Scéna.cz 

Mistrovství hobojisty Františka Hantáka

Nahrávky tohoto kompaktního disku vznikaly před půlstoletím, nelze se proto divit, že časový odstup mezi jejich zrodem a digitálním remasteringem je na jejich čistě technické stránce (týkající se zvukové věrnosti) trochu znát, stejně jako poněkud odlišný interpretační přístup ke klasicistní hudbě jako takové. Důvod, proč je toto CD přesto zajímavé, však tví hlavně v tom, že nám nabízí vzácnou příležitost rozpomenout se na mistrovství před téměř dvaceti léty zesnulého hobojisty Františka Hantáka. Svědectví o Hantákově umění podávají výmluvně nahrávky jak Kramářova Hobojového koncertu F dur, tak z Haydnovy doby pocházejícího Hobojového koncertu C dur, který bývá z komerčních důvodů a v neposlední řadě i pro své duchaplné kompoziční zpracování a typicky haydnovskou kantilénu (Andante) zjednodušeně uváděn přímo jako dílo Haydnovo.

Hoboj zní z nahrávky o něco syrověji a vyostřeněji, něž jsem zvyklí, technická úskalí sólových partů však Hanták zvládá suverénně. Stejně tak obdivujeme dynamickou plastičnost sólistova projevu (zvlášť výmluvně o tom svědčí například přechodové fáze mezi expozicí a prováděcím dílem vstupní věty nebo střední díl, Adagio, Kramářova koncertu). Oproti tomu orchestr zní v Kramářovi po hlasech málo diferencovaně, ruší nelogické tempové změny (romantizující accelerando) a málo citlivá vyústění kadencí (2. věta). V „Haydnově“ koncertu je už orchestrální spolupráce kvalitnější. Navzdory sólistovu přesvědčivému stylovému vcítění do této hudby, mě však trochu přivádí do rozpaků s nadsázkou romantizovaný interpretační přístup orchestru k závěru Andante. O dnes prováděné verzi Koncertantní symfonie Es dur pro hoboj, klarinet, fagot, lesní roh a orchestr, označované katalogovým číslem KV 297b, je známo, že zřejmě nejde o originální verzi Mozartovu a že na definitivní realizaci toho díla, jehož Mozartova předloha (místo s hobojem s flétnou) se nedochovala, měl zásluhu někdo jiný. Svědčí o tom místy nezvykle „hutná“ instrumentace i některá kompoziční klišé (viz například na Mozarta hodně banální přechod ke codě závěrečné věty). Přesto všechno se kouzlo mozartovského rukopisu z tohoto díla nevytrácí. Permanentně vynalézavý sólistický čtyřhlas s obzvlášť náročně stylizovanou hornou, jejíž part byl komponován s představou hráčského umění dobového virtuosa Jana Václava Sticha, je na tomto snímku rozkryt plasticky, projasněně čistě, a orchestr (po Komorním orchestru Brněnského rozhlasu a FOKu v předešlých skladbách tu přichází ke slovu Česká filharmonie) tu hraje pod Smetáčkovým vedením příkladně přesně a akcentovaně (tematické unisono v 1. větě!). Ideálnější představě však brání „usedlejší“ tempový plán, na Mozarta nedostatečná lehkost frázování a hlavně potřebná vláčnost pohybu (stereotyp jednotlivých dob taktu je příliš cítit). Buklet je vybaven, jak se na profesionální vydavatelskou firmu sluší, vzorně.

SUPRAPHON SU 3991-2
František Vincenc Krommer-Kramář: Koncert F dur pro hoboj a orchestr, op. 52, Joseph Haydn: Koncert C dur pro hoboj a orchestr, Hob. VIIg/C1, Wolfgang Amadeus Mozart: Koncertantní symfonie Es dur pro hoboj, klarinet, fagot, lesní roh a orchestr, KV 297b
František Hanták – hoboj, Miloš Kopecký – klarinet, Karel Vacek – fagot, Miroslav Štefek – lesní roh; Komorní orchestr Brněnského rozhlasu řídí Antonín Devátý (Kramář), Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK řídí Harry Newtone (Haydn), Českou filharmonii řídí Václav Smetáček (Mozart).
Nahráno v pražském studiu Domovina 8.–10. března 1961 (Haydn), 8.–9. června 1965 (Mozart) a 13. ledna 1951 (Kramář). Digitální remastering z originálních pásů Miroslav Mareš, 2009, hudební režie Ladislav Šíp a Miroslav Venhoda, zvuková režie František Burda, asistent zvuku Stanislav Sýkora. Celkový čas 79:11
Zdroj Hudební rozhledy 07/ 2009 - Miloš Pokora