Scéna.cz 

Od ateliéru až po malírnu

Vcházím do světlé místnosti s dvěma řezacími ponky a zdravím řezbáře a kašéry, kteří tu pracují. Jeden vyřezává loutku, druhý lepí skleničky na tácek, třetí něco kreslí. Nejprve se zastavím u stolu, kde řezbář Zdeněk Hausenblas opravuje poškozenou rekvizitu. V místním ateliéru a v ostatních dílnách se loutky, rekvizity a kulisy pouze nevyrábějí. Když se něco z toho poškodí či rozbije, navrací se daná věc ke svým tvůrcům k opravě. A dojde-li k _nehodě“ přímo při představení, ozve se z odposlechu naléhavý hlas inspicienta a pracovníci z dílen přiběhnou situaci zachránit. Od Zdeňka Hausenblase se dozvídám, že chystá potřebné materiály a nářadí na zítřejší zájezd do Varšavy: „Balím s sebou šňůry k marionetám, lepidla, kobercovky, nůžky, dláto a další drobné náčiní,“ říká s úsměvem.

Zajímám se o další pracovny využívané „řemeslníky“. Jiří Paskonka, vedoucí ateliéru, bere ochotně klíče do ruky a já mu jdu se svým diktafonem v patách. Mezitím si povídáme o připravované inscenaci Gulliverových cest, kterou tento týden (první týden května) začal s herci v divadle zkoušet hostující režisér Silvester Lavrík. „Režisér s výtvarníkem často dotvářejí a vymýšlejí různé detaily až na jevišti, takže čekáme, že nejvíce práce nás čeká příští týden,“ přemýšlí nahlas o své práci pan Paskonka. „My stejně musíme být při zkouškách v pohotovosti. Občas totiž režisér zjistí, že to, co si vymyslel, zrovna nesedí, a pak si přeje třeba zmenšit nebo jinak upravit rekvizity, vytvořit novou loutku…“ A to už se dostáváme do krejčovny, menší čisté místnosti s šicím strojem, regály na látku, stříhacím stolem a krejčovskými pannami. Nutno poznamenat, že krejčová ve zdejším divadle neodívá jenom herce, ale samozřejmě i loutky. Odsud procházíme rovnou do skladu velkých loutek, ten má své místo na podestě, pod kterou se rozkládá kulisárna. Další dveře vedou do skladu materiálů, jdeme opět po podestě a z ptačí perspektivy se díváme na stolárnu - místnost, kde stolař vyrábí kulisy. Ty pak putují do malírny, neboli výtvarné dílny, v níž dostanou potřebný barevný vzhled. Nejmenší místností, kterou tu mají pracovníci ateliéru a dílen k dispozici, je zámečnická dílna, určená pro veškerou práci s kovem.
Poděkuji svému průvodci za exkurzi a vracím se do malírny. Tam právě dokončuje jednu z kulis malíř a kašér Vladimír Biolek. Ten je absolventem Střední grafické školy v Ostravě a do Divadla loutek přišel z propagačního oddělení ve Vítkovicích.
„Malba scénických prvků si vyžaduje zvláštní přístup. V divadle se totiž musí počítat se světly. Proto je více zapotřebí kontrastnější malba, kterou světlo nepohltí. Malíř také nedělá mnoho detailů, protože ty v očích diváka stejně nevyniknou,“ říká malíř a uklízí své štětce.
„Mám na starosti povrchovou úpravu – malování pláten, kulis, rekvizit, loutek, nebo lakování a také kašírování.“ A jak takové kašírování probíhá? „Často kašírujeme polystyrenové materiály, například při výrobě loutek. V podstatě jde o povrchovou zpevňovací úpravu polystyrenu. Opracovaný a obroušený materiál olepím drobnými kousky papíru. Přelepuji je přes sebe, většinou se dává víc vrstev, a tím se polystyren stane pevnější.“
Na závěr našeho povídání mi Vladimír Biolek s pokorným úsměvem prozradil, že nejmilejší prací pro něj je malování loutek. A tak mě napadá, že by stálo za to zjistit, jak taková loutka vzniká, jak probíhá proces jejího zrodu od návrhu až po poslední nanesení barvy. Ale to už je námět na jinou reportáž.