Scéna.cz 

Jak se rodí loutka?

Mít možnost prohlédnout si ostravské Divadlo loutek a nezajít přitom do ateliérů a dílen, kde se „dřevění hrdinové“ zdejších inscenací vyrábějí, to by byl doslova hřích. Každý, kdo tu pracuje má zkušenost s tvorbou loutek, nebo alespoň s nějakou částí jejich zrodu. Nejdéle je prý loutka u řezbáře. A tak jsem nejdřív zašel za Pavlem Skorkovským. Stál právě nad ponkem, na kterém leželo neúplné dřevěné tělo malé postavy a o kousek dál její končetiny.
„Loutka vzniká z popudu výtvarníka a režiséra,“ začíná své vyprávění řezbář Pavel Skorkovský. „Režisér by měl vědět, o jakou loutku půjde a co bude hrát. Výtvarník potom připraví svůj návrh a na papíru nám ho donese. Loutky děláme z různých materiálů – ze dřeva, z polystyrenu, z molitanu…“

Ve zdejším ateliéru vzniká mnoho druhů loutek, a protože se nemůžeme věnovat každému z nich podrobně, požádal jsem řezbáře, aby mi řekl více o druhu nejznámějším - o marionetě.
„Ideální stav je, když vím hned na začátku, jaké pohyby má marioneta vykonávat. Jestli bude jenom sedět, ležet, nebo dokonce běhat. Dál je nutné znát, jaký má mít marioneta výraz a kolik herců ji bude vodit,“ líčí Pavel Skorkovský „období početí“ loutky, a přitom přechází k nástěnce, aby mi vše ukázal na nákresu.
„Práce pro mě začíná tím, že dostanu nebo si sám připravím konstrukční návrh na balicím papíru o velikosti 1:1. Podle něj nařežu jednotlivé díly z daného materiálu. Potom jednotlivé části upravuji, mám k tomu dláta, nože a další nářadí. Má-li být loutka ze dřeva, vyřežu většinou nejprve dohromady hlavu s tělem a potom končetiny. Ty se k trupu upínají pomocí spojů z kůže, drátů nebo provázků,“ líčí zasvěceně řezbář.
Některé marionety se dál ještě brousí, a pak putují do malírny k malíři Vladimíru Biolkovi a ke krejčové Vlastě Bednárské, aby je oblékla. Marioneta sestává z vahadla, kterým se „oživuje“ loutka – ovládají se jím například končetiny a další části „těla“, z nití, na kterých je postavička zavěšena, a ze samotné figurky – loutky.
Jak mi vysvětlil řezbář a kašér Zdeněk Hausenblas, existují i další druhy loutek: maňásci, které si můžeme natáhnout na ruku, sicilky – loutky zavěšené na drátu, javajky – ty se vodí zespodu, jejich končetiny se ovládají pomocí drátů zvaných čemburety a nakonec manekýni, to jsou figuríny, které se vodí zezadu.
Jsou i různé zvláštnosti, se kterými se pracovníci zdejšího ateliéru už také setkali, například stínové loutky určené pro akci ve stínohře, a také totemové loutky. Právě na jejich neobvyklou výrobu Zdeněk Hausenblas rád vzpomíná: „Ty jsme vyráběli z mokrých kmenů, což bylo dost náročné. Kmen jsme museli osekat, rozpůlit, dostat z něj vnitřek, protože dřevo později při vysychání praská. Abychom získali správný tvar, stahovali jsme kmen dráty. Vodění totemové loutky je podobné jako u manekýna.“
Ateliér byl plný světla a vůně dřeva, několik loutek v něm čekalo na své dokončení. Přede mnou stál obrovský nos, který z polystyrenu vyřezával vedoucí ateliéru Jiří Paskonka. Ten prý bude patřit Obrovi v chystané inscenaci Gulliverovy cesty. Začínám pomalu chápat, proč je svět loutek dětem tak blízký…