Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

„Dětský divák je mnohem neúprosnější,“ říká herečka Jana Zajacová

autor: Z webu

Třiadvacetiletá ostravská rodačka Jana Zajacová přijala angažmá v Divadle loutek už před pěti lety v době svého studia. Členkou souboru se stala po maturitě na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a během práce musela ještě absolvovat poslední dva (pomaturitní) ročníky. Ale už předtím si na zdejší scéně několikrát zahrála, sama říká: „V Divadle loutek jsem hostovala už od druhého ročníku. Angažmá zde mi tudíž přišlo jako nejschůdnější řešení. Už jsem tu měla kamarády a poznala jsem práci, která mě bavila.. Moje další spolupráce s divadlem vyplynula úplně přirozeně.“ Jana přiznává, že ráda kývla na nabídku tehdejšího uměleckého šéfa Petra Nosálka.
O pěti sezonách, strávených ve zdejším souboru, tvrdí: „Osobně mi to přineslo setkání se spoustou zajímavých lidí. Poznala jsem tu kamarády, s kterými se ráda sejdu i mimo divadlo. Myslím, že máme fajn kolektiv, a to mi při práci dodává pocit pohody.“
Na scéně Divadla loutek v Ostravě můžeme Janu Zajacovou vidět například v roli Češky v inscenaci Ze starých pověstí českých, ve Snu noci svatojánském ztvárnila roli Hermie, v Trnkově Zahradě se ujala úlohy jednoho z Kluků, také hraje v inscenaci O Budulínkovi, Karkulce, loupežnících a velké řepě, v Broučcích nebo v Pitínského Pokojíčku, který divadlo uvádí ve své zkušebně jako představení pro mládež.

Proč jste se rozhodla pro angažmá v divadle, které připravuje inscenace pro děti a mládež?
Moje maminka je učitelka a pracuje s malými dětmi. Já mám také ráda děti, kdysi jsem si přála být učitelkou v mateřské školce. Loutkové divadlo mi také vyhovuje svou syntézou – člověk si tu zahraje jako činoherec, pak také hraje s loutkou a v našich inscenacích se často zpívá. Celá práce mi prostě přijde dost „živá“. Ale zkusila jsem si zahrát i v inscenacích pro dospělé, zrovna teď hostuji v komorním divadle Aréna.

Máte tedy zkušenost i z činoherního divadla. Jaký je z vašeho pohledu rozdíl mezi dětským a dospělým divákem?
Obrovský. Dětský divák je mnohem neúprosnější. Nedokáže si poručit: „Tak teď budu hodný a zlobení si nechám, až vyjdu z divadla.“ Dítě dává bezprostředně najevo, kdy ho představení zajímá, a kdy už ne. Když si naše publikum začne povídat, hned víme, že něco není v pořádku.

A jak jste zvládla práci s loutkou?
Já spíš hraji role činoherní povahy. S loutkou jsem měla možnost si zahrát jen v pěti pohádkách. Už v době, kdy jsem tu hostovala, mi loutky přišly do ruky úplně minimálně. I když práci s loutkou jsem znala také ze školy. Dnes se už klasické loutkové divadlo hraje málo, dává se většinou přednost alternativním formám.

Trpíte trémou?
Trpím. Při reprízách už moc ne, ale při premiérách mám většinou nervy. Ale záleží hodně na tom, jaké jsme předtím měli zkoušky. Jestli byly pohodové a jestli jsme vše stihli.

Každé z vašich představení je určeno pro jistou věkovou skupinu dětí. Různé inscenace si tedy vyžadují odlišný přístup i od vás herců. Ovlivňuje tato skutečnost i náročnost vaší práce?
Je to náročné, ale někdy je velký rozdíl jenom v tom, jací diváci přijdou. Když hrajeme například Sen noci svatojánské, který je určen pro děti od 8. třídy základní školy, tak často představení vyjde, protože publikum inscenace zajímá a líbí se mu, prostě v hledišti sedí vyspělejší lidé. Potom ale přijdou stejně staré děti z jiné školy nebo z jiného města, kde žáci nejsou zvyklí chodit do divadla, a chybí jim soustředění, povídají si. Děti v tomto věku jsou nejproblémovější skupinou. Stane se, že si při představení pustí diskmen nebo si hrají s mobilem, a pak je na nás, abychom uměli jejich pozornost strhnout takovým způsobem, aby to, co se děje na jevišti, je zajímalo víc než jiné věci. Pozornost dětského diváka není kolikrát otázkou věku, ale i výchovy a jeho osobnosti.

Za pět let jste stihla vytvořit hezkou řádku rolí. Na které inscenace ráda vzpomínáte, ať už pro zajímavý typ úlohy, nebo kvůli spolupráci s režisérem?
Já nejsem herec, který tvrdí, že má všechny role stejně rád. Přiznám se, že některá představení jsou mi bližší. Když máme klidné zkoušení, ovlivní to většinou i můj vztah k tomu představení. Ráda jsem pracovala s Petrem Nosálkem. V jeho režii jsem hrála například Gerdu ve Sněhové královně, to představení jsem měla moc ráda. Také nezapomenu na Krylovův Trumf v režii Petra Nosálka. Všichni jsme se těšili na reprízy této inscenace, takovou kolektivní radost jsem ještě nezažila. S představením jsme jezdili i na zájezdy a mělo velký úspěch.

Divadlo má za sebou padesát let činnosti. Co byste mu popřála do další padesátky?
Určitě bych mu přála spokojeného diváka, spokojené herce a stále dobrý kolektiv. Také aby všechny bavila jejich práce, protože, když člověk dělá svou práci rád, tak je to vidět i na výsledku.

17.9.2004 12:07:00 Jan Zítka

TIP!