci svou identitu. Hraje se s žirafami dřevěnými i nafukovacími a zpívá-li se o vlaštovkách, na diváky dopadají vlaštovky z papíru. Vetchý "dědkovatý dědek" se zase při písni Kdepak ty žirafí časy jsou tak dokonale rozparádí, že se promění ve španělského toreadora. Vůbec celá inscenace je prostoupena množstvím rozmanitých a vtipných nápadů. Jde o jakousi hru pro hru a radost z ní, nemožnou bez jisté dávky imaginace. Ona laskavost, jež je příznačná pro celou Žirafí operu, poněkud vyprchává z jejího závěru. Ten vyznívá vážněji a tragičtěji -- nejen pro žirafí existenci.
Silvie Vojíková